„Ó, dej mi člověka, jenž otrokem své vášně není, a já v nitru srdce jej nosit chci, ba v srdci srdce svého.“ (Hamlet, jednání třetí, scéna druhá *))
Desátého června 1859 hrál Charles Kean v londýnském divadle Royal Princess’s Theatre v Hamletovi, kralevici dánském titulní roli. Napsal ke hře pochvalnou předmluvu, ve které ji charakterizoval jako „nejúžasnější pomník Shakespearova génia, jenž stojí jako maják, aby vzbuzoval úžas a obdiv světa…“ Drama podle Keana představuje „dokonalost umění tragédie – velkého, budícího soucit i hrůzu“. Kean hru vykládal jako „dějiny mysli – tragédii myšlenky“, která obsahuje „nejhlubší filosofii, nejhlubinnější moudrost; a přitom hovoří jazykem srdce…“.
K výpovědi Charlese Keana lze dodat, že Shakespearova brilantnost tkví v dramatické prezentaci opakujícího se životního dilematu: katastrofa podlé vlády, zrádnost závistivců, nadřazenost ctnosti a slepota bláznů. Kterýkoli z příběhů, jež Shakespeare vypráví, je vždy naším příběhem.
Dnes by bylo možno prohlásit, že Shakespearův Hamlet má zvláštní význam: vyrovnává se totiž básnickou formou s tragédií státu podkopaného intrikou, v němž tajným spiknutím došlo k palácovému převratu – státu svedeného falešným zdáním a zkaženého přáním nevidět.
Zde je Hamletův životní příběh: v době, kdy byl mladý dánský princ mimo domov (na studiích ve Wittenbergu), zavraždí mu strýc Klaudius otce, ožení se s jeho matkou a zmocní se koruny. Hamlet se vrátí domů a jak otcova smrt, tak uspěchaný matčin sňatek s jeho strýcem jej hluboce zarmoutí. Následují zoufalé pletichy, zatímco se Hamlet snaží vypátrat pravdu. Narazí na falešné přátele, užitečné idioty i nevědomé pěšáky. Na základě svých zjištění má důvod ztratit iluze – a tato deziluze se stává jeho zcela vlastním problémem.
Mnohé z nejlepších veršů této hry by mohly posloužit pro popis současnosti. Zkaženost amerického politického života vyjadřuje mezi Shakespearovými postavami Marcel proslulým výrokem „jest něco prohnilého v státu dánském“ [jednání první, scéna čtvrtá].
Věnujte pozornost obdobnému příběhu jedné penzionované představitelky CIA, s níž jsem nedávno mluvil. Toho, že se řítíme do zkázy, si – podobně jako Hamlet – povšimla teprve po návratu ze zahraničí. Její zjištění jí nejprve „otřáslo“. Poté přišla o iluze – a nakonec upadla do deprese.
„V Texasu,“ vyprávěla mi, „jsem prožila čtyři děsivé roky, ale vlastně jsem nevěděla, co rozporného se děje.“ Představitelé výzvědné služby, s nimiž se setkala, nepůsobili nijak impozantně. Zvláště ti ve vedení. „Všichni se ovšem rádi chlubili svými impozantními tituly, avšak … těžko se dalo dosáhnout toho, aby něco vykonali.“ Později to shrnula:
„Nikdo mi nebyl ochoten naslouchat, ani těm několika konzervativcům, které jsem tam znala. Nejvíce člověka napadne popsat je jako arogantní, přezíravé a dětinské. Kde jsou ty časy, kdy lidé měli skutečný zájem zdokonalovat se v analytických dovednostech. Nyní je vše zpolitizováno.“
Takový Hamlet pro poslední dobu, který by chtěl v dnešním výzvědném společenství přežít, by musel předstírat šílenství – skrývat se za neproniknutelnou maskou. Pokud by to nedokázal, pak by v CIA s takovým princem obdařeným hamletovskou citlivostí a kvalitou hrubě zatočili. Dotlačili by jej k rezignaci, nebo by ho přinutili posadit se k maličkému stolu v koutě s nějakým bezvýznamným úkolem.
„Zjistila jsem,“ pokračovala ve výkladu, „jakou má tato IC (výzvědná komunita) doopravdy povahu. Rostoucí měrou je to povaha politická.“ Překážky, které ji kladli do cesty, byly velmi závažné. Jak poznamenala, zkaženost se rozšířila i za hranice výzvědné komunity – do armády. Ta byla a je také prohnilá –
„a to většinou proto, že dnešním plukovníkům (a mnohým generálům) nalévali do hlavy levičáctví už od mateřské školy. Od [počátku mých styků s vojenským prostředím] jsem zjišťovala dramatický posun zprava doleva, od smysluplnosti k nesmyslnosti.“
Jestliže Hamlet nebyl schopen vyřešit problém zkaženého dánského státu, byl by si mohl s hnilobou v Langley a v Pentagonu poradit lépe? Existuje léčebný prostředek proti ideologické rakovině užírající bezpečnost našeho státu?
„Nemyslím si, že naše výzvědné služby lze ozdravit,“ odvětila. Dříve se celá léta domnívala, že se s těmi problémy dá něco dělat. „Nyní však, mám-li být upřímná, o tom pochybuji. Chtělo by to někoho na způsob Trumpa, jen s větší mocí rozebrat celý systém a pak udělat něco konstruktivního.“ Pak pokračovala ve výkladu:
„Výzvědná komunita se žel v tom širším systému tak zabydlela, že dokonce i kdyby ji rozpustili a pak obnovili, vrátila by se s týmiž lidmi…“
Myslela, že by prezident Trump mohl odhalit „ty byrokracie jednu po druhé … a bez stranické zaujatosti je znovu vybudovat“. Jak by se to však celé dalo provést? Odpovědí možná bylo vybudovat nástupnické organizace souběžně, ještě než dojde k rozpuštění existujících agentur. „To je ovšem téměř nemožné,“ připustila, „a stejně jde o vzdušné zámky.“
Tato situace může, právě tak jako v Shakespearově hře, mít jen tragický konec. Ono „něco prohnilého v státu dánském“ nelze uzdravit. Ten úklad rozmotá teprve přirozený konec, k němuž míří veškerá zvrácenost i nemoudrost. Hamlet odráží jednu intriku za druhou a postupuje tak, jako budeme nevyhnutelně postupovat my. Čeká na poslední nepřítelův agresivní čin, protože ví, že je sám i při svém statečném odhodlání v nevýhodě. „Vzdorujeme předtuchám,“ říká Hamlet Horatiovi,
„bdí zvláštní prozřetelnost nad pádem vrabce. Bude-li to teď, nepřijde to později; nemá-li to přijíti později, přijde to teď; nebude-li to teď, přece to přijde; – být připraven, jest vše. Když nikdo z lidí nemá ničeho z toho, co opouští, co na tom, opustí-li to záhy?“ [jednání páté, scéna druhá]
Snad je pravda, že nás „zchorobní bledý nátěr myšlenky” [jednání třetí, scéna první] – jen proto, že to charakterizuje naši duchovní přípravu na závěrečný agresivní čin nepřítele. Lidé píší knihy o zlech komunismu, o tom, jak se levice zmocňuje škol, o vládě, velkém podnikání, zábavě i médiích. Co vůbec kdo dělá pro to, aby ty komunisty zastavil? Jak plynou desetiletí, postupují vpřed. Každý se dívá stranou. Ti, kteří toto dění postřehli, byli a jsou se svým poznáním vždy sami, bez podpory ze strany země a vlády. Ti, kteří vidí a rozumějí, jsou nositeli Hamletovy pravdy.
V závěru páté scény prvního jednání Hamlet říká: „Čas vymknut z dráhy. – Prokletý to podíl, že k jeho nápravě jsem kdy se zrodil!” Hamlet musí svrhnout podvodného, mazaného a vražedného nepřítele – jehož hlavní metodou je konspirace, jenž si žárlivě střeží moc, kterou uchvátil: „kletého lotra“ [táž scéna], jenž svedl Hamletovu matku a má oddanost byrokratů (šlechtic Polonius). Zdánlivě je to beznadějná tíseň. Ztráta iluzí tak otevírá dveře sklíčenosti.
„Být čili nebýt, – ta jest otázka: – víc důstojno-li ducha trpěti od střel a praků zlého osudu, neb ozbrojit se proti moři běd a ukončit je vzpourou.” [jednání třetí, scéna první]
Jak má člověk „ozbrojit se proti moři běd“? Zde je rozhodujícím slovem „víra“. Důvěra v Prozřetelnost. Ctnost nakonec zvítězí nikoli proto, že dobro vždy vítězí a zlo vždy prohrává. Ctnost zvítězí proto, že Pravda je věčná. Pomysleme na onoho šampióna Republiky, Marca Cicerona, jehož uťatou hlavu a ruce (podle Encyklopedie antiky ne obě ruce, jen pravou – pozn. překl.) Marcus Antonius vystavil, aby zastrašil stranu svobody. Také však si připomeňme, jak o osmnáct století později Johna Adamse (první viceprezident a druhý prezident USA – pozn. překl.) provázela Ciceronova slova na každém kroku americkou revolucí.
Výmluvnost ctnosti se za těch osmnáct staletí nevyčerpala. Nebyla poražena. Byla a je, a je, aby přišla. To bylo konečným triumfem Hamleta Dánského – který nalezl pravdu a podle ní žil.
Poznámky a odkazy:
Shakespearova tragédie Hamlet, kralevic dánský, nastudovaná pro představení v divadle Royal Princess’s Theatre, s vysvětlujícími poznámkami. Autor publikace: Charles Kean, člen herecké společnosti, podle představení v pondělí 10. ledna 1859 – http://www.gutenberg.org/files/27761/27761-h/27761-h.htm.
*) Digitalizováno podle vydání v nakladatelství Františka Růžičky v roce 1946 (SHAKESPEARE, William. Hamlet: kralevic dánský, tragedie o pěti jednáních. Přel. Josef Václav Sládek. 6. vyd. Praha; v 1. vydání online vydala Městská knihovna v Praze; další citace v článku jsou z téhož zdroje. Pozn. překl.
Komentář zveřejněn k 25. červenci 2020. Převzato se souhlasem autora. Pro Konzervativní noviny přeložila Ivana Kultová.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
