Evropský liberalismus – přímá cesta k socialismu

[ File # csp6502397, License # 2856694 ]
Licensed through http://www.canstockphoto.com in accordance with the End User License Agreement (http://www.canstockphoto.com/legal.php)
(c) Can Stock Photo Inc. / iqoncept

Kontinentální liberalismus má své kořeny v kontinentálním, především francouzském osvícenství 18. století. Na rozdíl od britského klasického liberalismu byl racionalistický, byl propojen s ideologií demokratismu a s nacionalismem. Vlastně neusiloval ani tak o svobodu, jako spíš o “osvobozování”. Co to všechno znamenalo?

Když vládne lid

Uvedli jsme, že pro klasický liberalismus nebyla nejpodstatnější otázkou “Kdo vládne?”, nýbrž otázka “Jak vládne (ten, kdo vládne) – tj. jak málo vládne?”. Za nejlepší vládu považoval tu, která vládne nejméně. Prostředkem k tomuto cíli bylo ústavní omezení a rozdělení moci státu. Pro kontinentální liberalismus – inspirovaný teoriemi J.-J. Rousseaua o “Obecné vůli” – byla nejpodstatnější otázkou právě otázka “Kdo vládne, respektive kdo má vládnout?”. A na ni dával odpověď: “lid” – tj. většina rovných občanů. Pod svobodou nerozuměli negativní svobodu (svobodu od donucení, svobodu “být ponechán na pokoji”), nýbrž tzv. „pozitivní svobodu“ – tj. moc vládnout ve státě, možnost podílet se na státní moci. A aby byli všichni lidé svobodní, znamenalo to, aby všichni měli podíl na moci. Proto se kontinentální liberalismus propojil s demokratismem jako ideologií. Problémem je však to, že tzv. „pozitivní svoboda“ není žádnou svobodou, nýbrž mocí. Vláda všech nad všemi není vůbec zárukou osobní svobody, neboť např. v 30 milionové jakobínské Francii byl každý občan jednou třicetimiliontinou tyrana a jedním celým otrokem.

To byl – z hlediska svobody – první problém kontinentálního liberalismu. Jeho druhým problémem bylo to, co Hayek označil za “konstruktivistický racionalismus” – snaha mocí státu konstruovat racionální společnost: Když jednou prosadili svůj požadavek na vládu “lidu”, co udělali kontinentální liberálové s mocí státu, jehož se zmocnili? Omezili ji a zmenšili po vzoru britských liberálů? Nikoli. Moc si ponechali a hodlali ji použít na “osvobození” obyvatelstva od jejich všemožných předsudků a “pověr”, především náboženských. Nehodlali dát lidem svobodu (negativní svobodu, svobodu od donucení), aby si mohli žít, jak chtějí – podle svých představ – nýbrž je chtěli “přivést” k těm “správným”, tj. “racionálním” a “osvíceným” představám. Proto byl kontinentální liberalismus nezřídka militantně antiklerikální. Proto neváhal moc státu zvětšovat a dopouštět se – např. ve Francii nebo Španělsku – takových antiliberálních postupů jako zestátňovat a konfiskovat školy, majetky a půdu Církve a klášterů. Spíše než omezit moc státu, hodlal ji použít k prosazení osobních preferencí liberálů v pozici vládců.

Centralismus a nacionalismus

S tímto jeho racionalistickým etatismem souvisí i jeho centralismus: kontinentální racionalistický liberalismus neměl žádné pochopení pro lokální zvláštnosti, privilegia a práva. Proto rušil místní regionální výsady a prosazoval vznik a nastolení jednotných, vysoce centralizovaných národních států, řízených z jednoho centra. Např. ve Francii nahradil místní správu v tradičních provinciích (Normandie, Bretaň, Pikardie, Provance, Languedoc, atd.) administrativním rozdělením celé země do téměř geometricky rovnoměrných 80-90 departmentů, v nichž vládli Paříží jmenovaní prefekti. Zatímco např. američtí Otcové-zakladatelé byli klasickými liberály a proto byla pro ně existence ničím neomezené, ničím nezadržované centralizované moci anatématem, v důsledku čehož usilovali o její rozdělení jednak horizontální (na tři složky), jednak vertikální (mezi centrum regionální a centrum federální) – tedy o federalismus a decentralizaci -, evropští kontinentální liberálové usilovali právě o vytvoření takovéto kumulované, koncentrované moci: formálně v rukou všeho “lidu”, prakticky v rukou svých vlastních.

A konečně, snad za účelem snadného uchopení moci, velice brzo se propojili s nacionalismem, jenž je rovněž dítětem Francouzské revoluce. Nacionalismus byl populární silou, jež si mohla získat loajalitu lidí v konkurenci a loajalitou k tradičním feudálním honoracím. Evropští kontinentální liberálové byli v minulém století téměř do jednoho nacionalisty, kteří usilovali o rozbití nadnárodních říší – např. Rakouské monarchie – a vytvoření centralizovaných jednotných národních států – např. Itálie nebo Německa. Opět, z hlediska svobody problémem nacionalismu je ta skutečnost, že je živelnou silou, která když se jednou vypustí jako džin z lahve, je schopna zválcovat všechno, co ji stojí v cestě – své odpůrce, především národnostní menšiny, jejich svobody a práva. A vede k ustavení ničím neomezené moci národního státu.

Prvními představiteli kontinentálního liberalismu byli girondini za Francouzské revoluce (ti ještě byli za decentralizaci a odmítali centralismus jakobínů, kteří byli prvními předchůdci totalitářů 20. století – nacistů a komunistů), na něž navazovali revolucionáři roku 1848 – ve Francii např. Lamartine, dále v Italii Mazzini a Garibaldi, v Německu poslanci Frankfurtského sněmu v roce 1848, v Uhersku Lajos Kossuth, ve Španělsku anitabsolutističtí a antiklerikální revolucionáři v průběhu celého 19. století atd.

Cesta k k socialismu

Shrnuto a podtrženo: vzdor rétorice a nezřídka i upřímným přáním svobody, politika kontinentálního liberalismu vedla svými důsledky k nastolení neomezené moci moderního státu a byla cestou k socialismu.

 

Roman Joch

Autor je ředitelem Občanského institutu

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme!