Jako dítě jsem miloval „Kinder surprise“ vajíčka. Nejen kvůli exotické dvoubarevné čokoládě, která se kvalitou vymykala tehdejším Barilám a Sójovým pochoutkám, ale hlavně kvůli hračce skrývající se uvnitř. Opravdu to bylo vždycky překvapení a moc mě to bavilo. A socialistické Československo nebylo pro dítě příliš zábavná země. Dnes jsem víc než dospělý a dvoubarevný svět Dobro/Zlo se mi začíná poněkud zajídat. Zvláště kvůli své dětinskosti. Svět jakoby propadl dětinskému šílení, které (rovněž dětinské) sociální sítě a opatlané dotykové displeje různých přístrojů jen umocňují. Jakoby nás zákulisní padouši místo chemtrails zasypávali dětským pudrem.
Takže se hrdiny dnešní doby stávají děti, které se věnují dospělým tématům, nejlépe globálním. Třeba změně klimatu. A tak si úctyhodní finančníci zvou na zasedání Světového ekonomického fóra v Davosu děti, aby jim to všem nandaly. Obrázek jak z počátků dětské křížové výpravy. Jen ta víra tam poněkud chybí. Je to jen sentiment a kalkul.
Vláda infantility
Nobelovu cenu míru, druhdy docela respektovanou, dnes dostávají lidé za barvu pleti nebo organizace bojující za jaderné ozbrojení. Je pěkné být černý nebo na Západě, v zemích svobody projevu a bez koncentračních táborů. Je pěkné mluvit o tom, že jaderné zbraně jsou zlé. K míru ve světě ale obojí přispívá doslova ničím. Je to pěkné tak u desetiletého dítěte. U dospělých vás podobná naivita překvapí.
Politici jsou dnes schopni na základě zemětřesení na druhém konci světa, v tektonicky nestabilní zóně, zakázat jaderné elektrárny v zemi uprostřed Evropy, kde se otřásá země maximálně jednou ročně při Oktoberfestu. Nebo halasně a siláckými slovy obhajovat sankce proti jiné zemi a pak s toutéž zemí vesele budovat plynovod, který ostatní země drze obchází. A přitom se tvářit, jako že si této drobnosti nikdo nemůže všimnout. Jako by nám vládly desetileté děti.
Nebo se snažit vyřešit nedostatek pracovních sil „dovozem“ lidí z jiných kontinentů. To je nedůstojná redukce člověka na „pracovní sílu“, která nebere v úvahu, že si sebou tito lidé, opravdoví lidé – nikoli čísla, přivážejí své sny, svou minulost, své city, svůj jazykový systém a samozřejmě svou víru, a všechny tyto vrstvy jejich osobností se dostanou se stejnými vrstvami našimi do nevyhnutelného konfliktu. To každý dospělý tuší nebo ví. Ale nám vládnou děti.
Smutné je, že obvyklí strážci hodnot (ať už s nimi souhlasíte nebo ne) v Evropě a v Severní Americe, totiž křesťanské církve, této mánii podléhají také. A jsou tak často plné infantilních obrázků, bezduchého žvatlání a písniček, u kterých by se studem odvraceli i kotlíkáři u táboráku. Kde je v nich prostor pro úspěšného ženatého pětatřicátníka s rodinou, který jí s chutí maso, pije pivo a není pacifista? Proto je pro mnohé muže ale i ženy stále přitažlivější „náboženství míru“ se svou tvrdostí, jasností a nezpochybnitelnou oddaností. Ale především tím, že svým stoupencům propůjčuje jedinečnou důstojnost a zřetelné místo ve společnosti. Jako dospělým.
Dospělost, rozhodnost, zodpovědnost
Dospělost – slovo, které v dnešní společnosti ztratilo obsah, se dá definovat příbuznými pojmy: samostatnost, zodpovědnost, rozhodnost. Samostatnost – hranici mamánkovství a ustrašené dětinskosti klade už Bible: „Proto opustí muž (analogicky žena) svého otce i matku a přilne ke své ženě (muži) a stanou se jedním tělem.“ V momentě dospívání se musí muž i žena oddělit, velmi často bolestně, od své mateřské rodiny a postavit se na vlastní nohy. Najít si svůj protějšek, učinit rozhodující volbu. Často proti vůli původní rodiny. Cesty rodičů a dítěte se definitivně oddělují a tito setrvávají náhle v daleko volnějším svazku. Takže samostatnost je základ dospělosti.
S tím úzce souvisí rozhodnost. Tedy vlastnost, která se neleká konfliktu. A která konflikt dokonce předpokládá. Obrovský problém a kořen dnešní infantility je právě úporná snaha se konfliktům vyhnout. Konfliktům mezi muži a ženami, mezi heterosexuály a sexuálními menšinami, mezi křesťany, ateisty a muslimy, mezi rodiči a dětmi. Hlavně, šmankote, nikoho neurazit, nikoho nepobouřit. Na rovinu: je to blbost. Jestliže člověk začne vyvíjet jakoukoli činnost, dostává se do konfliktu se svým okolím. S přírodou, s lidmi. Každý má prostě trochu jiné zájmy a touhy a ty se nutně kříží. A záleží pouze na moudrosti, spravedlnosti, na dospělosti daného jedince, jakou cestu zvolí. Koho potěší, koho zklame, koho třeba pobouří. Jinou variantou je pouze nečinnost, smrt…
Třetí definicí dospělosti je pak zodpovědnost. Ta totiž předpokládá někoho, za koho nesu zodpovědnost. Že v tomto světě nejsem ostrovem, ale musím se o někoho starat, někoho chránit. A ta hierarchie je pak zcela jasná: vlastní, nukleární, rodina; širší rodina a příbuzní; obec; národ; má kultura; tento svět. V tomto pořadí. K dospělosti tedy jistě patří i to, že se o svět nemá starat nikdo, kdo není schopen se postarat ani o své nejbližší (sorry, Greto Thunbergová).
Odkud se bere maso, chleba, voda…?
Jak je možné, že se svět do tohoto dětinského šílenství vůbec dostal? Stala se snad lidská společnost senilní? Po těch tisícovkách generací snad náš evoluční potenciál vyprchal? Nemyslím si. Lidé jsou pořád stejní a v jádru jsme pořád stejnými lidmi jako byli lidé třeba před pěti tisíci lety. Změnil se snad jen kontext. Naše společnost je urbanizovaná. Ti, kdo udávají tón doby, kdo tvoří veřejné mínění, ti všichni žijí ve městech. Dokonce už ani na vesnicích není hegemonem místní sedlák, ale nějaká obří anonymní agrospolečnost.
Ve městech je člověk daleko více odtržen od reality, mimo jeho horizont se odehrává většina věcí, které jsou nezbytné k životu: voda se přivádí z neznámých dalekých zdrojů, jatka plná krve a vyvrhnutých zvířat se nacházejí v bezpečné vzdálenosti od našich domů. A kdo ví, kde se vlastně peče „jeho“ chleba, co si dává k snídani? A teplo se také v městských bytech bere rovněž kdoví odkud. Když pak tedy městský člověk nemusí řešit existenční otázky, má sklon řešit otázky existenciální. I náboženství se náhle nepřijímá jako danost, ale podrobuje se kritickému zkoumání. Ale když se kritickému zkoumání podrobuje něco živého, pak je už hned dobré volat patologa. K dospělosti totiž patří i jistá zabedněnost, jisté přijímání a priori. A přijetí faktu, že v tomto světě jsou i lidí chytřejší než my, a dokonce i fakta a dění, které naše generace nedokáže popsat a ovládnout a které dokonce ani jiné generace lidí třeba nebudou schopni prozkoumat.
Společnost se může změnit pouze tak, když se změní postupně jednotlivci. Když si tedy někdo stěžuje na mělkost dnešní společnosti, ať si prostě někdy sbalí batoh a odjede na pár dní do lesa. Ať osvědčí svou dospělost samostatností, odpovědností a rozhodností. A to i v děsivých nočních hodinách, kdy zní temnotou zlověstný jekot sýčka nebo troubení jelena za blízkým stromem.
K poslední vlastnosti dospělosti totiž patří pokora. Přijetí vlastních omezení. Teprve ten, kdo pozná sám sebe, ve svých kvalitách, ale i omezeních a selháních, kdo dokáže čelit svým nočním můrám, ten je opravdu dospělý.
Jan Soldát
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme!