Mezi světem vědeckých hypotéz a světem náboženských náhledů je často tenká hranice. Existuje řada otevřených rébusů, jejichž vysvětlení pohotově nabídnou obě strany. Historická zkušenost nás ale učí jisté opatrnosti. Věda nemůže být suplována náboženstvím a náboženství nemůže suplovat vědu. I zde platí staré dobré přísloví, že dobré ploty dělají dobré sousedy. Včetně případu, kdy se ony ploty neustále posouvají.
Někteří z našich učitelů biologie, ať už na nižším nebo vyšším stupni střední školy, mohou mít vnitřní potíže s tím, v jakém duchu sami biologii studovali nebo s jakou se setkávají ve svém dalším vzdělávání. Týká se to jak věřících, tak i „milovníků moudrosti“. Mám na mysli především nauku o evoluci, páteř současné biologie. Ta je totiž v dnešním vědeckém mainstreamu úplně ovládaná duchem adaptacionismu, tj. přesvědčením, že přírodní výběr je jedinou tvůrčí, „usměrňující“ silou evoluce.
Podle této nauky působí přírodní výběr na zcela náhodně vznikající mutace genetického materiálu, a všechny ostatní evoluční faktory (genetický posun, rekombinace, tok genů atd.) hrají v uskutečňování evolučního pokroku jen podružnou úlohu. Všechny vyjmenované evoluční faktory jsou koneckonců fyzikální povahy a jsou přístupné pokusům a pozorování živých bytostí zvnějška. Přírodní výběr je úplně náhodný v tom smyslu, že „nehledí“ na nějaký „zájem“ živého, a pokud je považován za jedinou nebo aspoň hlavní tvůrčí příčinu evoluce, pak je evoluce dílem „slepého hodináře“, jak nám to už názvem své populární knihy sugeruje novodarwinista (a bojovný ateista) Richard Dawkins.
Povšimněme si nenápadného přechodu od adaptacionismu k fyzikalismu (materialismu). Snadno se ztratí rozdíl mezi přírodovědou, kam adaptacionismus samozřejmě patří, a filosofií, kam patři materialismus jako jedna z metafyzických teorií. Přírodověda obecně se ve svých tvrzeních musí koneckonců odvolávat na smyslové pozorování, „polohu ručiček na přístrojích“, zatímco filosofie – ačkoliv je také rozumově odpovědným myšlením – si taková omezení neklade: zajímají ji mimo jiné samy podmínky pravdivého poznání, povaha vědy, popis vnitřní zkušenosti, jak ji prožíváme v sebereflexi a celková povaha jsoucího.
Fyzika a metafyzika
Otázky o základní povaze jsoucna patří do vrcholné filosofické disciplíny – metafyziky; v ní sice nebylo po dvou a půl tisíci letech snažení dosaženo shody, jak napovídají její různé směry – kromě fyzikalismu např. spiritualismus, dualismus nebo panpsychismus; přesto však metafyzika kultivuje naše myšlení a odpovídá základní potřebě člověka. Novověká přírodověda se od filosofie odloučila a omezuje se jen na to, co je možné geometrizovat (vzpomeňme např. na to, že vjem červené barvy se převádí na určitou vlnovou délku, tedy na jev prostorově-geometrický) a kvantifikovat. Přírodovědou se tak dnes výhradně rozumí „empirická“ čili zkušenostní věda.
I když je hlavní proud evoluční biologie stále adaptacionistický („neodarwinistický“), není to směr jediný možný. Kdybychom se chtěli omezit jen na dobu od počátku 19. století, musíme zmínit německou „naturfilosofii“, experimentální embryologii a další směry biologického „strukturalismu“; ty postavil do stínu až Darwin v roce 1859. Ani v době všeobecného nadšení pro darwinismus však strukturalismus a experimentální embryologie nezanikly.
Naopak. Embryologie přímo rozkvetla po tom, co si osvojila v 70. letech minulého století molekulárně biologické metody (dnes je známá jako „evo-devo“, tj. evoluce individuálního rozvoje čili ontogeneze). Kromě toho se v minulém století nesmírně rozkošatila biofyzika a matematické modelování biologických procesů. V rámci modelování se poprvé objevil pojem sebe-organizování, který je v současnosti potvrzován mj. i přímým pozorováním buněčných procesů za chodu, in vivo. Uvedené směry můžeme souhrnně označit za biologický strukturalismus a vidět v něm významné doplnění selekčního principu.
Toto vše patří navíc stále ještě do kategorie „pozorování života zvenčí“, „ve třetí osobě“. Biologické učebnice neříkají nic o prožitku jako prožitku, nanejvýš – v případě neurobiologie – o jeho pozorovatelných korelátech. Empirická biologie (a fyzika, její nejhlubší základ a vzor) nemá pro studium smysly nezjistitelných jsoucen ani nástroje, ani pojmový aparát. Prožitek „bolest“ se nedá vystihnout fyzikálně a biologicky, nanejvýš jeho neurofyziologický podklad.
Když to dobře uvážíme, musíme uzavřít, že prožívání, vědomí jako vědomí nemá ani zjistitelnou biologickou funkci. Rozvoj inteligence nepochybně adaptivně příznivý být může, ale inteligence není vědomí: rozum je našemu vědomí takříkajíc jen „dán k dispozici“. Sebedokonalejší znalost mechanismů života by nedala tušit nic z toho, co důvěrně známe jako prožitek. Dnes etablovaná evoluční biologie nás však chce přesvědčit, že z pozice „nezúčastněného“ pozorovatele života zvenčí je možné beze zbytku vysvětlit podstatu života a lidské existence.
Zamítnutí „Inteligentního plánu“
Vraťme se ale k výchozí otázce. Spojené státy jsou stále ještě převážně křesťanskou zemí a materialistické vyústění novodarwinisticky vyučované biologie tam vzbudilo v 90. letech silný odpor. Skupina odborníků různého zaměření, kteří se sešli pod střechou „The Discovery Institute“ v Seattlu (všeobecně známí jako zastánci tzv. „Inteligentního plánu“) navrhovali, aby se na státních školách v USA začala kromě novodarwinistické učit také evoluční nauka zbavená naturalistického (prakticky materialistického) výkladu. Tento návrh neuspěl, došlo k soudním procesům, ve kterých byla alternativní evoluční nauka zamítnuta jako věda.
Proti možnosti dvojí biologie se vyslovili mnozí vědci, odmítla ji Anglie a Parlamentní shromáždění Rady Evropy, které v rezoluci č. 1580 z r. 2007 vyzvalo členské státy, aby v zápase mezi „kreacionismem a evolucí“ rezolutně podporovaly výuku vědy a vědeckých metod, a bránily výuce kreacionismu coby vědeckého oponenta evoluce. (Je vidět, jak se účelově zaměňují termíny „zbavit evoluci materialistické interpretace“ – „stvoření světa transcendentní příčinou“ – „stvoření světa doslova podle biblické knihy Genese“, aby se pak proti sobě mohl postavit „pavědecký kreacionismus“ a „evoluce“, s jasným závěrem, na čí straně je pravda.) Snaha zavést křesťansky orientovanou biologii na státních školách tedy v naší části světa ztroskotala.
Někteří pedagogové na školách (zejména církevních) by si ale možná přáli, aby se nějaká alternativní biologie učila, jako protiváha k učení v duchu evolučního mainstreamu s jeho implicitním fyzikalismem. Takové řešení by bylo nicméně dlouhodobě nešťastné, poněvadž je z gruntu nesprávné. O jedné předmětné oblasti by měla existovat jen jedna věda.
Hranice vědy
Dnes etablovaná biologie má své dějiny, které leccos vysvětlují. „Biologie bez života“ a „psychologie bez duše“ mají počátek v 17. století, kdy filosof Descartes ostře oddělil lidského ducha od zbytku přírody, včetně všech ostatních živých bytostí. Fyzika se tohoto rozštěpení světa dychtivě chopila, poněvadž jí to umožnilo rychlý pokrok, který se už nemusel ohlížet na „subjektivitu“, jež dostala příchuť omylnosti. Nově navržená věda o přírodě se tak už nemusela ohlížet na náš prožitkový svět s jeho kvalitami (filosoficky „kválií“), s jeho svobodou rozhodování a hodnotami.
Biologie – nejpozději od vystoupení Darwinova – se rovněž tak dychtivě začala přizpůsobovat chemii a fyzice, a psychologie biologii. Popsaný vývoj novověké empirické vědy není možné zvrátit, tím spíš, že geometrizace a kvantifikace přírody přinesla úžasné nástroje k ovládání světa a zajistila vědě popularitu a všeobecné uznání. Musíme se – ač neradi – smířit s tím, že biologie bude i v dohledné budoucnosti vědou „ve třetí osobě“. Nebudou se v ní vyskytovat pojmy jako je „prožitek“, „vědomí“, „účel“ a „hodnota“. Ty zůstanou doménou psychologie, a především filosofie.
Zkusme tedy nastínit ideální výuku biologie. Učitel hned na počátku zdůrazní, že pohled na život se nevyčerpává fyzickými mechanismy. Že musí respektovat i to, co je nám tak beze všeho dalšího nepodmíněně zřejmé, že totiž víme „jaké to je, prožívat“, „jaké to je, být člověkem“. Uvede, že bude mluvit o živých bytostech, o jejich struktuře a fungování, jako by neprožívaly, protože tento zásadní aspekt života není pro biologii, jak se v novověku etablovala, metodologicky postižitelný.
Ve vlastní výuce evoluční biologie by měl učitel – možná i bez ohledu na úřední osnovy – vyhradit prostor i neadaptacionistickým biologickým proudům: neutrální hypotéze, evo-devo, biofyzikálně-strukturalistickým směrům, včetně teorie dynamických systémů. Měl by se zmínit o počínající (i když ještě nezralé) epigenetice. Nebylo by také vhodné přejít mlčením fakt, že se i v rámci „biologie ve třetí osobě“ množí hlasy velmi významných biologů, kteří volají po doplnění (popř. i po zásadnějším přepracování) stávajícího novodarwinismu (Margulisová, Ohno, Portmann, Woese, aj.).
Učitel by měl žákům či studentům také sdělit, že nezbytným doplňkem biologie je psychologie (včetně snad psychologie lidoopů) a přístup filosofický, který se definitoricky neomezuje na „pohled ve třetí osobě“. Když odkáže biolog své posluchače na kurz filosofie, zároveň připomene, že darwinistická evoluční nauka nemůže mít z principu poslední slovo k otázce, odkud jsme přišli, kdo jsme a kam směřujeme.
Pravidlo pro všechny
Empirická věda sama o sobě není vybavena na to, aby byla rozhodčím o posledních metafyzických otázkách, i když k jejich řešení nepochybně přispívá. V hodinách filosofie a náboženství se studenti či žáci mají seznámit s mnohostí mínění v těchto posledních otázkách, aby mohli uskutečnit svou vlastní světonázorovou volbu (jakkoliv v tom věku jen předběžnou). Je proto žádoucí, aby jim byla na základě kategoriální svéráznosti vědomí zdůvodněna obecná neudržitelnost fyzikalismu; tím by i adaptacionismus ztratil svou „tržní cenu“, tak jako po zničení sochy ztrácí cenu její sokl.
Pro učitele biologie je ideální zůstat u právě řečeného. Platí to i pro biologa, který je sám filosofickým teistou nebo věřícím křesťanem, judaistou či muslimem. Jestli se bude pokoušet naroubovat něco ze své osobní filosofie nebo víry na to, co učí jako biolog, nemůže vyčítat materialisticky smýšlejícím kolegům, že interpretují evoluční nauku fyzikalisticky. Mládež je vůči indoktrinaci celkem bezmocná. Popsaný ideální stav ovšem předpokládá, že ho budou dodržovat všechny strany a že se učitelé programově zdrží autoritativní filosofické interpretace svého předmětu.
Takže ještě jednou výchozí otázka. Měla by se zavést nějaká paralelní biologie vyhovující teistickému hledisku a speciálně i teologickým, biblickým, případně dogmatickým zájmům? Moje odpověď je rozhodné ne! Paralelní „křesťanská“ biologie by zaprvé musela parazitovat na výsledcích biologie etablované, zadruhé by mohla v praxi sklouznout do amatérismu a zesměšnit se, a zatřetí by přispívala k utužení kulturního „gheta“, ve kterém se současné křesťanství už i tak nachází. Pokud by paralelní biologie reprodukovala empiricky zjištěné poznatky rozšířené evoluční teorie, byla by zbytečná; pokud by šla za jejich hranice, zasahovala by (často možná naivně) do území filosofické a teologické kompetence, a byla by zbytečná rovněž.
Naznačený program výuky biologie na našich středních školách je samozřejmě třeba brát jen jako návrh. Jsou to nakonec konkrétní učitelé a učitelky, kteří se rozhodnou, zda a jak ho ve své výuce zohlední.
Autorem je biolog, emeritní profesor Masarykovy univerzity, autor knihy Meze darwinismu
Zdroj: Kontexty humanity
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!