Finsko a Rusák na másle

Vladimir Vladimirovič Putin to dokázal. Počátkem dubna 2023 se Finsko, po desetiletí neutrální, stalo 31. členem Severoatlantické aliance. Pro vstup do NATO se rozhodlo kvůli obavám o bezpečnost po ruské invazi na Ukrajinu zároveň se Švédskem, jehož žádost o členství prozatím ztroskotala na nesouhlasu Turecka a Maďarska. V případě Finska šlo o nejrychlejší přijetí do NATO v historii a ještě nedávno v podstatě nemyslitelný konec jedné dlouholeté neutrality. Nad dějinami Finska a jeho problematickým soužitím s východním sousedem se zamýšlí spisovatelka a překladatelka finské literatury Markéta Hejkalová.

Ryssä on ryssä, vaikka voissa paistaisi. ­„Rusák je Rusák, i kdyby ho upekli na másle,“ říká nekorektní finské přísloví. Jeho přesný původ není znám, zato význam ano. Při soužití s Ruskem, velkým východním medvědem, jak se ve Finsku této obrovské zemi říká, je třeba být neustále ve střehu. Zbytečně medvěda nedráždit, v něčem třeba i ustoupit, ale pokud zaútočí, tak se bránit ze všech sil. Medvěda lze ochočit nebo zkrotit, ale to je jen na povrchu, uvnitř je to pořád dravá a nenasytná šelma. Stejně jako Rusko.

Přísloví vychází z historie a geopolitiky. Finsko má s Ruskem 1 300 kilometrů dlouhou hranici a staleté těsné kontakty, které ovšem vesměs měly podobu bojů.

***

Vikingové putovali přes Finsko do Ruska, kde pod jménem Varjagové položili základ budoucího ruského státu, a posílili tak východní vliv ve Finsku. Švédsko a Novgorod spolu bojovaly nejen o duše pohanských ugrofinských kmenů (Finů, Karelů a Laponců, nyní nazývaných Sámové), ale také o jejich území. Křížové výpravy ve 13. a na počátku 14. století ukončil roku 1323 švédsko-ruský mír v Pähkinäsaari (doslova ořechový ostrov, v českých pramenech se uvádí jako Ořechov).

V roce 1397 vznikla Kalmarská unie, státní útvar sdružující Dánsko, Norsko a Švédsko s Finskem. Jeho hlavním cílem bylo posílení společné obrany a nastolení věčného míru. Taková víra byla naivní, ale přesto byla Kalmarská unie ve své době v Evropě útvarem ojedinělým a v jistém smyslu předjímala spojenectví mnohem pozdější – finské usilování o skandinávskou obrannou alianci na konci třicátých let 20. století, Severskou radu z roku 1952, Evropskou unii i současnou situaci, kdy Finsko usilovalo o vstup do NATO společně se Švédskem, což se kvůli tureckému odporu nepodařilo.

Po rozpadu Kalmarské unie se Finsko opět stalo bojištěm mezi Ruskem a Švédskem. Smrt, zkáza, hlad a nemoci zmizely v prachu dějin, dnes z bojů zůstávají legendy: O zázraku ve Vyborgu z roku 1495, kdy ruské útočníky v poslední chvíli zastavil prudký výbuch jedné z pevnostních věží. O barbarských manýrech cara Ivana Hrozného, který roku 1567 při jednáních o další mírové smlouvě požadoval mimo jiné manželku finského vévody Jana Kateřinu Jagellonskou, o jejíž ruku se dříve neúspěšně ucházel. O trojí ruské okupaci Finska, nazývané dlouhý hněv (pitkä viha, 1570–1595), velký hněv (iso viha, 1713–1721) a malý hněv (pikku viha, 1742).

***

V roce 1808 v době napoleonských válek, kdy je už jasné, že Švédsko se nestane ruským a francouzským spojencem v Napoleonově protiang­lické koalici, Rusové znovu napadají Finsko – a vítězí. Pro Finsko však paradoxně nastává doba svobody a rozkvětu.

Car Alexandr I. v březnu 1809 slavnostně zahajuje finský zemský sněm v Porvoo. Finské stavy zde přísahají carovi věrnost, car naopak opakovaně slibuje, že ve finském velkoknížectví budou zachovány staré svobody. Daně budou zůstávat ve Finsku, Finsko bude mít vlastní rozpočet, naopak finští sedláci už nadále nebudou muset vydržovat armádu, neboť veliká říše má dost sil, aby ochránila svou západní hranici. Všechna úřednická místa budou vyhrazena Finům, ruští poddaní nebudou mít ve Finsku občanská práva atd. Není divu, že Alexandr I. v závěrečné řeči ve sněmu prohlašuje, že Finsko „bylo pozvednuto mezi národy“.

Ne všichni Finové přijímají nové pořádky s radostí. Mika Waltari v románu Tanec na hrobech líčí kromě Alexandrova milostného vzplanutí k finské šlechtičně Ulle Möllersvärdové i spiknutí mladých vlastenců, jehož cílem je atentát na cara. Přesto se dá 19. století označit za období rozkvětu, klidného soužití s medvědem.

Car Alexandr II. (ve Finsku milovaný a osvícený vládce, jehož pomník stojí na Senátním náměstí v centru Helsinek, v Polsku nenáviděný uzurpátor, který krvavě potlačil povstání z roku 1863) provedl celou řadu reforem. V roce 1860 zavedl samostatnou měnovou jednotku, finskou marku (existovala až do konce roku 2001, kdy byla nahrazena eurem), budoval silnice, železnice a důležitý plavební kanál Saimaa, spojující finská jezera s Baltem, zrovnoprávnil finštinu se švédštinou, podporoval vznik finských politických stran, svobodu obchodu a podnikání a vůbec vznik moderní občanské společnosti. Možná by zašel ještě dál, kdyby jeho život v roce 1881 neukončil atentát teroristické organizace Narodnaja volja, jejímž členem byl i Leninův bratr Alexandr Uljanov.

***

Spíše než láskou k hrdinnému finskému národu byl Alexandr II. veden pragmatickými důvody: chtěl zajistit stabilitu na západní hranici ruské říše. Malé finské velkoknížectví pro něj také bylo laboratoří, kde si mohl vyzkoušet liberální experimenty předtím, než je spustí do­opravdy, v celé říši.

Ruští carové podporovali i rozvoj finsky psané literatury, neboť tak mohli Finsko i duchovně odpoutat od Švédska – konkrétně vznik Společnosti finské literatury v roce 1831. I díky podpoře této společnosti mohl obrozenec a lékař Elias Lönnrot podniknout několik sběratelských cest do Karélie a z útržků dávných zpěvů sestavit a v roce 1849 vydat finský národní epos Kalevalu.

Do češtiny Kalevalu přeložil autor jihočeské románové epopeje Naši Josef Holeček. Naučil se kvůli tomu finsky a vydal Kalevalu vlastním nákladem – ovšem z jiných pohnutek, než bychom možná čekali. Nevnímal Finsko jako spřízněný malý národ, žijící podobně jako Češi pod cizí vládou. Naopak, v soužití Finska s Ruskem spatřoval ideální cestu pro malé národy, které se mají dobro­volně svěřit pod ruskou ochranu, přimknout se k velikému dubisku. Jeho překlad je dodnes obdivuhodně živý, a bohužel ani jeho politické názory dosud nezmizely v propadlišti dějin.

***

Začátkem 20. století se čím dál víc zostřují rusifikační tendence a ve Finsku sílí volání po státní samostatnosti. K té dojde krátce po Říjnové revoluci v roce 1917. Šestého prosince finský parlament vyhlašuje nezávislost Finska a 30. prosince ji stvrzuje vedení sovětského Ruska, mj. Lenin, Trockij a Stalin.

Ne upřímně a ne na dlouho. Už v lednu 1918 propuká ve Finsku občanská válka. Ruští bolševici zneužívají často oprávněné nespokojenosti chudých lidí, zejména bezprávných nájemců půdy, k tomu, aby s pomocí rudých ovládli Finsko a následně ho připojili k sovětskému Rusku. Bílí zvítězili díky generálovi Carlu Gustafu Mannerheimovi. Ten se po Říjnové revoluci vrátil ze služby v carském vojsku do Finska na odpočinek, ale ukázalo se, že životní poslání na něj teprve čeká.

Finskou svobodu a samostatnost zachránil znovu o dvacet let později. Třicátého listopadu 1939 tehdejší Sovětský svaz napadl Finsko úplně stejně, jako 24. února 2022 napadlo Rusko Ukrajinu. V zimní válce se Finsko pod Mannerheimovým vedením statečně bránilo, mnohonásobné přesile vzdorovalo do března 1940. Pak kapitulovalo, ztratilo část Karélie a muselo přijmout čtyři sta tisíc uprchlíků z této oblasti. S porážkou se nesmířilo, v červnu 1941 vstoupilo do tzv. pokračovací války už jako spojenec Německa, aby dobylo zpět ztracená území. V září 1944 se Mannerheimovi podařilo Finsko z války vyvázat a uzavřít se Sovětským svazem separátní mír. Následovaly obrovské reparace, definitivní ztráta Karélie a přijetí uprchlíků a také nám dobře známé převlékání kabátů a přepisování historie. Rusko se z odvěkého nepřítele a obávaného medvěda během jediného dne stalo oficiálně milovaným spojencem, přítelem a bratrem, na věčné časy a nikdy jinak.

***

Nastala doba ochočování medvěda. Zejména v zahraniční politice se Finsko muselo ohlížet na sovětské zájmy. Bylo nezúčastněnou zemí, mostem mezi Východem a Západem, nemohlo ani pomyslet na členství v Evropském hospodářském společenství, natož v NATO.

Ani v domácí politice nebylo představitelné nic, co by se dotklo sovětských zájmů. Prezident Urho Kaleva Kekkonen údajně konzultoval všechny důležité vnitropolitické otázky v sauně sovětského velvyslanectví na Tehtaankatu. Situaci názorně osvětlí jeden příklad ze světa literatury. Ministerstvo zahraničí nedoporučilo nakladatelství Tammi vydat finský překlad Sol­ženicynova Souostroví Gulag, neboť vydání by mohlo podráždit Sovětský svaz, a tak ohrozit zájmy Finska. Kniha nakonec vyšla finsky ve švédském nakladatelství Wahlström & Widstrand a ve Finsku se volně distribuovala. To, co my z pohledu komunistického Československa vnímáme jako téměř úplnou svobodu, bylo snadné z Francie či Ameriky opovržlivě odsoudit jako finlandizaci. Ve Finsku se mluvilo o Kekkonenově linii mírového soužití dvou zemí s různým společenským zřízením.

Nutno říct, že Finsko se velkému medvědovi nepodbízelo zadarmo. Průmysl chrlil zboží na obrovský, nenasytný a nenáročný sovětský trh a ve Finsku skoro neexistovala nezaměstnanost ani problémy s odbytem. A nejen průmyslové zboží, i potraviny. V osmdesátých letech byly v moskevských obchodech – občas i bez fronty – k dostání finská vajíčka, finské mléko, finské jogurty a výjimečně i finské máslo. Pro téměř třistamilionový Sovětský svaz je muselo vyrobit čtyřmilionové Finsko.

***

Po rozpadu Sovětského svazu se Finsko propadá do obrovské hospodářské krize, neboť průmysl přichází o spolehlivé odbytiště, a hledá své místo i v nové bezpečnostní situaci. Sovětský svaz představoval hrozbu, trvalou a velkou, ale zároveň známou a odhadnutelnou. Nové Rusko je nevypočitatelné, byť nejen evropské země podléhají iluzi o jeho proměně ve standardní demokratickou zemi. Bezpečnostní záruky Finsko hledá a nalézá v Evropské unii, jejímž nadšeným členem se stalo v roce 1995. O členství v NATO se občas mluví či píše, ale oficiálně nic takového nepřichází v úvahu, dobré sousedské vztahy s Ruskem jsou i nadále finskou zahraničněpolitickou prioritou.

To, že by Finsko mohlo usilovat o členství v NATO, poprvé oficiálně zaznělo v novoročním projevu prezidenta Sauliho Niinista 1. ledna 2022. V květnu 2022, tedy už po napadení Ukrajiny, Finsko podalo přihlášku do NATO, společně se Švédskem, a tehdy se zdálo, že přijetí obou zemí je otázka spíše týdnů než měsíců. Proti se ovšem postavilo Turecko a také „bratrský“ ugrofinský národ Maďaři, a Finsko se tak členem aliance stalo až téměř o rok později, 4. ­dubna 2023. Věčné časy skončily, medvěd se opět utrhl ze řetězu a je nutné mu ukázat, kde je jeho místo.

P.S.

Carl Gustaf Emil Mannerheim, kterého Finové zvolili za „největšího Fina“ ve stejné anketě, v níž Rusové vybrali Stalina a my Češi Karla IV., byl mnohovrstevnatý a také rozporuplný člověk, zajímavější než jen ušlechtilý hrdina a statečný vojevůdce. V roce 1906 podnikl jako emisar ruského cara výzvědnou cestu do Střední Asie, kde se střetávaly ruské, čínské a britské zájmy. Více se o něm lze dozvědět v jeho pamětech, které v překladu Michala Švece vydalo v roce 2022 nakladatelství Academia (Gustaf Mannerheim, Paměti finského maršála), nebo také v mé knize Prolomený čas, která vyjde v září 2023 v nakladatelství Host. Prolomený čas je fikce, román, v němž je Mannerheim jednou ze tří hlavních postav.

Převzato z casopiskontexty.cz

Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3/2023

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme