Ruské strategické myšlení v obecném smyslu slova silně vychází z realistické tradice a v tomto ohledu se režim Vladimira Putina zásadně neliší od jiných období dějin ruského impéria. Hlavním cílem je dominovat postsovětskému prostoru, což je myšlenka, kterou razí především tzv. (neo)eurasianisté. Putinova grand strategy spočívá ve snaze obnovit ruské impérium v jeho přinejmenším sovětské slávě, dominovat eurasijskému makrokontinentu a nastolit skutečný Pax Russica. Naprosto evidentně se to projevuje od období jeho druhé prezidentské éry, kdy už nejsou ruské cíle skrývány za ekonomické či geoekonomické projekty a kdy opět „dostala přednost politika před ekonomikou“.
Pokud se zaměříme na základní nástroje ruské zahraničněpolitické strategie, můžeme zaznamenat celou řadu postupů, nástrojů a taktik, z nichž některé mají velmi tradiční charakter a byly používány již za carských dob, potažmo sovětskými pohlaváry, jiné mají moderní charakter a souvisejí s celkovým ekonomickým a technologickým rozvojem. Mezi ty tradiční a osvědčené patří manipulace s etnickými a náboženskými konflikty a vytváření de facto států; podpora opozičních či proruských politických sil a korupce společenských a politických elit; diskreditace či likvidace protiruských politických vůdců; organizace státních převratů a politických změn ve třetích zemích; manipulace s informacemi a propaganda; diplomatický a ekonomický nátlak; sabotáže a terorismus; omezená vojenská intervence a otevřená vojenská invaze. Dnešní doba ke klasickým nástrojům a taktikám přinesla ještě několik dalších: energetické a surovinové tlaky a vydírání; kyberútoky; moderní formy propagandy skrze nová média. V souvislosti s putinovskou strategií se v posledních letech často objevuje i pojem hybridní válka, který označuje kombinaci politicko-diplomatického tlaku a špionážních a vlivových operací s prvky psychologické války a nepravidelného válečnictví.
Ve vztahu ke každé zemi či oblasti volí Rusko ze základní série svých nástrojů a taktik ty, které se jeví jako nejvhodnější či nejúčinnější v určitém čase a prostoru. Na Severním Kavkaze se Rusko primárně snaží o udržení své dominance tím, že region zůstane jeho integrální součástí, na Jižním Kavkaze se koncentruje na vytvoření pásu států Ruské federaci přinejmenším přátelských, a ještě lépe na ní co nejvíce závislých. To s sebou logicky nese snahu o zadržování vlivu západních mocností v čele s USA a jejich spojenců a potlačování snah především Gruzie (ale i Arménie a Ázerbájdžánu) o integraci do euroatlantických struktur.
Gruzínská emancipace a vyhrocený nacionalismus
Gruzínsko-ruské vztahy patřily k těm poměrně blízkým a kulturní podobnosti byly navzdory jazykové rozdílnosti rozhodně větší než mezi Rusy a například Ázerbájdžánci, Kazachy či třeba Čečenci. Ostatně není náhodou, že v bolševické straně se prosadilo tolik Gruzínů v čele s Josifem Stalinem, což dnešní gruzínská veřejnost nerada reflektuje a výrazně nadproporční podíl etnických Gruzínů na bolševické totalitě ráda zamlčuje. Gruzínsko-ruské vztahy v průběhu dějin lze ve zkratce popsat německým výrazem Hassliebe (láska a nenávist v jednom). Ruská nadvláda měla bezesporu své stinné stránky, v Gruzii však přesto docházelo ke kulturnímu rozvoji, gruzínská šlechta měla stejná práva jako ruská a etnostereotyp Gruzínů v ruském prostředí byl poměrně pozitivní – romantický.
O to překvapivější bylo, jak dramaticky se vzájemné gruzínsko-ruské vztahy na politické i identitární úrovni začaly horšit koncem 80. let během gorbačovského uvolnění. Gruzie patřila k těm sovětským republikám, které aktivně usilovaly o nezávislost. Rok 1991 byl tudíž brán jako důležitý mezník v historické kontinuitě gruzínské státnosti. Nositelem této politiky byl sovětský disident a literát Zviad Gamsachurdija, jenž se ovšem vyznačoval výrazným nacionalismem, který místy dostával charakter vysloveného šovinismu. Tato skutečnost se zásadně podepsala nejen na gruzínsko-ruských, ale hlavně na abchazsko-gruzínských a snad ještě více na gruzínsko-osetinských vztazích. Abcházci disponovali v rámci Gruzínské SSR vlastní Abchazskou autonomní sovětskou socialistickou republikou a Osetinci Jihoosetskou autonomní oblastí. A právě etnických třenic, na kterých měl první postsovětský gruzínský prezident, ačkoliv to nemalá část gruzínské společnosti nerada přiznává, velký podíl, začalo takřka okamžitě využívat Rusko. Kromě kavkazských Abcházců a indo-íránských Osetinců, jejichž ambice oddělit se od Gruzie se nakonec ukázaly nejzávažnějším problémem, bylo třeba brát v potaz i otázku džavachetských Arménů, (tzv. borčalinských) Ázerbájdžánců, případně meschetských Turků a muslimských Adžarců, kteří sice patří etnicky ke Gruzínům, ale mají odlišné náboženství a silnou regionální identitu. Komplikovaná etnopolitická mapa Gruzie byla pro intervenující Rusko velkou výhodou, k čemuž přispíval také vyhrocený nacionalismus Gamsachurdijovy éry, s nímž měla problém i řada Gruzínů.
Ruská strana využívala především konfliktů v Abcházii a Jižní Osetii, protože tamní ambice byly nejostřeji artikulované, území obou entit bylo jasně vymezené a obě se nacházely na gruzínsko-ruské hranici. (Jižní) Osetinci měli navíc na druhé straně Velkého kavkazského hřbetu své soukmenovce, federativní republiku Severní Osetie-Alanie. Role Moskvy v těchto konfliktech byla naprosto zásadní, na druhou stranu je třeba odmítnout častou interpretaci, že oba konflikty „vymyslela“ a rozehrála. Příčiny obou konfliktů měly specificky místní charakter, Moskva jimi pouze jako „zkušené imperiální centrum“ dokázala manipulovat ve svůj prospěch a část moskevských kruhů, především armádní velení, měla v jistých fázích zájem o jejich ozbrojenou eskalaci.
Gamsachurdija Moskvu dráždil jednak svou rétorikou, ale také odmítáním vstupu do Společenství nezávislých států (SNS), podpisu Taškentské dohody, a především snahou o zrušení ruských vojenských základen na gruzínském území. Gruzie jako strategické území na jihovýchodě Černomoří a na hranicích s Tureckem hrála ovšem v ruském geostrategickém uvažování své nezastupitelné místo, a Moskva se proto rozhodla Gamsachurdiju odstranit. Naprosto bez pochyb tehdy zařídila státní převrat. Ruská armáda podpořila Gamsachurdijovy nepřátele jak v Abcházii a Jižní Osetii, tak v rámci gruzínských vojensko-politických kruhů. Vznikla z toho regulérní občanská válka, přímo v Tbilisi se bojovalo s použitím těžké vojenské techniky, kterou milicím opozičních vůdců poskytli velitelé ruských vojenských základen. Gruzínský stát se tehdy regulérně zhroutil, Gamsachurdija uprchl a prezidentem se v březnu 1992 stal Eduard Ševardnadze, od něhož se i vzhledem k jeho sovětské funkcionářské kariéře očekávala vstřícnější politika.
Ruská vojenská přítomnost a konflikt s Abcházií
Ševardnadze vedl vůči etnickým menšinám mnohem smířlivější politiku, přesto se situace gruzínské vládě zcela vymkla z rukou. Zemi ovládly polovojenské jednotky, jež byly oddané svým velitelům a nikoli Ševardnadzemu. V západní Gruzii v regionu Samegrelo stejně jako v jižní části Abcházie vypuklo povstání zviadistů, tedy zastánců Zviada Gamsachurdiji, který ze Samegrela pocházel. Gruzínské síly přesto pokračovaly v útocích na Jižní Osetii, což se již v roce 1992 málem zvrhlo v přímou gruzínsko-ruskou válku. Moskva volala po vojenském řešení a Jihoosetince prohlásila za občany Ruské federace – to byl první signál politiky tzv. pasportizace. Následně došlo dokonce k útokům ruských helikoptér na gruzínské pozice okolo správního střediska Jižní Osetie Cchinvali a Rusko už tehdy užilo další svůj klasický nástroj – přerušení dodávek plynu. V Severní Osetii se formovaly dobrovolnické jednotky a od přímé mezistátní ozbrojené konfrontace byl skutečně jenom krok. Situace se uklidnila díky jednání v jihoruském Dagomysu (červen 1992), kde se dohodlo vytvoření smíšeného mírotvorného kontingentu složeného z Gruzínů, Rusů a Osetinců. Každý kontingent měl okolo pěti set mužů a byl kontrolován smíšenou kontrolní komisí. Rusko tak získalo legální zástěrku pro vojenskou přítomnost na formálně gruzínském území.
Otázka ruské vojenské přítomnosti na gruzínském území byla ovšem širším problémem než pouze dislokací v Jižní Osetii a Abcházii. Zklamaný Ševardnadze odmítal vstup Gruzie do SNS a hlavně existenci ruských vojenských základen ze sovětských dob (Moskva se je původně zavázala opustit do roku 1995). S tím ovšem ruské federální ministerstvo obrany zásadně nesouhlasilo a upozorňovalo, že ztráta vojenských základen v Gruzii by měla negativní dopad na účinnou kontrolu Černomoří.
Do toho se vyhrotily vztahy mezi Gruzií a Abcházií, která stupňovala svoje požadavky. Abchazský předák Vladislav Ardzinba na rozdíl od Ševardnadzeho vyjádřil touhu Abcházie stát se členem SNS. Na to (bez Ševardnadzeho posvěcení) zareagoval jeden z gruzínských vojenských velitelů Tengiz Kitovani, který se svou milicí na Abcházii zaútočil a dobyl Suchumi. Jako důvod uváděl aktivity zviadistů, kteří skutečně kromě Samegrela kontrolovali i část jihovýchodní Abcházie a blokovali přístup k Tbilisi. Moskva se v září pokusila vyjednat dohodu mezi oběma stranami, ale Kitovani ji odmítl, ačkoliv Ševardnadze jej k ní výslovně vyzval. Abcházci gruzínského vnitropolitického nesouladu využili a přešli do ofenzivy, v níž je podporovali dobrovolníci ze severokavkazských národů, ale významným byl i tzv. Abchazský batalion složený z čečenských ozbrojenců pod velením Šamila Basajeva, který tehdy prokazatelně bojoval v souladu s ruskými zájmy. Bojů se účastnily i přímo ruské jednotky, ačkoliv oficiálně to Moskva popírala. Abchazská strana byla vyzbrojena množstvím ruských zbraní a gruzínské pozice byly bombardovány letadly, která vzlétala z ruského území a nemohla být pilotována nikým jiným než ruskými piloty. Dokreslujícím „detailem“ je fakt, že Moskva odpojila Gruzii od mezinárodního telefonního spojení s argumentem, že nezaplatila účty.
Boje se táhly až do léta 1993, kdy se válka dostala do patové situace, obě hlavní strany byly vyčerpané a za mediace nikoli neutrální Moskvy bylo v Soči 27. července 1993 dohodnuto příměří. To předpokládalo demilitarizaci Abcházie, stažení gruzínských vojsk z Abcházie a odzbrojení abchazských vojsk. Abcházci ho ovšem nedodrželi a zaútočili na stahující se gruzínskou armádu. Abchazské zbraně přitom byly předtím odevzdány ruským zprostředkovatelům, je tudíž naprosto zřejmé, že Moskva nedodržela neutralitu a Abcházcům navzdory ujednáním zbraně vrátila. Abchazské jednotky a jejich spojenci se během postupu dopouštěli etnických čistek a vyhnali asi dvě stě tisíc Gruzínů, přičemž pro pořádek dodejme, že etnických čistek se dopouštěly během celého ozbrojeného konfliktu obě strany.
Ševardnadze byl v prekérní situaci – k abchazskému problému se přidala i sílící rebelie zviadistů, kteří se v jeden moment ocitli jen dvacet kilometrů od Tbilisi a neuklidnila je ani stále více protiruská Ševardnadzeho rétorika. Ševardnadze tlačený z jedné strany nacionalistickými zviadisty a z druhé Moskvou se ovšem nakonec rozhodl dohodnout s Ruskem. Gruzie akceptovala vstup do SNS a akceptovala i existenci ruských vojenských základen na svém území. Rusko Ševardnadzemu pomohlo zlikvidovat zviadisty, kteří měli jasný cíl – odstavit ho od moci a znovu instalovat Gamsachurdiju. Moskva si tak v Gruzii uchovala velmocenský vliv. V říjnu 1993 bylo za ruské mediace podepsáno příměří s Abcházií, které bylo v květnu následujícího roku rozšířeno na dočasnou mírovou dohodu. Podle dohody měl být ruský mírotvorný kontingent doplněn jednotkami dalších členských zemí SNS, k čemuž však nikdy nedošlo.
Smlouva mezi Gruzií a Ruskem o umístění vojenských základen byla podepsána v roce 1995 na 25 let s možností následujícího prodloužení, nicméně nebyla nikdy ratifikována gruzínským parlamentem. Z tohoto důvodu se ruské základny nacházely v podstatě v právním vakuu. Staly se součástí tzv. Zakavkazské skupiny ruských vojsk a v Gruzii byly až na jednu dislokovány v oblastech, kde byla obecně autorita centrální tbiliské vlády slabá.
Prozápadní snahy gruzínské politiky
Rusko dosáhlo prosazením vojenských základen důležitého cíle, nicméně gruzínské emancipační snahy neustaly. Zviadistické dědictví bylo velmi silné, mladší generace gruzínských antisovětských disidentů byla ještě radikálnější než Gamsachurdija a jako jeden ze strategických cílů nezávislé Gruzie artikulovala členství v NATO. Vůdce této frakce Giorgi Čanturija byl 3. prosince 1994 zavražděn při atentátu a jeho žena Irina Sarišvili, taktéž opoziční politička, byla těžce zraněna. Vražda nebyla nikdy řádně vyšetřena, natož potrestána, nicméně v Gruzii dodnes panuje všeobecná shoda, že za jeho likvidací stáli warlord a zločinecký boss (byl to dokonce korunovaný vor v zakone) Džaba Joseliani, který velel nejnebezpečnější gruzínské milici Mchedrioni (česky něco jako Nebeští jezdci), a proruští politici Vardik Nadibaidze a Igor Giorgadze, kteří tehdy zastávali post ministra obrany, respektive státní bezpečnosti.
Protiruské křídlo gruzínské politiky spolu s pragmatiky razilo zapojení Gruzie do západních transportních projektů souvisejících s ázerbájdžánským surovinovým bohatstvím. Ševardnadze navázal v této souvislosti úzké styky s dalším veteránem sovětské politiky Hejdarem Alijevem, s nímž se celá desetiletí osobně znal, a pomohl prosadit, aby se Gruzie stala tranzitní zemí prvního „neruského“ kaspického ropovodu. Gruzie se za Ševardnadzeho éry stala členem řady mezinárodních organizací včetně Rady Evropy, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) či Světové obchodní organizace (WTO) a stejně jako oba jihokavkazští sousedi se zapojila do programu NATO Partnerství pro mír.
Souběžně s tím, jak sílil americký vliv v regionu, začaly v Gruzii, která se pro USA stávala hlavní základnou, zaznívat hlasy volající po zrušení ruských základen. Naladění gruzínské veřejnosti bylo stále prozápadnější a zdaleka přesahovalo Ševardnadzeho představy, kam až lze zajít. Část gruzínských politických elit volala po sbližování s NATO, s cílem do Aliance přímo vstoupit. Ševardnadze byl v této otázce skeptický, a tak začal být vnímán jako spíše proruský politik, ač to byl on, kdo Gruzii dokázal zapojit do hlavního amerického projektu v regionu.
Požadavky na zrušení ruských vojenských základen, z nichž dvě ležely v oblastech, kudy měl procházet ropovod, sílily. Nastolený směr však zmařily dvě události: jednak nástup Putina a následně změna mezinárodně-politického klimatu po 11. září 2001, kdy došlo ke sblížení americko-ruských pozic. Překážkou začaly být gruzínské sympatie k čečenskému protiruskému odboji a ještě větší komplikací byla skutečnost, že Gruzie nedokázala plně uplatňovat svou teritoriální suverenitu nad soutěskou Pankisi, kterou obývají etničtí Čečenci a kam se přes horské cesty stahovali čečenští bojevici. Problémový byl především polní velitel Ruslan Gelajev se svými oddíly, který soutěsce na počátku 21. století fakticky vládl a udělal z ní mimo jiné překladiště zbraní a narkotik. Rusko situace využilo a začalo na Gruzii vyvíjet tlak, obviňovat ji z podpory mezinárodního terorismu a al-Kájdy, přičemž neváhalo vyhrožovat ozbrojenými údery. Oblastí Pankisi skutečně prošlo několik představitelů této salafisticko-džihádistické sítě, ale označovat ji za jednu z jejich základen bylo velmi nadnesené a ruská propaganda vše dramaticky zveličovala. Faktem nicméně je, že Tbilisi problematickou soutěsku pod kontrolou nemělo a o odlehlý region se výrazně nestaralo.
Pankiský problém ovšem umožnil Tbilisi a Washingtonu vyhlásit operaci Enduring Freedom (Trvající svoboda), která měla proběhnout v Pankisi za účasti gruzínských a amerických jednotek zvláštního nasazení za účelem navrácení této oblasti pod faktickou jurisdikci gruzínského státu. Na území Jižního Kavkazu se poprvé objevili američtí vojáci, jakkoliv ve velmi malém počtu, což Rusko přijalo velmi podrážděně. Dlužno také dodat, že Rusko v prvním roce Putinova prezidentství, tzn. roku 2000, zavedlo pro gruzínské občany vízovou povinnost, což byl jednoznačný diplomatický nátlak, zvláště když obyvatelé Abcházie a Jižní Osetie mohli do Ruska cestovat zcela volně a mnohým Abcházcům a Jihoosetincům bylo dokonce poskytnuto ruské občanství.
Skutečně fatálním momentem pro gruzínsko-ruské vztahy byly politické změny v Gruzii na konci roku 2003, které vešly ve známost jako „revoluce růží“ a představovaly první barevnou revoluci v postsovětském prostoru. Ševardnadzeho éra se nepochybně vyznačovala určitými prozápadními tendencemi, jednalo se však o velmi zkorumpovaný režim, kde měly neúměrný vliv vysloveně kriminální bandy. Společenství tzv. vorů v zakone vyrostlé v sovětských lágrech a věznicích, které bylo určující pro vznik organizovaného zločinu v prostoru bývalého SSSR, čítalo v devadesátých letech okolo tisíce profesionálních zločinců, z nichž nejméně třetina byla gruzínského původu. Ševardnadzeho režim se s tímto fenoménem nedokázal (a ani se příliš nesnažil) vypořádat a Gruzie měla v mnoha ohledech charakter kriminálního státu.
Když v roce 2003 probíhaly parlamentní volby, Ševardnadzeho garnitura se uchýlila k volebním podvodům, aby zvrátila nepříznivé výsledky. To vyvolalo tak rozsáhlé protesty, že prezident rezignoval. Revoluce vynesla k moci mladého politika Michaila Saakašviliho, což byl velmi proamerický a zároveň nacionalistický bývalý ministr spravedlnosti. Jeho revoluční rétorika se zaměřovala především na boj proti korupci a organizovanému zločinu a je nutno říci, že první roky jeho vlády byly v tomto ohledu nečekaně úspěšné. Organizovaný zločin ztratil své mocenské a vlivové pozice a míra všeobecné korupce se snížila natolik, že to bylo možné pozorovat doslova na každém kroku.
Saakašviliho prioritou bylo ovšem obnovení teritoriální integrity země a zrušení ruských vojenských základen. Jedním z prvních kroků jeho vlády bylo obnovení plné suverenity nad Adžárií, polonezávislým útvarem v čele s Aslanem Abašidzem, jenž se nepokrytě opíral o podporu Moskvy. V této souvislosti je ovšem velmi zajímavé sledovat postoj Moskvy – ta totiž svého chráněnce Abašidzeho nepodržela. V době Saakašviliho nátlaku za Abašidzem přiletěl tehdejší ruský ministr obrany, načež Abašidze rezignoval a odletěl do Moskvy. Saakašvili nikdy ruskou pomoc nepřiznal, ale skutečnost, že se ruské jednotky do ničeho nemíchaly a nechaly Abašidzeho padnout, nelze vykládat jinak než jako projev Putinovy dobré vůle. Putin podle všeho předpokládal, že se mu s mladým Saakašvilim bude jednat lépe než se zkušeným Ševardnadzem, a očekával, že obětováním Abašidzeho získá Saakašviliho na svou stranu a bude mu moci mluvit do personálních otázek a zahraničněpolitické orientace. Saakašvili ovšem tento postup odmítl a pokračoval v prozápadním směřování. Hned po prvním setkání s Putinem v roce 2004 vyhodil ministra státní bezpečnosti Valeriho Chaburdžaniju, za kterého Putin orodoval, což bylo bezpochyby politicky odvážné. Symbolickou tečkou za vztahy s Putinem bylo jeho rozhodnutí neúčastnit se oslav Dne vítězství 9. května 2005 a místo toho se setkat v Tbilisi s americkým prezidentem Georgem Bushem mladším. Putin to bral jako osobní ponížení a podle řady svědectví jejich vztah postupně dospěl až k osobní nenávisti. Nicméně Rusko ještě v roce 2005 zahájilo stahování své základy z Adžárie. To byl ovšem poslední případ vzájemné vstřícnosti.
Zhoršování gruzínsko-ruských vztahů
Vzhledem ke zhoršení gruzínsko-ruských vztahů bylo iluzorní se domnívat, že obnovení teritoriální integrity v případě Abcházie a Jižní Osetie půjde hladce. Co se Jižní Osetie týče, Saakašvili se pokusil zvrátit situaci již v roce 2004, když jednotkám ministerstva vnitra a policii nařídil, aby do odbojného regionu vstoupily, přičemž odůvodněním byla snaha zamezit pašování. Okolo správního střediska Cchinvali propukly mezi gruzínskými silami a osetinskými bojeviky ozbrojené střety, během nichž Saakašvili zjistil, že Gruzie není na silové řešení připravená. Byla zahájena velká reforma gruzínských ozbrojených sil a gruzínské vojenské výdaje od roku 2004 dramaticky rostly. Podle údajů SIPRI činily před Saakašviliho příchodem v roce 2003 74 milionů USD, zatímco v roce 2007 činily již 923 milionů USD a ve válečném roce 2008 876 milionů USD. Gruzie dovezla řadu zbraní z Izraele, Turecka, České republiky, Bulharska a Ukrajiny a rozšířila se také americká finanční pomoc zaměřená na boj proti terorismu.
V roce 2008 byla gruzínská armáda nejrychleji rostoucí ozbrojenou silou v prostoru bývalého SSSR a byla by sama o sobě schopna dostat separatistické regiony opětovně pod kontrolu. Iluzí ovšem bylo, že by byla dostatečně silná na to, aby od případné intervence odradila Rusko. Saakašvilimu navíc začala doma sílit opozice, protože se u něj kromě populismu, který byl zřejmý vždy, projevovaly stále častěji autokratické tendence.
Zhoršování gruzínsko-ruských vztahů a skutečnost, že Saakašvili trval na obnovení suverenity nad oběma problémovými de facto státy, nakonec dovedly Moskvu k tomu, že se proti Gruzii rozhodla užít přímou vojenskou sílu. Je ovšem nutné zmínit, že i Gruzie naznačila možnost silového řešení vůči oběma regionům. Bylo by iluzorní se domnívat, že Rusko to ponechá bez reakce, navíc v situaci, kdy Gruzie celkově měnila svou geopolitickou orientaci směrem na Západ. Saakašvili spojoval ovládnutí Abcházie a Jižní Osetie se snahou zvýšit svoji upadající popularitu, která utrpěla poté, co v listopadu roku 2007 nechal násilně potlačit opoziční protesty a vyhlásil dokonce výjimečný stav. Gruzie zbrojila, měla k dispozici kvalitní a moderní zbraně, nicméně ji brzdily slabé strategické, taktické a operační dovednosti, stejně jako nedostatečná kvalita výcviku mužstva. Skutečně zásadní chybou Saakašviliho uvažování však bylo přeceňování americké (i evropské) politické podpory. Tím ostatně trpěla část gruzínské společnosti vždy a nevnímala signály ze Západu, které ukazovaly, že její geopolitické postavení není tak významné, aby kvůli ní Washington riskoval přímou vojenskou konfrontaci s Ruskem. Naopak, Saakašvili byl mnohokrát varován, že se ho Rusko pokusí vyprovokovat a že nemůže počítat s přímou západní vojenskou pomocí. Ačkoliv v USA či na Západě existovaly kruhy, které Saakašviliho v jeho přístupu povzbuzovaly (američtí neokonzervativci), politické elity byly velmi opatrné a Saakašvilimu se v této souvislosti mělo dostat varování přímo od Condoleezzy Riceové. Skutečnost, že gruzínsko-ruské spory eskalovaly v ozbrojený střet, tedy nespočívá pouze v ruském revanšismu, přestože ten byl nezpochybnitelný, velký podíl na tom měly i grandiózní představy prezidenta státu malé velikosti, který přecenil svou geopolitickou hodnotu. Je také třeba zmínit, že Saakašvili se nejpozději od roku 2007 začal stále více odklánět od demokratického stylu vládnutí, což iritovalo nejen domácí opozici, ale i řadu jeho západních podporovatelů, protože ti spojovali jeho podporu s demokracií.
Ruská strana navíc vysílala velké množství signálů, že vojenské řešení vzájemných sporů jí rozhodně nebude cizí. Putin prohlásil na bukurešťském summitu NATO, na nějž byl pozván, že „přítomnost silného vojenského bloku“ na ruských hranicích považuje za „přímou hrozbu“ pro ruskou národní bezpečnost a že mu ujištění, že proces rozšiřování NATO není namířen proti Rusku, nestačí. Západ však tyto ruské postoje reflektoval nedostatečně, stejně jako nebral vážně Putinův projev na mnichovské bezpečnostní konferenci 10. února 2007. Ruský prezident tam jasně odmítl poststudenoválečnou unipolaritu, kritizoval mentorské a pokrytecké poučování o demokracii ze strany západních států a odmítl Pax Americana. Zřetelně plédoval za multipolaritu a nesouhlasil s tím, aby o legitimitě užití síly rozhodovaly NATO nebo EU, přičemž jedinou takovou autoritou může být OSN. Vyslovil se proti projektu protiraketové obrany ve střední Evropě, což bral úkorně i proto, že Rusko stahovalo své základny z Gruzie, zatímco NATO posilovalo počty amerických vojáků v Bulharsku a Rumunsku. Jeho na konferenční poměry ostrý projev sice vyvolal kritiku, ale k přehodnocení přístupu k putinovskému Rusku nevedl. V Moskvě také velmi pozorně sledovali vyhlášení nezávislosti Kosova a jeho uznání řadou západních států v čele s USA. Bylo to bráno jako politika dvojích standardů a Moskvě se dostala argumentační munice pro pozdější uznání nezávislosti Abcházie a Jižní Osetie.
V letech 2006, 2007 i 2008 proběhlo v severokavkazském vojenském okruhu několik velkých i menších cvičení, jejichž intenzita se každý rok stupňovala. V tomto vojenském okruhu byla také dislokována nejlépe vycvičená část ruských ozbrojených sil, která měla zkušenosti z bojových operací v Čečensku, případně z protipovstaleckých akcí proti džihádistům i v dalších částech Severního Kavkazu. Na druhou stranu se jednalo o okruh se starou vojenskou technikou, protože v Moskvě vládlo přesvědčení, že si v případě konfrontace s Gruzií poradí. Některé jednotky byly složeny především z branců, od nichž se kvalitní bojový výkon dal očekávat jen stěží. Nicméně tyto slabiny byly v Tbilisi zveličovány.
Gruzínsko-ruská válka
V roce 2008 Rusko posílilo své kontingenty v obou de facto státech o jednotky Specnaz a nad Abcházií sestřelilo několik průzkumných dronů. Dalším jasným signálem ruských příprav na ozbrojený střet byl přesun železničních vojsk do Abcházie, aby opravila spojení s tímto regionem pro potřeby velkého přesunu živé síly i materiálu. Většina pozorovatelů předpokládala, že situace bude eskalovat v Abcházii, nicméně jako spouštěč se nakonec ukázala Jižní Osetie. Mezinárodní pozornost tehdy poutala především letní olympiáda v Pekingu, a i když si svět napětí mezi Gruzií a Ruskem všímal, předpokládalo se, že Putin během olympijských her rozkaz k útoku nedá.
Saakašvili se obával, že pokud nezariskuje a nepůjde do ozbrojeného střetu, Rusko obě odštěpenecké entity fakticky anektuje a v duchu kosovského precedentu uzná jejich nezávislost. Tím by Gruzie ztratila veškerou naději na jejich opětovné ovládnutí a v tomto kontextu i na vstup do NATO. Kdo vlastně nakonec ozbrojený střet odstartoval, zůstává dodnes nevyjasněno. Faktem je, že těžké boje se rozpoutaly 6. srpna, počet zapojených ruských vojáků ale není možné určit. Stejně tak je otázkou, zda se zpočátku do bojů zapojili přímo Osetinci a zda na takové eskalaci měli reálně zájem. Jisté je, že v této fázi ustavila Gruzie operační velení, stáhla většinu dostupných jednotek k hranicím Jižní Osetie a nařídila částečnou mobilizaci záloh. Dokonce stáhla síly i od Abcházie a nařídila jim přesun k Cchinvali. Saakašvili pronesl 7. srpna televizní projev, v němž oznámil jednostranné příměří, zatímco gruzínské jednotky pokračovaly v pohybu, aby zaujaly pozice na osetinské hranici. Jihoosetinské síly ostřelovaly několik obcí v takovém rozsahu, že prakticky všichni gruzínští civilisté se dali na útěk a gruzínské dělostřelectvo nakonec hodinu před půlnocí zahájilo palbu na Cchinvali. To byl bod zlomu, o němž lze konstatovat, že ruská provokace vyšla a Saakašvili se nechal vtáhnout do války.
Gruzíni postupovali na Cchinvali, ale místo geograficky se nabízejících kleští přistoupili k přímému útoku na město. Když gruzínské síly vstoupily do města, došlo ke střetům s osetinskými jednotkami a příslušníky ruských mírových sil, k nimž se přidali i příslušníci 58. armády, o nichž Tbilisi tvrdí, že už ve městě byli přítomni. Je sice složité dopátrat se faktu, kdo skutečně zahájil boje, nicméně tím, že gruzínská armáda vstupovala do města, které předtím nekontrolovala, byla v pozici útočníka ona. Večer už Rusko pronikalo do gruzínského vzdušného prostoru a Rokským tunelem přemisťovalo těžkou vojenskou techniku pro posílení ruských mírových sil v Jižní Osetii, přičemž Gruzie trvala na tom, že velká část sil byla v Jižní Osetii přítomna již před 8. srpnem. Ruské letectvo bombardovalo gruzínskou leteckou základnu ležící jen zhruba 60 kilometrů od Tbilisi a celková válečná iniciativa přešla na rusko-osetinskou stranu. Ruské jednotky se soustředily na boj s hlavní částí gruzínských sil, zatímco osetinské oddíly bojovaly spíše ve venkovských oblastech. Ruské jednotky Specnaz plně kontrolovaly Rokský tunel, který se jejich gruzínským protějškům nepodařilo odříznout. I tak ovšem ruská strana čelila při zásobování přes Rokský tunel potížím, které gruzínským silám umožnily podniknout několik protiútoků a v jistou chvíli téměř ovládnout Cchinvali. Od 10. srpna přešla ovšem iniciativa zcela bezvýhradně na rusko-osetinskou stranu a 11. srpna byla celá Jižní Osetie pod její nadvládou.
Moskva také zahájila námořní blokádu Gruzie a v Abcházii byla vysazena námořní pěchota. Došlo tedy k otevření druhé fronty. Gori, ležící pouze necelých 30 kilometrů od Cchinvali, bylo bombardováno, přičemž ruská strana, ač to popírala, používala kazetové bomby. Gruzínští vojáci a civilisté nakonec Gori spěšně opustili a město se ocitlo zcela pod ruskou kontrolou. Gruzie taktéž ztratila (bez odporu) kontrolu nad Kodorskou soutěskou a bez boje se stáhla ze základny u Senaki. Dne 15. srpna bylo v Tbilisi podepsáno příměří, přičemž diplomaticky se v něm horečně angažoval tehdejší francouzský prezident Nicolas Sarkozy.
Gruzínsko-ruská válka je nepochybně jedním z příkladů ruské velmocenské politiky a přímého použití vojenské síly, nicméně v tomto případě k tomu výrazně přispěl i sám Saakašvili, který na ruské provokace reagoval přesně tak, jak si Moskva přála, a to přes výslovná varování svých západních spojenců a partnerů. Gruzie kvůli tomu přišla o Abcházii a Jižní Osetii, kterou získá zpět pouze v případě, že dojde k zásadnímu velmocenskému oslabení Ruska. V případě Jižní Osetie se dá dokonce říci, že opětovná integrace je v podstatě nemožná. Kromě Ruska sice nezávislost obou států uznalo jen několik geopoliticky nevýznamných (Nauru) či málo významných (Nikaragua, Venezuela) zemí, což lze jednoznačně považovat za ruskou diplomatickou prohru, nicméně jeho faktická kontrola v oblasti se jasně upevnila.
Nejistá budoucnost
Gruzínskou demokracii ovšem Moskva nezničila, zásadně se nezměnila ani prozápadní orientace země, jen původní prozápadní étos opadl. Mnoho Gruzínů si uvědomilo, že Rusko je hned za horami, kdežto do Washingtonu je to z Tbilisi přes 9 000 kilometrů vzdušnou čarou. Probuzení těchto nálad bylo nepochybně ruským vítězstvím stejně jako odsunutí přijetí do NATO na neurčito. Ukázalo se také, že Evropa je rozdělená a USA svému nejbližšímu spojenci v regionu nejsou ochotny pomoci nad rámec diplomatických prohlášení a zbrojních dodávek.
Saakašvili gruzínskou politiku opustil poté, co v parlamentních volbách v říjnu 2012 prohrála jeho strana s uskupením Gruzínský sen, které vedl miliardář s vazbami na Rusko Bidzina Ivanišvili. Saakašvili ještě dokončil své volební období, ale do třetího již nemohl kandidovat, Gruzii opustil a jeho politická kariéra se přesunula na Ukrajinu. V Gruzii byl stíhán za překročení pravomocí při demonstracích v roce 2007. Následně byl stíhán i na Ukrajině a jeho osudy byly velmi turbulentní. V současné době je vězněn ve své rodné Gruzii a spekuluje se o závažnosti jeho zdravotního stavu.
Po Saakašviliho odchodu byl sice v Gruzii patrný pokles protiruských nálad, ale k zásadní změně zahraničněpolitické orientace země nedošlo. Rusko v roce 2013 zrušilo embargo na dovoz gruzínského vína a bylo založeno několik proruských nadací a spolků, ale po roce 2014 došlo k opětovnému zhoršení vztahů, když Gruzie po anexi Krymu podpořila Ukrajinu. Mezi Ruskem a Gruzií bylo sice obnoveno přímé letecké spojení a Moskva zjednodušila vízovou povinnost pro gruzínské občany, ale i tak byly během posledních osmi let zaznamenány například ruské kybernetické útoky na gruzínskou kritickou infrastrukturu či opětovné omezování dovozu gruzínského vína a minerálních vod. Po zahájení ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 se sice Gruzie jednoznačně postavila na ukrajinskou stranu, ale nepodpořila protiruské sankce, a tudíž není na ruském seznamu nepřátelských zemí.
Autor je politolog a historik.
Převzato z casopiskontexty.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme