Doba, ve které dnes žijeme, přinejmenším naše generace Z, je dobou, ve které jsme se stali rukojmím „inflace štěstí“. Člověk v dnešní době tak touží po větším a větším štěstí, až je z toho celý nešťastný. Moderní člověk totiž dnes neprožívá pravé štěstí, ale štěstí „inflační“. Inflační štěstí je štěstí, které je znehodnocené, štěstí bez zásluh. Je to do puntíku stejný princip jako v ekonomice. Inflace štěstí je jako inflace peněz. Stane se člověk bohatší, když jediné, co dostane, jsou natisknuté peníze? Peníze bez práce a kapitálu? Jen těžko. Stane se člověk šťastnější, když si ho nijak nezasloužil? Když jediné, na co se zmůže, je rychlý „swipe“ na Instagramu? Žádáme návaly dopaminu, ale nic jsme pro to neudělali. Inflace je zákeřný démon. Stejně jako dokáže napáchat spoustu škody v ekonomice, tak dokáže nadělat mnoho škody v osobním životě. Pokud se nezadržitelně zvětšuje, dokáže ranit celou společnost.
Na jaře 2021 vydal Harvard Youth Poll pozoruhodný průzkum, že 51 % mladých lidí mezi lety 18 a 29 lety se cítí „sklesle, depresivně a beznadějně“. Jiné studie zase ukazují, že se u mladých lidí zvyšuje počet sebevražedných sklonů.[i] Racionálně tento stav vysvětlit nejde. Nikdo z nich nemusí ani z promile zažívat to, čím se museli prodírat každým dnem naši předci, kteří položili své životy za svobodný svět v bitvách proti nacismu a komunismu. Nemusejí ani čelit absolutní chudobě, ani těžkým strastem, jež snášelo lidstvo kdysi dávno. Postihla je totiž inflace štěstí. Inflace nás činí zranitelnými. Každá malichernost nás srazí na kolena. Kdo by si pomyslel, že na západních univerzitách může vzniknout něco jako „safespace“? Před čím ten člověk prchá? Prý je to pro ty, jež se během debaty nebo přednášky něco dotklo, tak se před těmi „nebezpečnými“ myšlenkami musí schovat. Kdyby se někdo z nás snažil něco podobného vysvětlit našim prarodičům, mysleli by si, že jsme se dočista zbláznili.
Neochota cokoliv vytrpět
Do této inflace nás dostalo ignorantství lidských kořenů. Moderní člověk přestal respektovat základní duchovní hodnoty. Bral je jako okovy, které musí setřást. Přitom si přikoval okovy nové. Jeden z prvních okovů, který setřásl, je ochota učinit jakoukoliv oběť. Už Epikuros učil své žáky, že člověk nemůže být šťastný, pokud podléhá rychlému potěšení. Židovství a křesťanství nás učí, že člověk byl za rychlé potěšení vyhnán z ráje. Mohl být šťastný na věky věků, pokud by odolal rychlému pokušení. Proto ta věta v modlitbě, kterou osobně považuju za jednu z nejdůležitějších: „a neuveď nás v pokušení…“ Dnešní „inflační“ člověk si myslí, že nemusí dělat oběti. Že životem projde jako po pocukrované cestě, kde na každém kroku potká to nejvyšší štěstí. Náš nový duch tak žádá více a více, až má nakonec méně a méně. U všeho se chceme vyhnout obětem, což poté roztáčí inflační spirálu. Hlavní potíž je v tom, že většina našich požadavků je dosažitelná během rychlého okamžiku. Krásným příkladem jsou sociální sítě. Čistá konverzace u vína s přáteli už nám tolik nevoní jako rychlé přepínání na Messengeru. Komunikace přece vyžaduje větší námahu než nahodilé fráze a smajlíky. Každým dnem nám Facebook nebo Instagram říká, že máme více přátel, a přitom jsme tak sami. Dříve byla oblíbenost ve společnosti zasloužena ctnostmi. Není lehké být oblíbený nebo respektovaný. Obojí vyžaduje mnohé oběti pro druhé. Jsme oblíbení, když jsme laskaví, když jsme milí a zábavní. Lidé nás respektují za něco, co by sami nedokázali. Za naše úsilí, poctivost, za hrdinství, za naše oběti. Čím víc nám ale Facebook a Instagram říkají, jak moc jsme „oblíbeni“, tím více ztrácíme vlastní sebeúctu. Už nestačí 50 „lajků“, ale 100. A když ne 100, tak 200. Stupňující inflace uvrhává naši mysl do deprese.
Uvězněni v inflační spirále
Dlouho jsem odmítal tento společenský stav přiznat. Jako pravicový člověk jsem v technologiích viděl především to pozitivní a sociální sítě jsem bral jako přirozený doplněk moderní doby. Tak jako přicházela auta, letadla, televize, počítače… sociální sítě měly být jen dalším stupněm. Když na mě pod vlivem racionálních liberálů v čele se Stevenem Pinkerem lezla nálada osvíceneckého ateismu, pouštěl jsem se trochu do debat s konzervativními přáteli, jaké vlastně můžou mít legitimní argumenty proti takovému technologickému pokroku a kulturním výstřednostem. Vždyť to přece nikomu neubližuje, a to je přesně to, co jsme jako lidstvo celou dobu žádali: „vyhnout se utrpení“. V jedné debatě se Slavojem Žižekem „futuristický“ historik Yuval Harari prohlásil, že není důležitá otázka, zda je něco přirozeného nebo nepřirozeného, „ale zdali to způsobuje utrpení.“[ii] A když nezpůsobuje, je daná věc správná. Není tedy tato utilitaristická cesta to, co chceme všichni? Jaký může mít racionální člověk argument proti snaze „snížit utrpení? Chce snad trpět on sám? Jeden dobrý přítel mě však z tohoto bludu vyvedl nádhernou větou: „Dnes už ale není ochota snést jakékoliv utrpení“. V tu chvíli jsem si uvědomil, kam až daleko jsme ve své společenské krizi zašli. Pokud nejvyšším cílem člověka je pouze snižovat utrpení, nestane se mu nic jiného, než že bude trpět na věky. Když člověk v duchu žádá jen nároky na štěstí, jeho mysl je každým dnem uvržena do vlastního pekla. Proto teď mají vysokoškoláci takový problém s prokrastinací? Psát seminárku nebo jenom krátkou esej? To dnes pro ně představuje nekonečné utrpení. Člověk v inflaci štěstí už pomalu nedokáže ani vstát z postele. Až takové utrpení je pro něj práce.
Vzpomínám si, jak nám jeden profesor ve Švýcarsku při plnění úkolů zdůrazňoval: „Nikdy nebuďte spokojení s jednoduchými odpověďmi“. Aby člověk nabyl znalost, získal rozhled, nemůže se spokojit s jedním kliknutím. Přesně v této pasti je však nyní „homo electronicus“. Proč se namáhat nad dlouhými texty, když bleskovou odpověď dokáže zajistit jeden „swipe“. Dokonce už je dnes obtížné sledovat pořádně jeden film nebo dokument. Člověk chycený v inflaci štěstí věnuje delší dobu než sledování filmu nekonečným vybíráním na Netflixu. Přece se nevystaví nesnesitelnému utrpení vybrat ten špatný film a tu hrozivou bolest snášet ještě hodinu a půl. Nebo raději žádný nevybírat a protáčet rychlá „stories“ na Instagramu. Posedlost moderního člověka paradigmatem vyhnout se utrpení za každou cenu utrpení pouze zvyšuje. Vydrží lidstvo tuhle inflační spirálu? O starší generaci takovou starost nemám, jako o tu moji a o tu nadcházející. Liberální optimisté vidí sociální sítě a přechod do virtuální reality jako krok přirozený, ne-li pozitivní. Například slavný ekonom Tomáš Sedláček energicky věští, jak náš život budou za chvíli ovládat algoritmy. Jako by v to skoro doufal. Pro něj jsou sociální sítě pozitivním přínosem. V jednom rozhovoru jsem od něj slyšel vyjádření ve smyslu, že neustálá přítomnost dětí na mobilu a sociálních sítí zas tak nevadí, protože přece čtou. Je však rozdíl číst Nerudu, Platonovu Ústavu a nebo facebookový status Youtubera „Fatty Pillow“. Občas člověk narazí na delší status, ale ani ty už nelákají. Všechno musí být zabaleno do rychlých hesel, aby náhodou neunavila inflačního čtenáře. Co může být výsledkem této spirály?
Dnes je velice populární předvídat budoucnost lidstva, občas vykreslovat jeho nesmrtelnost, občas jeho armageddon. „Mistrem“ v kombinaci těchto dvou protipólů je již zmíněný historik Yuval Noah Harari. Jakožto kovaný ateista vidí Harari budoucnost člověka v „homo deus“, tedy člověk božský dotýkající se své vlastní nesmrtelnosti. Tento model člověka už bude pracovat jen na svém zdokonalení. Mé pozorování mně říká opačný úzus. Nového moderního člověka musí potkat naprostá degenerace z jeho závislosti na technologiích, které ho drží v inflační bublině. Nová generace bude mít problém s jakoukoliv dlouhodobou činností. Aktivity, které nepřinesou bezprostřední potěšení bez „utrpení“, zaniknou. Už teď naše generace bojuje se vším, co vyžaduje větší úsilí. Kvalita bakalářských a diplomových prací se snižuje. Kolegové z doktorandských studií mně říkají, že studenti už nečtou delší texty, a nedej Bože ty anglické. Neměla nakonec ta elektronická věcička automaticky zlepšit angličtinu? Proč nám to tedy pořád tak nejde? Proč neustále snižujeme úroveň maturity, když nás vše naučí sám mobil? Protože učení čehokoliv vyžaduje větší námahu? Proč sledovat anglické (náročné) video, když můžu pohodlně jedním klikem přeskočit na to české. Největší problém liberálů je ten, že přehlížejí svůj starý základ vzdělání, který si osvojili na tradičním způsobu. Lidé jako Harari nebo Sedláček byli vychováváni ve starém modelu vzdělávání, kdy leželi v tištěných knihách. Při tak ukované disciplíně pro ně není těžké se přepnout do světa internetu a sociálních sítí. Mozek už je naučen, co si má vybrat. Co když však jediné, co zatím kdy mozek zažil, je být celý den přilepený na ujetých videích?
Jsem rád, že tyto mé názory jsou již podepřeny vědeckými výzkumy. Na škodlivost všudypřítomné technologie a sociálních sítí často upozorňuje neurolog Martin Jan Stránský. Upozorňuje například na to, jak dětem kvůli mobilu v ruce klesá IQ, jejich mozek se otupuje a tím rostou i pocity úzkosti, protože mozek není již schopen řešit problémy. Neboli mými slovy „není schopen nic vytrpět“. Jediné, na co se tedy zmůžeme, je sledovat v přímém přenosu, jak nás inflace štěstí požírá. Na jedné konferenci na Slovenku si ve své přednášce Stránský vytáhl jeden citát od prvního prezidenta Facebooku Seana Parkera, který si zde pro podtržení svého argumentu vypůjčím i já: Sociální síť je vymyšlená lidi zachytit… čas od času ti dá trochu dopaminu, aby ses vracel…. zneužívá slabost v lidské psychologii… změní vztah člověka k lidské společnosti. A jen Bůh ví, co to udělá s mozky našich dětí.“[iii]
Existuje cesta ven?
Přiznejme si nejprve, že jsme jako společnost ve velikánském průšvihu. Inflace štěstí, nebo teď bych spíš řekl neštěstí, se již netýká jenom jednotlivce. Inflace se totiž nikdy netýká jenom jednotlivce. V ekonomice dokáže inflace bortit demokratický systém, jako se to stalo ve Výmarské republice nebo v Latinské Americe. Proto jsme vymysleli nástroje, jak inflaci krotit, byť se nám do těch nástrojů skoro nikdy nechce, neboť krátkodobě jako společnost musíme vždy něco vytrpět. Víme však, že důsledky nekonání mohou být mnohonásobně větší než okamžitý rychlý a bolestný zásah.. Dokážeme nějak zkrotit i inflaci štěstí nebo jsme už definitivně odsouzeni k zániku? Jednou z možností je návrat k náboženství. Proč je koneckonců tak populární onen Jordan Peterson? Proč jeho příběhy čerpané z Bible přitahují pozornost u milionů mladých lidí v depresích? Protože jeho léky, které kdysi pomohly i mně, vycházejí primárně z křesťanských hodnot. Právě křesťanství zdůrazňuje nejvíce jeden lék na bolesti, strasti a neštěstí: vděčnost. Křesťanství vždy zdůrazňovalo, že život je dar. Dar, o který se má pečovat. Přes veškeré materiální proměny za stovky let se některé ideje nemění, zvlášť pokud jsou idejemi univerzálními. Ideje tvořené z našeho vědomí, ne z materiálního světa. Proto i bohatý člověk může být v depresi, tak jako chudý může být plný štěstí.
Smyslem tohoto článku nebylo říci, že nemáme hledat štěstí a chtít od života více. Smyslem bylo říci, že musíme hledat štěstí, které je zasloužené, tak jako peníze potřebují být kryty prací a kapitálem. Jinak jsme uvrženi v inflaci štěstí. Člověk zkrátka nemůže obelhat Boží zákony.
[i] Hess, J. A. (2021). 51% of young Americans say they feel down, depressed or hopeless—here’s how advocates are trying to help. CNBC.com. Dostupné online: https://www.cnbc.com/2021/05/10/51percent-of-young-americans-say-they-feel-down-depressed-or-hopeless.html
[ii] Harari, N. Y. (2022). Slavoj Žižek & Yuval Noah Harari | Should We Trust Nature More than Ourselves? Youtube Video. Dostupné online: https://www.youtube.com/watch?v=3jjRq-CW1dc
[iii] Slovenská Investičná Agentúra. (2021). Martin Jan Stransky – Ako nás ničia technológie. Youtube Video. Dostupné online: https://www.youtube.com/watch?v=3YwHvf9fJXU&list=WL&index=13
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme