Vezmeme-li v potaz, že Jan Palach byl na přelomu let 1968 a 1969 mladý kluk těžce deprimovaný z toho, jak slábnou protesty proti okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy, navíc kluk plný dojmů z pobytu ve Francii, kde jej výrazně ovlivnily dozvuky radikální studentské revolty proti gaullistickému establishmentu z jara onoho „revolučního roku“, a k tomu všemu kluk mimořádně citlivý na jakoukoli nespravedlnost a na jakékoli bezpráví, je jeho lednový čin, pro mnoho lidí všeho věku, vzdělání a společenského postavení nepochopitelný, naopak naprosto srozumitelný a svým způsobem i logický. Palach zkrátka patřil mezi oněch několik málo výjimečných jednotlivců, kteří uvažují jinak než většina, a podle toho jednal. Ti, kteří v jeho jednání postrádali a dodnes postrádají racionální, zdravé uvažování, se hluboce mýlili a mýlí – Palach totiž uvažoval, třebaže byl také emocionálně rozrušen, tj. rozzloben výše zmíněnou postupnou rezignací české společnosti na odpor vůči okupantům, zcela racionálně: jeho „akce“, jak sebeupálení nazýval, měla spoluobčany vyburcovat k činu či k činům, připomenout jim odhodlání a atmosféru z léta osmašedesátého roku a nedovolit jim upadnout natrvalo do letargie.
S bezprostředním ohlasem svého činu a následné smrti by pravděpodobně byl, troufnu si říct, spokojen. Česká společnost strnula v ohromeném tichu a následně se ostře vymezila vůči okupačním mocnostem a jejich domácím přisluhovačům, kteří už startovali své budoucí normalizační kariéry. Palachův pohřeb na Olšanských hřbitovech z 25. ledna 1969 byl skutečnou manifestací proti obsazení země cizími vojsky, stejně jako řeč, kterou nad jeho rakví vedl evangelický duchovní Jakub S. Trojan. O tom, že Palachův čin splnil alespoň zčásti svůj účel, svědčily rovněž další „živé pochodně“ v Československu i v zemích tzv. východního bloku. Velkou vypovídací hodnotu měly i obavy rodícího se husákovského režimu z toho, jak velký dopad bude Palachův čin mít, a nenávist komunistických fanatiků všeho druhu vůči mrtvému studentovi.
Jenže! Již následující rok 1969 ukázal, že ani sebestatečnější, sebezoufalejší či sebeokázalejší čin jednotlivce, záleží na úhlu pohledu, nedokáže změnit společnost, netouží-li po změně ona sama. Tzv. „hokejové nepokoje“, přesněji řečeno oslavy dvou vítězství národního mužstva nad sovětským týmem na mistrovství světa ve švédském Stockholmu z března 1969 i protiokupační demonstrace z léta téhož roku nebyly ve skutečnosti ničím víc než zoufalým a přitom marným výkřikem, na dlouhou dobu posledním, jakousi smutnou tečkou za nadějeplnými léty „tání“, jakýmsi epilogem k příběhu o „socialismu s lidskou tváří“ a také, zdánlivým epilogem, zdánlivou oponou spuštěnou za životem studenta Vysoké školy ekonomické a Univerzity Karlovy Jana Palacha.
Kdyby se Jan Palach probudil v polovině sedmdesátých let, upadl by, troufám si tvrdit, do mnohem větší deprese, než byla ta, která ho trápila na podzim 1968 a na přelomu let 1968 a 1969. Husákovsko-biľakovsko-jakešovské normalizační kádry dokázaly, se sovětskými vojenskými posádkami v zádech, zlomit drtivou většinu národa a přesvědčit ji, že nebude-li rebelovat proti nové moci, nebude-li se proti ní aktivně vymezovat, nemusí se mít „zase až tak zle“. Vzkaz obsažený v neformální „společenské smlouvě“ zněl jasně: Nebudete-li se plést do politiky, nebudete-li dělat rotyku a kravály a budete-li naopak souhlasit, alespoň navenek, byť čistě formálně, ale viditelně, se stranickou doktrínou a s okupací země, necháme vás v klidu žít, milovat se a zakládat rodiny, dělat větší či menší kariéry, přikrádat (ne moc, jenom tak trošku, aby to bylo možno tiše tolerovat) ve státních podnicích a jednotných zemědělských družstvech, chodit na fotbal a na hokej, dívat se na Chalupáře a občas i na komedii či kriminálku s Belmondem, vypadnout v pátek po poledni na chatu, rybařit a sbírat známky, čas od času vyjet na rekreaci nejen na Šumavu a do Tater, ale i k moři – do Bulharska, do Rumunska anebo na Balt, občas i do „Jugošky“, která tak přitažlivě voněla Západem, byť jím ve skutečnosti ani náhodou nebyla, to přece není tak špatný život, že?
Co by na tuhle „ďáblovu nabídku“ řekl Jan Palach, s určitostí nevíme. V roce 1975 by mu bylo sedmadvacet let, možná by byl už ženatý a měl dítě nebo děti, měl za ně odpovědnost, chodil do práce… Zda by ji rezignovaně přijal jako většina jeho spoluobčanů a jenom na režim občas s kamarády zanadával u piva, nelze říci, vzhledem k jeho povaze a charakteru, vzhledem ke všemu, co o něm víme, si to ale nemyslím. Spíš by doktora Husáka a jeho soudruhy poslal k čertu a volil by, stejně jako na konci šedesátých let, svoji cestu. Opravdu to ale vědět nemůžeme, stejně jako si do Palacha nemůžeme projektovat vlastní přání, představy a pokání za vlastní selhání.
Ať tak či tak, jistou útěchu by snad Janu Palachovi, ať by se sám zachoval jakkoli, poskytla ve druhé polovině sedmdesátých let skupina disidentů, z pohledu většiny znormalizovaného národa „naprostých šílenců“, tzv. chartistů, podobně jako „kluci“ kolem Milana „Mejly“ Hlavsy a jeho „Plastiků, kteří se navzdory tvrdým represím nehodlali režimu za žádnou cenu podřídit. Těšilo by ho to, i kdyby věděl, že to jsou pouhé maličké ostrůvky ve zdánlivě nekonečném moři „rozvinuté socialistické společnosti“, které z Pražského Hradu vládl již zmíněný Gustáv Husák, slovenský intelektuál a právník, sám v padesátých letech zavřený na deset let do komunistického kriminálu, tichý osamělý muž, odříkávající strnule rok co rok své televizní novoroční projevy podivnou českoslovenštinou a ztělesňující dokonale všechen ten zmar a tu bezútěšnost „sedmdesátek“ a „osmdesátek“, jak se dneska říká.
O tom, že se „pod povrchem“ cosi dělo, svědčilo nejen vstřícné přijetí, jehož se v Československu dostalo politice „přestavby a informovanosti“ nového, mladého generálního tajemníka ÚV KSSS Michaila S. Gorbačova (zejména proto, že ji z celého srdce nenávidělo a obávalo se jí husákovsko-jakešovské vedení KSČ), ale i stále sílící projevy nespokojenosti s režimem. Již zcela viditelným odporem byl tzv. – jak příznačné – „Palachův týden“ v lednu 1989, poměrně rozsáhlé protirežimní demonstrace, které vypukly v den dvacátého výročí Janova upálení na Staroměstském náměstí v Praze. Brutalita, s jakou vládní moc proti demonstrujícím „narušitelům socialistického pořádku“ zasáhla, ukazovala její relativní sílu i její obavy a strach. Petice „Několik vět“, kterou na jaře téhož roku dali dohromady Václav Havel, Jiří Křižan, Alexandr „Saša“ Vondra a Stanislav Devátý, byla z pohledu KSČ ještě nebezpečnější, neboť ji podepsali i známí umělci jako Jiří Suchý, Jiří Menzel, Daniela Kolářová či Hana Zagorová. Monolit se začínal drolit a Jan Palach by z toho měl, po dvaceti depresivních letech, určitě radost.
Zda by mu udělalo radost i to, co se kolem jeho jména a kolem jeho činu začalo dít po sametové revoluci z listopadu 1989 a po vzniku demokratické republiky, nejprve československé a poté české, si nejsem jistý. Všechny ty již v úvodu zmíněné tryzny, projevy, články a knížky, busty, sochy a filmy… Nevím, jestli by ho to nějak zvlášť těšilo. S ohledem na to, jak ho mám „načteného“, si dovolím říct, že ne, protože se pod tím nánosem patosu – jakkoli to většina z těch, kteří se na „Palachově kultu svého druhu“ podíleli a podílejí, myslí nepochybně dobře (kromě několika studentských aktivistů, kteří si z „Palacha“ dělají rok co rok slušné „píár“ a tak trochu i „byznys“) – poněkud ztrácí ten silný, a přece křehký kluk, jenž svým činem, jakkoli to tak dlouhých dvacet let nevypadalo, udělal něco, na co se nezapomnělo a co stále vyvolává četné diskuse a někdy i hádky a spory.
Tak už to ale v dějinách bývá. Činy mají své důsledky a jejich aktéři s nimi poté, co je udělali, v drtivé většině případů už nic nezmůžou. To jsou ty „druhé životy“ anebo „životy po životě“, někdy dokonce zajímavější než ty reálné, opravdu odžité. O Janu Palachovi to určitě neplatí, jeho jednadvacet let včetně heroického či tragického finále stálo za to samo o sobě, o tom není nejmenších pochyb. A česká společnost? Té Jan Palach nastavoval zrcadlo už před padesáti, čtyřiceti, třiceti etc. lety, nastavuje jí ho svým způsobem i dnes a bude jí ho nastavovat i dál. Jak se s tím srovná, přesněji řečeno, jak se s tím srovnáme, záleží jenom na nás.
