Všichni bychom měli být vyděšeni z výsledků voleb v Itálii. Všichni bychom měli skřípat zuby nad vítězstvím „prvního krajně pravicového politika od dob Mussoliniho“ v čele italského lidu. Tedy alespoň podle většiny médií, která se takto vyjadřují o Giorgii Meloniové, vůdkyni strany Bratři Itálie. Ta se po vítězství pravicového bloku v nedělních volbách stane první italskou premiérkou a společně se stranou Vzhůru Itálie pod vedením Silvia Berlusconiho a Ligou Mattea Salviniho sestaví vládu.
A přesto jsem daleko více znepokojen chováním Bruselu než tím, co se stalo v Itálii. Vezměme si komentáře předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové. Ve čtvrtek, tři dny před italskými volbami, byla dotázána, co si myslí o možném vítězství pravice v této členské zemi. Mrazivě na tuto otázku odpověděla, že Evropská unie má určité „nástroje“, které může proti Itálii použít, pokud se rozhodne jít „nepřijatelným směrem“. Nepřijatelným směrem je míněno cokoli, co není jen trochu v souladu s politikou EU.
Ursula von der Leyen sdělila, že pokud se Italové rozhodnou špatně, pokud dostanou k moci politiky, kteří mají nesprávné postoje, budou patřičně potrestáni. Evropská unie použije všechny dostupné „nástroje“, které přimějí Italy litovat jejich politického prohřešku. Jak se uvádí v jedné zprávě, Ursula von der Leyenová měla zjevně na mysli „schopnost EU snížit finanční prostředky“ státům, kterým se znelíbí bruselská oligarchie (a které se znelíbí bruselské oligarchii). Nyní se však miliony Italů rozhodly pro tuto „špatnou“ volbu, výhružkám Ursuly von der Leyenové navzdory. Odvážily se odchýlit od směru, který Ursula von der Leyenová považovala za správný pro Itálii. Jak dlouho tedy může trvat, než proti nim budou nasazeny ony zlověstné „nástroje“?
Komentáře von der Leyenové mi připadají vpravdě extrémističtější než cokoli, co jsem slyšel z úst Giorgii Meloniové. Představa, že Meloniová je novodobý Mussolini, že ztělesňuje fašismus chytře převlečený do hávu profesionální moderní ženy, je opravdu hloupá. Zřetelně se distancovala od pochybné minulosti Bratrů Itálie, strany, kterou pozvedla z marginálního politického uskupení až na samotný vrchol. Její politiku pak nelze v žádném případě označit za fašistickou. Chce snížit daně, resuscitovat jadernou energetiku, omezit migraci a zvýšit sociální dávky rodinám. Jen těžko z toho může být pochod na Řím, no ne?
Giorgia Meloniová je také jasnou kritičkou nové politiky identity, způsobu, jakým tato politika popírá starší, tradičnější formy společenského uspořádání a napadá prostřednictvím institucí národní, náboženskou či rodinnou identitu. Prostřednictvím institucí, které by nás raději redukovaly na „občan X, pohlaví x, rodič 1, rodič 2″. Pokud je „krajně pravicové“ obávat se vymazání jazyka, kterým pojmenováváme ženství či mateřství a věřit, že rodinný život a pocit loajality k národu jsou dobré věci, pak miliony Britů a Italů musí být fašisté. Mnoho a mnoho lidí znepokojuje naopak, jak je jejich způsob života zesměšňován a podkopáván elitami.
Je třeba také zmínit, že slovo „fašista“ bývá hojně používáno a hojně zneužíváno. Ať už se jedná o to, že Joe Biden označuje Trumpovy příznivce za „polofašisty“, voliče brexitu obviňují z toho, že táhnou Británii zpět do 30. let minulého století, nebo italským voličům vyčítají, že údajně dostali k moci Mussoliniho 2.0. Příliš mnoho levicově smýšlejících lidí používá nadávku „fašista“ k démonizaci svých oponentů. To je naprosto nepřijatelné. Zaprvé proto, že se jedná o lež, protože drtivá většina lidí, kteří jsou uráženi tímto označením, nejsou fašisté. A za druhé proto, že srovnávat vše „špatné“, co se děje nyní, s tím, co se dělo ve 20. století v době vzestupu totalitních ideologií, znevažuje skutečnou historickou zkušenost fašismu, jeho jedinečnou hrůzu.
Aby bylo jasno: opravdu si nemyslím, že Ursula von der Leyenová je „fašistka“. Je to sice mocná německá politička se zálibou v komandování menších evropských zemí, ale rozhodně není fašistkou. Komentáře, které pronesla na Princetonské univerzitě o nástrojích, které lze uplatnit vůči neposlušným zemích – tedy Polsku, Maďarsku a v případě vítězství „krajní pravice“ i vůči Itálii – však byly extrémní.
Není divu, že ani maďarští, ani polští politici nebyli z jejích slov nadšeni. Tyto národy, které zažily sankce a krácení finančních prostředků z rukou EU za svou údajně problematickou politiku, přesně vědí, co Ursula von der Leyenová svou pasivně-agresivní hrozbou mínila. Polský premiér Mateusz Morawiecki to vystihl. „Prohlášení von der Leyenové bylo skandální,“ řekl. „Řekla, že Brusel má nástroje, jak Itálii ukáznit, pokud vytvoří vládu, která nebude Bruselu nakloněna. Je tohle Evropa, kterou chceme? Aby eurokraté v Bruselu diktovali, jaká má být vláda?“
Znovu se ukázalo, jak EU instinktivně pohrdá demokracií. „Pokud budete volit politiky, které neschvalujeme, bude to mít následky“ – to v podstatě sdělila prezidentka Evropské komise Ursula von der Leyenová všem dobrým lidem Itálie. Jako demokrat se domnívám, že italský lid má plné právo zvolit si své politiky a že by mu nemělo být vyhrožováno pokáráním a ožebračením za to, že tohoto práva využil.
Vyšlo v časopise Spectator
Přeložila Kateřina Lomičová
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme