Tento Gorbačovův nekrolog napsal Anatol Lieven – rozhodně zajímavá osobnost a velmi vzdělaný muž. Je to šlechtic, jeho rodina (patřící k elitě baltských Němců) vlastnila za carských časů polovinu Donbasu. On sám se narodil v exilu v Londýně, všichni jeho sourozenci patří k nejvyšší britské třídě. Pracoval jako zpravodaj Financial Times v Pákistánu, Afghánistánu nebo v Indii, v Carnegieho nadaci, jako vedoucí katedry na King’s College London, v Rusku byl zpravodajem BBC nebo Timesů a napsal spoustu skvělých knih, třeba o historii Pákistánu nebo o Pobaltí atd. Zároveň je to ale taky člověk, který byl v zásadě vždycky prokremelský, vždycky měl pocit, že je Rusko nespravedlivě ponižováno apod. Dalo by se říct, že má imperialistické sklony v tom pravém smyslu, na druhou stranu je dostatečně chytrý, aby je uměl reflektovat. K textu proto přistupujte z tohoto úhlu pohledu. Je to nicméně úhel pohledu v Rusku většinový, a tak je to docela užitečné.
Michail Sergejevič Gorbačov byl nejtragičtější postavou nedávné historie. Jako člověk s vysokými ideály, jenž vzešel z intelektuálně dost omezeného prostředí, dosáhl velkých úspěchů – aby se pak dožil toho, že z nich nezůstalo téměř nic.
Nesplnitelný úkol
Jeho nejcennější odkaz spočíval v tom, že se poslední cesta Sovětského svazu obešla bez většího krveprolití – ve srovnání s rozpadem jiných říší (včetně někdejšího britského a francouzského impéria) to bylo mimořádné. Ale nyní je i tento úspěch navždy zničen postimperiální válkou na Ukrajině.
Gorbačov se dopustil velmi závažných chyb – ale je možné, že kombinace výzev, jimž čelil, by porazila i toho největšího státníka. Žádný jiný vůdce v dějinách nebyl nucen od základů reformovat polorozvinutý, ale iracionální a sklerotický ekonomický systém, a zároveň transformovat rozsáhlé nadnárodní impérium v okamžicích, kdy se hroutila ideologie, která jej dosud držela pohromadě. Nejbližší historickou paralelu najdeme možná s reformátory Osmanské říše v posledních desetiletích před jejím zhroucením – a ti také katastrofálně selhali.
Abychom pochopili Gorbačovův idealismus i jeho naivitu ohledně sovětského systému, je nezbytné porozumět skutečným úspěchům, jichž SSSR dosáhl. Ostatně Gorbačov sám byl jedním z nich. Narodil se v chudé rolnické rodině rusko-ukrajinského původu ve Stavropolské oblasti na severním Kavkaze. Sovětský systém a komunistická strana ho vychovaly a daly mu obrovské možnosti. Jeho otec byl za druhé světové války raněn v Rudé armádě a Gorbačovovi bylo 14 let, když tato armáda dosáhla svého velkého vítězství nad nacistickým Německem.
V dalších letech byl svědkem sovětských technických a technologických úspěchů 50. a 60. let. Později jako první tajemník Stavropolské komunistické strany předsedal výstavbě jednoho z posledních z nich, Velkého Stavropolského kanálu.
Zažil Chruščovovo „období tání“ a idealismus této éry v něm patrně zůstal a přežil šedou autoritářskou „stagnaci“ Brežněvových let. Jeho idealismus přiživovala i klasická ruská literatura, jejíž velká část (přinejmenším ta, která se udržela v sovětském literárním kánonu) měla vysoce idealistické zaměření.
Stejně jako Chruščov (i když bez jeho typické buranské ohroublosti) byl tedy Gorbačov zcela sovětským produktem a navzdory jeho velké inteligenci byly věci, na něž nebyl vybaven. Jednou z nich bylo pochopení, že zločiny komunismu nezačaly u Stalina, ale u Lenina, a proto v případě jejich obnažení bude ohrožena celá ideologie, na níž sovětský systém závisí. Další věcí, které nerozuměl, byla síla nacionalismu. Gorbačov podle všeho upřímně věřil v bratrství sovětských národů. Jelikož sám byl polovičním Ukrajincem, byla pro něj národnostní nenávist mezi Ukrajinci a Rusy nepředstavitelná.
Čínský vzor?
Gorbačovův neúspěch je často srovnáván s obrovským úspěchem Teng Siao-pchinga, který ve stejném období transformoval komunistickou Čínu a zároveň udržel stát pohromadě. Z tohoto srovnání vychází Gorbačov samozřejmě nepříznivě. To však není zcela spravedlivé. Na rozdíl od Číny byl Sovětský svaz nejen sám o sobě obrovským mnohonárodnostním státem, v němž etničtí Rusové tvořili dokonce menšinu obyvatel, ale vládl také velkým, starobylým a nepokořeným národům ve východní a střední Evropě. Vzhledem k polské, československé a maďarské historii a vynucenému rozdělení Německa bylo jasné, že jakmile se komunistické represe uvolní, tyto země se sovětské nadvládě vzbouří. A vzhledem k tomu, že hraničily se samotným SSSR, bylo velmi pravděpodobné, že se vzniklé nepokoje rozšíří.
Zabránit tomu by vyžadovalo kruté represe. To nejenže odporovalo celému Gorbačovovu programu, ale zdálo se, že on sám se toho štítí.
Mohl tedy Gorbačov napodobit Teng Siao-pchinga v reformě ekonomiky a zároveň zachovat autoritářskou moc strany? Problém byl v tom, že komunistický systém v Sovětském svazu byl mnohem starší a hlouběji zakořeněný. V Číně trvala totální kontrola ekonomiky „pouze“ dvacet let, od Velkého skoku vpřed až do Maovy smrti.
V Sovětském svazu to trvalo téměř třikrát déle. V době, kdy se Gorbačov dostal do čela strany, si například na tržní zemědělství pamatovalo jen několik velmi starých lidí. Sovětský svaz rovněž neměl k dispozici obrovskou zásobu chudé, nedostatečně využité venkovské pracovní síly ani velkou čínskou obchodní diasporu, z níž by mohl čerpat. Sovětský svaz zkrátka a jednoduše neměl ekonomickou dynamiku podobnou té čínské. V důsledku toho se s šířícími se politickými nepokoji ekonomika nejenže nerozvíjela, ale zhroutila, což zničilo Gorbačovovu vlastní politickou legitimitu.
Aby mohl Gorbačov vůbec provést ekonomické reformy, musel zlomit moc sovětské byrokracie, tak hluboce zakořeněné ve stávajícím ekonomickém systému a jeho ideologických základech. A aby zlomil jejich moc a zahájil perestrojku, musel zavést doktrínu glasnosti (otevřenosti, transparentnosti), kterou odhalil nedostatky systému a podkopal jeho základy a schopnost blokovat změny. To však nutně znamenalo podkopat i samotnou centralizovanou moc komunistické strany – a v tu chvíli se komunističtí vůdci některých sovětských republik přerodili v nacionalisty.
Jelcinův nůž do zad
Gorbačov by možná ještě dokázal udržet samotný Sovětský svaz pohromadě, byť v nějaké volnější formě, nebýt kombinace dalších faktorů. Nejdůležitějším z nich bylo zrada samotné ruské sovětské republiky, která Gorbačovovy ideály odmítla a zvolila si Borise Jelcina. Tato volba odrážela nejen hněv veřejnosti nad hospodářskou mizérií, ale také pocit Rusů, že svou prací a surovinami dotují ostatní republiky.
Za druhé koncem roku 1990 byl Gorbačov v důsledku sovětského hospodářského kolapsu naprosto závislý na pomoci ze Západu. Velká část jeho zbývající osobní prestiže byla spojena s koncem studené války a navázáním dobrých vztahů se Západem. Obojí by bylo nevratně zničeno, kdyby se zapojil do represí v míře nezbytné pro udržení svazu pohromadě.
Jedinou silou, kterou mohl použít, byla sovětská armáda. Ta však byla dlouhodobě systematicky vylučována z jakékoliv role v politickém systému; za Stalina bezohledně, za jeho nástupců mírněji. Generálové netušili, co mají za těchto okolností dělat, a navíc je popuzovaly případy, kdy Gorbačov využíval vojska k lokálním represím, aby se jich vzápětí zřekl a kritizoval je za jejich postup. Když se hrstka generálů v srpnu 1991 přece jen rozhodla jednat, byl jejich puč chaotickou truchlohrou, která zasadila Sovětskému svazu smrtelnou ránu.
Poslední tři dekády od rozpadu Sovětského svazu se Gorbačov stával smutnější a smutnější postavou. Na Západě respektovaný, ale ignorovaný, doma odsuzovaný a nenáviděný. Jeho reformní naděje se v 90. letech v Rusku zvrhly v orgie cynismu a plundrování. Západ zradil slib, který mu dal, že nebude rozšiřovat NATO, a jeho sen o „společném evropském domově“ nahradil vlastním uspořádáním, které Rusko vyčlenilo a snažilo se z něj udělat impotentní satelit. Putin, jakkoliv se mu dostalo Gorbačovova počátečního souhlasu, vybudoval stát, který je v rozporu s jeho ideály.
A konečným popřením těchto ideálů bylo, když Rusko ve jménu brutálního velmocenského nacionalismu napadlo Ukrajinu, což zase probudilo zuřivý ukrajinský nacionalismus a navždy vrazilo klín mezi etnika Gorbačovova otce a matky.
Zemřít tak v roce 1991…
Když přemýšlím o Gorbačovově odcházení, nemohu si nevzpomenout na jednoho bývalého důstojníka ruské carské armády, který v pařížském exilu poznamenal, že kdyby zemřel v roce 1917, jeho život by byl rozhodně šťastnější.
I Gorbačov mohl být šťastnější, kdyby zemřel se svou zemí.
Přeložila Lucie Sulovská
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!