Indiana Jones a Nástroj osudu je prvním dílem série bez Stevena Spielberga v režisérském křesle a v některých zásadních ohledech se od předchozích liší. Ať už Indiana Jones v podání Harrisona Forda na konci zemře či ne, Nástroj osudu je posledním výletem titulního hrdiny – tentokrát doopravdy. Režisér James Mangold dostal nesnadný úkol vybalancovat nostalgii a novost. Indiana Jones a Nástroj osudu, páté pokračování legendární série s ikonickým představitelem (dnes osmdesátiletým Harrisonem Fordem), se nemuselo příliš snažit, aby se stalo divácky atraktivním.
Navzdory podivné sekvenci s „mladým Indym“, vráceným v čase, bez které bych se obešel (ale o tom více později), a několika příliš se opakujícím honičkám, je film zábavný a překvapivě reflexivní. V režii Jamese Mangolda, který převzal režii po Stevenu Spielbergovi, jenž řídil první čtyři Indyho filmy, nabízí Nástroj osudu fanouškům spoustu jednohubek, velkých akčních scén a charakteristicky magnetizující Fordův výkon. Při sledování filmu – a v kontextu celé čtyřicetileté franšízy – si však také kladu otázku, zda trvalým odkazem Indiana Jonese není kronika rozčarování a postupného úpadku víry v sekulárním, technologickém věku.
Od svatosti tavící tváře k vědě cestující v čase
Zamysleme se nad ústředními „artefakty“ v každém z pěti filmů o Indiana Jonesovi. První tři (všechny se odehrávají ve 30. letech 20. století) jsou nadpřirozené a bez příkras „magické“. Ve filmu Dobyvatelé ztracené archy (1981) je hledanou relikvií biblická Archa úmluvy. Ve vrcholné scéně se na nacisty, kteří se odváží s Archou si zahrávat, vylije Boží hněv. V „prequelu“ Chrám zkázy (1984) se to pohanskými nadpřirozenými prvky jen hemží: magické kameny Sankara, voodoo, černý spánek Kálí Ma, atd. A v Poslední křížové výpravě z roku 1989 se série vrací k židovsko-křesťanským relikviím, přičemž v centru pozornosti stojí Svatý grál. Opět se množí nadpřirozené prvky: starověcí rytíři, zázračná uzdravení, chůze ve vzduchu (Indyho „skok víry“) a další rozpouštění tváří padouchům.
Tyto první tři filmy, jež jsou doma v žánru fantasy, stejně jako v žánru akčně-dobrodružném, zahrnují kouzelný svět, kde ani věda nemůže vysvětlit všechny zázraky. To se však začíná čtvrtým filmem měnit (Křišťálová lebka z roku 2008), který se přiklání spíše k vědeckofantastickému žánru. Jeho „nadpřirozené“ prvky jsou vysvětlitelné prostřednictvím mimozemských technologií (spíše než působením svatých andělů nebo démonických sil). Pátý film pak pokračuje v odklonu od židovsko-křesťanského nadpřirozena a místo toho se noří hlouběji do sci-fi poetiky, kde „magie“ cestování časem je vysvětlena pomocí Archimédovy spletité antické matematiky (zahrnující geograficky umístěné „trhliny v čase“).
Zajímavé je, že úvodní vlaková sekvence tohoto posledního dílu přitakává Indyho židovsko- křesťanské historii. Indy a jeho přítel archeolog Basil Shaw (Toby Jones) pátrají po Longinově kopí, pozůstatku zbraně, kterou byl údajně proboden Kristův bok. Sekvence je odkazem na úvodní vlakovou scénu z Poslední křížové výpravy, v níž se „mladý Indiana Jones“ River Phoenix snaží získat Coronadův kříž. Později v úvodní sekvenci Nástroje osudu (odehrávající se v Německu roku 1944) vede „mladý“ Indy zajímavý rozhovor s Basilem, v němž zpochybňuje přítelovu víru v něco, co se zdá být nadpřirozené. „Ale ty to nemůžeš dokázat!“, tvrdí Indy svému příteli. „Dokazování je to, co dělá vědu vědou!“
Přesto Indy podle vlastního přiznání později v Nástroji osudu připouští, že některé věci jsou nedokazatelné: „Nevěřím na magii, ale párkrát v životě jsem viděl věci, které nedokážu vysvětlit. Je to věta, která je ozvěnou jeho památné výměny názorů s Marcusem Brodym (Denholm Elliott) v Dobyvatelích ztracené archy, kdy říká: „Nevěřím na magii, spoustu pověrčivých hokusů pokusů… Mluvíš o strašidle.“
Indy neustále opakuje, že „nevěří na magii“, přesto ho přitahují záhady, které si nedokáže vysvětlit, a nadpřirozeno zažil na vlastní kůži. V tomto ohledu je dokonalým zástupcem mnoha lidí na postkřesťanském Západě, kteří trvají na tom, že se už „posunuli dál“ od reliktů nadpřirozené víry – i když je pronásledují nevysvětlitelné okamžiky, kdy se „imanentní rámec“ sekularismu (abychom použili termín Charlese Taylora) zdá být prorážen signály z transcendentních sfér (nebo přinejmenším ukazateli k nim).
Indiana Jones je mužem, který se ocitl na přelomu dějin. Je zmítán mezi tradicí víry svého otce a vědou budoucnosti; mezi odcházejícím okouzleným věkem transcendence a nastupující sekulární modernitou. Možná i to je jeden z důvodů, proč poslední dva filmy o Indiana Jonesovi působí méně poutavě než předchozí tři. Nahrazení nadpřirozených zázraků „zázrakem“ vědy a techniky je vždy zklamáním. Slavný „třetí zákon“ Arthura C. Clarka („Jakákoli dostatečně vyspělá technologie je k nerozeznání od magie“) je sice fascinující jako dramatická potrava filmařů jako je Christopher Nolan, ale zanechává v nás prázdný pocit uzavřeného vesmíru, kde nejvyšší úcta je pouhou reakcí na technologický pokrok…
Když technologická „magie“ působí prázdně
Což mě přivádí k mé nejméně oblíbené části Nástroje osudu: k oné „magické“ technologii, která přivede Harrisona Forda k životu jakožto třicetiletého pro 25minutovou úvodní akční sekvenci. Svým způsobem je to příhodné, protože starobylá technologie, jež je středobodem filmu (antický „počítač“ z Antikythery neboli „Archimédovy ciferníky“), umožňuje postavám filmu vrátit se v čase. A právě to také úvodní sekvence dělá. Je to technologie, která přenáší diváky (spolu s Harrisonem Fordem) zpět v čase, do 80. let, na která tak rádi vzpomínáme. Ve filmu, který jako celek hodně zdůrazňuje Indyho stárnutí a jeho stařeckou lítostivost, je úvodní iluze jeho mládí dobře míněným pokusem o dojemnou komparaci.
Až na to, že je to rušivé a příliš to nefunguje. Technologie na odstraňování stárnutí sice ušla dlouhou cestu, ale těžko může být „k nerozeznání od magie“. Svižná tvář bez vrásek třicetiletého, uměle vytvořeného Forda se příliš neslučuje s jeho světem unaveným, osmdesátiletým hlasem. Na rozdíl od praktických efektů, které charakterizovaly první filmy o Indiana Jonesovi, technologie s podporou umělé inteligence, které napodobují mladšího Forda, nedosahují zcela dokonalé iluze. Jsme si této umělosti příliš dobře vědomi.
A přesto tato přelomová sekvence pravděpodobně předznamenává budoucnost umělé inteligence, v níž budou podoby (a nakonec i hlasy) ikonických herců pravidelně „projektovány“ na počítačem vytvořené dvojníky s rozsáhlými možnostmi „hraní“ dlouho za hranicí hercovy smrti. Tato možnost je v jistém smyslu největším strašákem Nástroje osudu. Úctyhodná Indyho obava o partnerku Marion v Dobyvatelích („Nedívej se, měj oči zavřené!“) a neuvážená hledání nesmrtelnosti v Poslední křížové výpravě nyní ustoupily technologiím, které si bezostyšně přisvojují božské schopnosti a nadhazují jistou formu digitální nesmrtelnosti. Děsivé věci. Naštěstí, na konci Nástroje osudu na to ani sám Indy neskočí.
Rodina je největší dobrodružství
Ústřední charakteristikou Indiana Jonese je napětí mezi povinnostmi rodiny/domova a archeologickými poklady, které ho lákají do exotických lokalit, plných zákeřných pokušení (po moci, slávě, nesmrtelnosti a dalších).
Snad nejlépe to vystihuje vrcholná scéna z Poslední křížové výpravy, kdy Indiana nejistě visí nad propastí a drží se pouze jednou rukou svého otce (Sean Connery), zatímco druhou natahujr ke Grálu, který se zdá být právě v této chvíli na dosah. Henry Jones starší na „Juniora“ hledí s něhou, ale říká pevně: „Nech to být, Indiano.“ Je to hlas milujícího otce, který svého syna nabádá, aby moudře upřednostnil pokornou cestu před cestou k povýšení: rodinné závazky před „bohatstvím a slávou“.
Podobný moment se objevuje ve vyvrcholení Nástroje osudu. Indiana je rozpolcen mezi nejvyšší archeologickou výhrou – a svou rodinou a životem doma. S pomocí své kmotřenky Heleny (Phoebe Waller-Bridgeová) se Indy nakonec vydá stejnou cestou jako na konci Poslední křížové výpravy – tedy cestou rodinnou.
Když poprvé vidíme „starého pána“ Indyho v New Yorku roku 1969, zastihneme jej smutného, osamělého a sebeničícího (nalévá si whisky do ranní kávy a zuří proti svým hippie sousedům). V závěrečných okamžicích filmu však vidíme, jak se usmířil se svou ženou Marion (v krásné reminiscenci na Dobyvatele) a pokojně přebývá ve svém bytě v roli otce a dědečka. Dokonce se objeví i dlouholetý kamarád Sallah (John Rhys-Davies), doprovázen vnoučaty, které bere na zmrzlinu, jako by film chtěl zdůraznit, že napříště budou Indyho další dobrodružství spojeny s rolí muže rodiny.
Zda Indiana Jones v posledních letech svého života nalezne „víru v kouzla“ a znovu objeví víru, nevíme. Zdá se však, že přinejmenším objevil „kouzlo“ obyčejného, smrtelného života, poblíž domova, naplněného láskou, zakořeněného ve společenství a smířeného se zranitelností života prožívaného ve skutečném čase.
Autor je vedoucím kulturní rubriky portálu The Gospel Coalition.
Překlad původního textu: David Floryk.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme