Číst v těchto dnech ve slovenských médiích radu jedné hrdé Francouzky, že bychom měli více protestovat v ulicích, je opravdu zvláštní. To, co se nyní odehrává u nás, je v porovnání s tím, co se děje ve Francii, jen dětská šarvátka. Stará noblesní dáma Evropy, která po staletí udávala styl a mohla dokonce poučovat či vést, je na pokraji občanské války.
Emmanuel Macron, který měl ambice být světovým politikem, mírotvorcem nebo reformátorem Evropské unie, má teď problém udržet klid a pořádek v ulicích mnoha francouzských měst.
Letošní turistická sezóna nemusí být pro Francii příznivá. Přece jen existují bezpečnější destinace.
Neuvěřitelný byl brutální útok na dům starosty a jeho rodiny, stejně jako útoky na policisty, které útočníci identifikují i v civilu a mimo službu. Lidé, kteří tak činí, neprotestují jen proti nešťastnému pochybení jednoho policisty, který se z něj bude zodpovídat u soudu, ale protestují proti celému systému a dokonce hovoří o systematickém rasismu ve francouzské společnosti. A to je důvodem k velké vzpouře a dlouhodobému drancování ulic.
Starosta L’Haÿ-les-Roses, jehož dům byl napaden, citoval v neděli večer v televizi vzkaz své zraněné manželky:
,,Nepřipadá v úvahu, abychom byli oběťmi, abychom se vzdali, protože když se poddáme strachu, budou to oni, kdo zvítězí. Nemůžeme dopustit, aby vyhráli.“
To zní vážně. Kdo jsou to ti „oni“, kterým nemůžeme dovolit vyhrát? Právě to je nyní pro Francii klíčovou otázkou.
Vzpomeňte si na všechny ty filmy, v nichž nám Francouzi ukazovali rozmanitost své země, kterou nonšalantně zvládají. Byla v tom i určitá kulturní nadřazenost: ,,my to umíme, my to zvládneme.“
Před několika dny jsem psala o francouzském filmu Nová hračka, který je novým zpracováním klasického filmu Hračka s Pierrem Richardem v hlavní roli. Hlavní hrdina, který se stává ,,hračkou“ syna nejbohatšího muže Francie, už není typickým francouzským novinářem, ale postiženým mužem, který se snaží uživit sebe i svou rodinu, jeho kořeny sahají do arabského světa a žije na chudém předměstí.
Ve filmu vidíme jeho nuzný domov jako radostnou, soudržnou, veselou, etnicky rozmanitou čtvrť, kde se komunita vzájemně podporuje, a kde vyrůstají šťastné děti, jelikož žijí mezi kamarády, mohou si stále hrát na ulici a prožívat tak to opravdové dětství.
Francouzští filmaři nám podsouvají osvětovou pohádku s idylou, které snad sami věří.
Protestování jako národní sport
Ironií osudu nám podobnou idylu nyní přichystali kolegové z Denníku N. V pátek zveřejnili rozhovor s Valerií Chauvey, francouzskou učitelkou, která již řadu let žije na Slovensku.
Zajímavý byl již samotný titulek:
,,Nechápu, proč vaši důchodci nejsou dávno v ulicích. Z čeho žijí?“
Sympatická Valerie říká, že často mluví se svými slovenskými sousedy a několik z nich jsou důchodci. Je to jistě empatická žena a má upřímnou starost o to, že mnoho slovenských důchodců musí žít skromně. Rozzlobeně se ptá:
,,Mohli byste mi prosím vysvětlit, z čeho žijí? Jak mohou z těch důchodů normálně vyžít, zvláště když nemají děti nebo nikoho, kdo by jim pomohl? Jak ti lidé nakupují, co jedí? Já tomu nerozumím.“
A nechápe, proč naši důchodci nejsou už dávno v ulicích.
No, je to taková ta úsměvnější část celého rozhovoru. Zvlášť když si člověk představí naše rozhořčené důchodce pochodující ulicemi. Možná by u toho ještě mohli rozbít výlohu nebo zapálit auto, aby to bylo to pravé ořechové.
Opravdu milé je, jak paní Valerie popisuje, proč v polovině devadesátých let přišla do České republiky a později na Slovensko a proč zde zůstala žít.
,,Fascinovalo mě, jak tu lidé fungují, jak si navzájem pomáhají, jak je to tu bezpečné. Maminky klidně nechaly kočárky stát na ulici a šly do obchodu. Nechápala jsem to, byl to úplně jiný a zároveň skromný životní styl. Zapůsobilo na mě, že vás neovládl konzum. Opravdu jsem doufala, že si to udržíte, že neuděláte stejnou chybu jako Francouzi. Bohužel, v rámci frustrace způsobené komunismem a touhou po západním životním stylu jste to udělali.“
Takže jsme paní Valerii zklamali, neboť už máme „v podstatě stejný kapitalismus a konzumní životní styl“ jako ve Francii.
Multikulturalismus ve Francii rozhodně neselhal
A děláme další chyby. Valerie nám vyčítá, že posuzujeme druhé podle barvy pleti. I když na druhou stranu to má podle ní logické vysvětlení: ,,“… neznáte rozmanitost, dlouho jste byli uzavřenou společností. Když přijedu do Paříže, jsem neuvěřitelně šťastná, protože vidím různorodost. Tam je diverzita přirozená. Když v ní vyrůstáte od malička, ani vás nenapadne být xenofobní nebo rasistický. U vás jste ještě nepochopili, že rozmanitost je dar. Bolí mě, když poslouchám, jak říkáte, že Romové, LGBTI+ komunita nebo jiné menšiny by měly být vyhnány někam do koncentračních táborů.“
Tvrdí, že multikulturalismus ve Francii vůbec neselhal. To, že existují chudinské čtvrti, kam se bojí chodit i policie, nevysvětluje jako selhání multikulturalismu, ale jako selhání politiky, která segregovanému obyvatelstvu nepomohla.
Mám pocit, že Valerie žije v jakémsi vzpomínkovém optimismu a Francii si pamatuje, zejména tak, jak ji zažila v dětství či mládí.
A stále je hrdá na to, jak jsou Francouzi odhodláni vyjít do ulic při každé křivdě. Proto ji na Slovensku frustruje, že když se tu někomu ubližuje, většina mlčí.
,,Neřešíte to, nebojujete, nechodíte do ulic. Chápu, že nemáte v krvi stávkování jako my ve Francii, ale ani neotevřít pusu?. Jak můžete jen nečinně přihlížet?“
Empaticky však chápe, že je to jen důsledkem naší minulosti: ,,Dlouho jste byli “pod nadvládnou jiných“, a tak máte přirozeně strach.“
Tento rozhovor s milou paní učitelkou byl opravdu poučný.
Tento francouzský recept s díky odmítáme
Měli jsme díky němu možnost spatřit Slovensko jinýma očima, očima cizinky, která tu žije už mnoho let, která má tuto zemi velmi ráda, ale bolí ji, jak se bojíme rozmanitosti a jak málo vyrážíme protestovat do ulic. Mám však pocit, že jsme se dozvěděli mnohem více o Francii a o iluzích mnohých, zejména levicově orientovaných Francouzů. A také o francouzské pýše, která se projevuje tím, že lidé vyrážejí do ulic pokaždé, když se jim zkřiví vlas.
Tento francouzský recept se rychle naučili i lidé, kteří se do Francie přistěhovali. Akorát je u nich větší frustrace, nenávist a násilnictví. Ale důležité nejspíš je, že se nebojí a jsou v ulicích, jak se na pravé Francouze sluší a patří.
Někdy je však ctností nevyrazit do ulic pokaždé, když část společnosti ovládne hněv nebo frustrace. O tom bychom zase mohli Francouze trochu poučit my. Jen asi nemáme nutkavou potřebu to dělat.
Převzato z Postoj.sk
Překlad a úprava původního textu: Redakce KN
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme