Fotbal, EURO a politika

Lidi se mě ptali, proč na FB nekomentuju fotbalové EURO. Zápasy jsem sledoval, ale hodnocení jsem ponechal na finále. Včera skončilo, takže nabízím půl tucet bodů.

1) Italové vyhráli zaslouženě. Parta kolem veteránů Chielliniho a Bonucciho a trenéra Manciniho hrála nejlepší fotbal. Vyzrálý, dynamický, ofenzivní. Hra měla systém, tým měl srdce.

2) Když vypadli naši, přál jsem titul Angličanům. Dali světu fotbal, mají nejlepší ligu na světě. Do Wembley pustili diváky, závěru dali atmosféru – fotbal bez lidí je jako ryba na suchu. Zkrátka zdálo se mi, že jim titul patří, že „football should come home“…

3) Angličané to nezvládli. Hráli příliš úsporně, takticky. Dostihla je i „fotbalová politika“. Nevyčítal bych jim „nacionalismus“ – každý fandí svým. Ale hulvátství v hledišti a komentáře á la „účel světí prostředky“ (Neville, Lineker, když komentovali přísně nařízenou penaltu v semifinále proti Dánům) neladily s moralizováním druhých. Propagace rasismu naruby, která se projevila v tlaku na poklekávání i u případu Kúdela, je dostihla. Trenér na rozhodující penalty poslal tři mladičké hráče tmavé pleti. Ani jeden neproměnil a Anglie teď trpí ohavnými rasistickými komentáři na sítích. Tenhle primitivismus musíme odsoudit. Nestál ale za trenérovým chybným rozhodnutím společenský tlak upřednostnit diverzitu před zkušeností?

4) Češi hráli výborně. Líp, než jsme čekali. Zaslouží úctu. Týmový výkon vyšperkovaly individuality. Schick, Souček, Coufal, Vaclík, Holeš i Barák. Ve svém věku mají budoucnost před sebou.

5) Pořádat mistrovství po různých štacích v Evropě (dokonce i v Baku) nebyl dobrý nápad. Platini to asi nemyslel zle – chtěl dát šanci menším zemím. Ale ve výsledku měl systém daleko do férovosti pro všechny a mistrovství připravil o družnou atmosféru mezi hráči a fanoušky.

6) Fotbal od politiky neodpářeme. Díky emocím, lidovosti, ekonomice a globálnímu přesahu tady interakce bude vždycky. Kvůli fotbalu vznikaly i války, společenské konflikty se vyjevují i na stadionech. Ve střední Americe nebo na Balkáně o tom vědí své. Svou roli má i v diplomacii. Fotbal má s politikou mnoho společného. I v politice je k úspěchu nutné mít jak dobrý tým, tak rozdílové hráče. O tom všem jsem si nedávno povídal s Jindřichem Šídlem.

Jeden z příběhů, který jsem vyprávěl, se do zveřejněné verze nedostal. V roce 2008 jsme v EU vyjednávali o Lisabonské smlouvě. Poláci tehdy žádali opt-out z Listiny základních práv. Nechtěli, aby byla včleněna do smlouvy, aby podléhali v lidských právech jurisdikci Evropského soudního dvora. Ve Varšavě jsem navštívil Jaroslawa Kaczyńského a žádal ho, ať mi řekne příklad, proč to Polsku vadí. Mluvil o fotbalu:

Ve skotském týmu Celtic Glasgow tehdy pět let chytal polský brankář Artur Boruc. Celtic je tradičně katolický klub, zatímco jeho hlavní rival Glasgow Rangers má protestantské kořeny. Při derby se dá napětí na stadionu Ibrox krájet (Slavisté to pocítili na vlastní kůži). Borut je hluboce věřící katolík, v Celtic měl přezdívku „Svatý gólman“. Před zápasem se křižuje. Právě kvůli tomu byl tehdy policií a úřady pokutován a tahán k soudu. Prý vyvolával vášně v publiku. Nejen pro Poláky, ale pro všechny katolíky bizarní představa…

Závěr: Poláci si v EU výjimku obhájili. Pomohl jim k tomu fotbal!

 

Autor je poslancem Evropského parlamentu za ODS, která je členem skupiny Evropských konzervativců a reformistů.

 

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!