Evropská armáda tu nebude

Jak NATO ovlivnil nástup Donalda Trumpa do Bílého domu, může Severoatlantické alianci konkurovat hypotetická evropská armáda a budou Spojené státy ochotny obětovat hospodyni v Tennesse za hospodini v Tallinnu? O tom si povídáme s Janem Jirešem, který je vedoucím obranného úseku Stálé delegace ČR při NATO v Bruselu. Před tím několik let působil na Ministerstvu obrany ČR v Praze jako ředitel pro obrannou politiku a ještě dříve jako vyučující mezinárodních vztahů a bezpečnostních studií na FF UK a CEVRO Institutu.

Změnila se po nástupu Donalda Trumpa nějak zásadně pozice USA ve vztahu k Evropě?

V každé americké prezidentské administrativě spolu soupeří různé názorové tábory a zájmové skupiny. Výsledná politika je kompromisem, respektive vyvažováním občas protichůdných postojů. Záleží na prezidentovi, zda to celé dokáže udržet pohromadě a zda je do tohoto chaosu schopen vnést nějaký řád. Některým prezidentům se to daří lépe, jiným hůře. Pokud se jim to daří hůře, americká zahraniční politika vysílá rozporuplné signály a výsledkem je oslabený americký „leadership“, zejména ve vztahu ke spojencům.

V Trumpově administrativě je například početná skupina ekonomických nacionalistů, kteří otevřeně označují Evropskou unii za nepřítele. To je v poválečné historii americké zahraniční politiky naprosto bezprecedentní. Co si o tom skutečně myslí sám prezident, ale není úplně jasné, byť víme, že jedním z mála politických postojů, které je u něj možné sledovat dlouhodobě, je právě ekonomický nacionalismus a protekcionismus.

Některé dosavadní kroky jeho vlády byly poněkud nesourodé. Zřejmě to souvisí hlavně s jeho způsobem řízení a rozhodování. A s tím, zda v daný okamžik upoutalo jeho pozornost spíše nacionalistické, nebo internacionalistické křídlo jeho administrativy.

Takže pokud mám přímo odpovědět na otázku, v něčem se změnila a v něčem ne. Tak jako v domácí politice se Trump i ve vztahu k Evropě odmítá držet zavedených pravidel a norem, zejména v rovině rétoriky a komunikace. Na tom koneckonců postavil celou svou politickou kariéru a svůj volební úspěch. Někdy je to dobře a funguje to, někdy ne. Například ve věci obranných výdajů evropských členských zemí NATO je zjevně přitvrzení rétoriky efektivní. Všichni evropští spojenci své obranné rozpočty zvyšují, někteří razantně. Samozřejmě lze těžko určit, do jaké míry je to díky Trumpovu obrazoboreckému stylu. Alespoň částečně jistě ano.

Další věc samozřejmě je, že proti sobě většinou nestojí Amerika a nějaká monolitická Evropa. U řady témat Evropa jednotný postoj nemá a jedna její část má k americké pozici blíž, než ta druhá. Aktuálním příkladem je vnitroevropský spor o plynovod Nord Stream 2, v němž Spojené státy podporují ty evropské země, které jsou k tomuto projektu kritické. Ale takové situace byly běžné i v minulosti.

Chápe bezpečnostní komunita občasné Trumpovy náznaky o zbytečnosti NATO či vystoupení z NATO vážně?

Co je zřejmé, a navazuje to na předchozí otázku, je to, že Trump není přirozeně „transatlantický“ prezident. Spojenectví s Evropou zřejmě nepovažuje za hodnotu samu o sobě. Respektive ji nepovažuje za tak vysokou hodnotu, aby přebila téměř vše ostatní. Podobně se staví i k dalším americkým spojeneckým svazkům, například s východoasijskými zeměmi. Americká spojenectví pro něj nejsou posvátná, ale jsou jen jednou z mnoha položek, které může využít k vyjednávání, třeba i o nesouvisejících tématech, a k dosažení nějakého „dealu“. Už od jeho nástupu do úřadu se proto mluví o tom, že neprovozuje politiku „hodnotovou“, ale „transakční“. Tyhle kategorie je samozřejmě nutné brát s rezervou, protože nějaká kombinace obou přístupů tu byla vždycky. A ani Barrack Obama nebyl instinktivně „transatlantickým“ prezidentem, byť se to projevovalo jiným způsobem, než u Trumpa.

Trump, a ještě více jeho současný zahraničněpolitický tým, hlavně ministr zahraničí Pompeo a poradce pro národní bezpečnost Bolton, jsou svým uvažováním „jacksonovci“. Tedy stoupenci myšlenkové tradice, kterou lze vysledovat až k demokratickému populistovi Andrewu Jacksonovi, který byl prezidentem v první polovině 19. století. Hlavní hodnotou, o kterou jacksonovci usilují, je velikost Ameriky a respekt ze strany protivníků i spojenců. Pokud mají pocit, že spojenci americkou velkorysost a podporu zneužívají, berou to jako zradu a urážku.

Z tohoto postoje vyplývá i mimořádný Trumpův tlak na to, aby evropští členové NATO splnili své sliby a zvýšili své obranné výdaje na úroveň, k níž se zavázali. Což ale zároveň znamená, že v tomto konkrétním bodě je poměrně snadné jej uspokojit, alespoň v tom smyslu, že všichni víme, co bychom měli dělat.

A nikoli, spojenci se neobávají, že by Spojené státy vystoupily z NATO. To se nestane. Jiná věc je, že v případě přetrvávajících či dokonce eskalujících rozporů může erodovat přesvědčivost aliančního odstrašení, která je do velké míry závislá na tom, že potenciální protivníci vnímají Alianci jako jednotnou a její jednotlivé členy jako pevně rozhodnuté jít bránit jakéhokoli ohroženého spojence.

Jak vážné jsou občasné snahy o evropskou  armádu – pamatuji je totiž, co jsem začal trochu vnímat. Ale co reálně funguje, co je reálným plánem a co jen sněním?

Zřízení evropské armády ve smyslu nadnárodního ozbrojeného sboru řízeného nadnárodními evropskými institucemi nikdo reálně nenavrhuje. Nic takového nebude a být ani nemůže, rozhodně ne během nadcházejících několika desetiletí.

Pojem „evropská armáda“ sice občas někdo použije, ale troufám si říct, že se tak děje pouze ze dvou důvodů. Buď z neznalosti, kdy si daný mluvčí neuvědomuje, co obnáší výstavba, řízení, použití a kontrola armády v ústavním demokratickém státě. Anebo prostě jen jako metaforu užší spolupráce a koordinace mezi národními armádami členských zemí EU.

Jinak řečeno, zřízení „federální“ evropské armády, která by doplnila nebo dokonce nahradila národní armády evropských zemí, by nejprve vyžadovalo existenci příslušných evropských federálních institucí, které by mohly vykonávat civilní řízení a demokratickou kontrolu takového federálního ozbrojeného sboru. Tímto je celý problém „evropské armády“ vyřešen – dokud se EU nezmění ve skutečný federální stát, nebude ani žádná evropská armáda. A nechť si každý čtenář sám odpoví, zda a kdy je reálné, že se EU skutečným federálním státem stane.

Metaforické použití pojmu „evropská armáda“ je samozřejmě něco jiného, byť se mi ani to nelíbí, protože právě vede k pojmovému zmatku a zbytečným nedorozuměním. Každopádně sbližování armád evropských zemí a stále intenzivnější spolupráce mezi nimi je nejen realitou, ale je i žádoucí. A je v zásadě vedlejší, jestli se tak děje v rámci EU, nebo NATO, protože základní princip je v obou případech stejný: jakkoli úzce armády evropských zemí spolupracují, vždy zůstávají v národním vlastnictví a pod kontrolou své národní vlády a parlamentu.

Spolupráce národních armád je dnes v Evropě mimořádně mnohovrstevnatá a existuje zde obrovské množství různých iniciativ, přičemž některé jsou pod hlavičkou EU a jiné pod hlavičkou NATO. Některé jsou bilaterální (například propojování německých a nizozemských pozemních sil), některé regionální (třeba pravidelně vytvářená visegrádská Bojová uskupení EU) a některé nadregionální či celoevropské (Stálá strukturovaná spolupráce neboli PESCO v EU, Koncept rámcových zemí neboli FNC v NATO).

Ale mají jedno společné: jejich jednotlivé národní komponenty vždy zůstávají pod suverénní kontrolou příslušné národní vlády a parlamentu. Cílem takové spolupráce je především zvyšovat interoperabilitu spojeneckých armád, tedy jejich schopnost společně působit v operaci, nebo dosáhnout některých synergií, například při výstavbě schopností a pořizování vojenského materiálu. Každopádně je to vždy národní vláda, respektive národní parlament, kdo v konkrétní situaci rozhoduje o využití těchto sil a schopností – dle potřeby buď v operaci EU, nebo v operaci NATO.

Jak je v současnosti propojeno NATO a obranná politika EU?

Zároveň hodně a málo. Na jedné straně se stále zvyšuje počet praktických témat a oblastí, v nichž spolu obě organizace spolupracují. Dnes je jich více než sedmdesát. Na druhou stranu je tato spolupráce realizována primárně mezi profesionálními úřednickými aparáty obou organizací v čele s generálním tajemníkem NATO a vysokou představitelkou EU po zahraniční a bezpečnostní politiku. Důvodem tohoto stavu je blokace hlubší spolupráce na politické úrovni ze strany Řecka, Kypru a Turecka.

Z pohledu země jako je ČR, která je členem NATO i EU, je asi nejdůležitější sladit jejich procesy obranného plánování. Jinak řečeno, je nežádoucí, aby každá organizace od svých členů požadovala výstavbu jiného (respektive nekompatibilního) souboru vojenských schopností. Pokud jsou ale splněny podmínky, mezi něž patří například zbytečné neduplikování aliančních mechanismů a institucí a dostupnost vojenských kapacit budovaných pod hlavičkou jedné organizace i pro potřeby organizace druhé, je prohlubování obranné dimenze EU přínosem i pro NATO.

Během studené války bylo jedním ze základních dilemat, zda Američané budou riskovat smrt hospodyň v Tennessee kvůli hospodyni v západním Berlíně. Jinými slovy – zda USA budou riskovat jadernou válku se SSSR kvůli napadení západní Evropy. Nemáme podobné dilema? Bude NATO, potažmo USA, riskovat válku s Ruskem kvůli třeba Pobaltí?

To nevíme, dokud taková situace nepřijde. A doufáme, že nepřijde nikdy, protože každý potenciální útočník uvěří, že jakožto Aliance máme jak dostatečné vojenské a jiné kapacity, tak politickou vůli k tomu, abychom ubránili jakéhokoli spojence. Tedy že zafunguje odstrašení.

To znamená, že každodenním úkolem NATO i každého jednotlivého spojence je usilovně pracovat na maximalizaci pravděpodobnosti, že spojenecká solidarita a podpora v situaci krize či napadení skutečně zafunguje.

Taková snaha má mnoho praktických podob: budování potřebných vojenských i civilních schopností, zvyšování výdajů na obranu, zrychlování rozhodovacích postupů, zefektivňování systémů velení a řízení, zlepšování všestranného logistického zabezpečení spojeneckých sil a zrychlování jejich přesunů po Evropě. Klíčovým prvkem je ale také strategická komunikace. Jak již bylo řečeno, protivník musí věřit, že jsme nejen schopni, ale také ochotni bránit jakéhokoli ohroženého spojence. Proto je tak důležité, aby všichni spojenci konzistentně vysílali signály o své odhodlanosti ke společné obraně a podporovali alianční jednotu a solidaritu. Kdo o platnosti a pevnosti spojeneckých závazků veřejně pochybuje, podkopává účinnost odstrašujícího efektu.

Pokud se ale podíváme konkrétně na oblast vojenských kapacit, je potřeba zdůraznit, že administrativa Donalda Trumpa výrazně posiluje americkou vojenskou přítomnost ve východní části NATO. V tomto ohledu je její politika zcela jasná.

Matyáš Zrno

Tento rozhovor vyjadřuje osobní názory dotazovaného. Nejedná se o oficiální stanoviska Ministerstva zahraničí ČR ani Ministerstva obrany ČR.

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
200 Kč 500 Kč 1000 Kč