Jsme svědky toho, jak křesťanství, které až do poloviny minulého století ovládalo veřejný prostor, z něj skoro vymizelo. Tváří v tvář naší ideové bezradnosti je třeba věcně uvážit, jestli a jakými prostředky je ještě možné udržet naživu původní evropskou kulturu jako celek.
Říká se, že každý civilizačně-kulturní okruh má svou transcendentní, svět přesahující ideu, aspoň pokud plnokrevně žije a neodumírá. Přední filosofický antropolog Helmuth Plessner (1892-1985) upozornil, že člověk potřebuje pevný základ své existence, který by ho přesahoval, poněvadž je si vědom pomíjivosti své i svých činů. Vytváří si proto náboženství, ať už ho zdůvodňuje jakkoliv.
Racionalita a zjevení
Většina pokročilých náboženských soustav pochází od charismatických „proroků“, „osvícených“ či velkých reformátorů. Vcelku platí postřeh německého filosofa Karla Jasperse (1883-1969), že mezi 8. a 3. stoletím před Kristem se souběžně objevily nové cesty myšlení v Indii (Upanišády a Budha), v Číně (Konfucius a Lao-c‘), v Íránu (Zarathustra), v Palestině (starozákonní proroci) a v řecko-římském světě (Homér, Thukydides, Archimédés).
Tyto osobnosti vtiskly ráz celým epochám a kontinentům. Jen výjimečně však své poslání a konání zdůvodňovaly racionálními důvody. Přesto je v zakladatelských mýtech, v jejich hlubokém pochopení „existenciálních“ problémů člověka (smrti, svobody, osamělosti, ztráty smyslu) a v jejich etických postulátech tolik pravdy, že k nim musíme přistupovat s pokorou a úctou. „Hlasy velkých náboženství patří ke svědectvím, kterým je nutné naslouchat“, praví německo-židovský filosof Hans Jonas (1903-1993). To ovšem neznamená, že se vůči náboženským mýtům nemůžeme stavět kriticky.
Žádný z náboženských okruhů neprošel tak důslednou cestu k racionalitě, jako náš. V řeckém prostředí mu byla dána racionalita přímo do vínku, zároveň však od judaismu převzal něco jedinečného – osobní vztah k božskému (k „Bohu“), spojený s mravní odpovědností. Na podloží takto vzniklého křesťanství se ustavila naše euro-atlantická civilizace a kultura. Dnes je však křesťanství v euroatlantickém prostoru na ústupu do té míry, že přestává být sjednocujícím duchovním ovzduším. Je potřeba se poohlížet po nástupnické ideji.
„Abrahámovská“ náboženství, která jsou v našem kulturním prostoru nejdůležitější: judaismus, křesťanství a islám se odvolávají na přímé „zjevení“ božství („Boha“). Racionální úvahy, které mají křesťanství legitimovat, se týkají pravdivosti náboženských obsahů jen nepřímo – jestli se „zjevení“ událo, jaká je hodnověrnost svědků, spolehlivost písemné tradice apod. („fundamentální teologie“ katolických učilišť). Panuje jisté napětí mezi závazností, kterou si etablované církevní společnosti pro svou nauku (nebo aspoň nauku posvátných zakladatelských textů) vyhrazují a historickou kritikou, která odhaluje „lidský“ faktor jejich vzniku, a tak relativizuje jejich „zjevenost“ a tedy i závaznost.
Necháváme zde stranou věroučné formule např. tzv. „apoštolského vyznání víry“ v křesťanství, které obsahuje řadu metafyzických tvrzení, jež se na první pohled – tj. bez přijatelné reinterpretace – jeví jako syrová a nesrozumitelná (například Ježíšův posmrtný „sestup do pekel“, „vzkříšení těla“ aj.) Většina našich spoluobčanů a pravděpodobně Evropanů vůbec nebude ochotná bez odporu přijímat antické zprávy o událostech, které se příčí vší jejich životní zkušenosti, zvláště o událostech zázračných. Jako kritérium pravdivosti zde mnoho nepomůže ani sám obsah „zjeveného“ – jeho vznešenost, ušlechtilá hierarchie hodnot, mravní vytříbenost atd., poněvadž se s takovými můžeme setkat i mimo náš kulturní okruh. O nic lépe na tom nebude ani svědectví některých lidí o zážitku setkání s božstvím samotným.
Filosofie a světový názor
Postupně probuzená novověká racionalita by ovšem měla převzít odpovědnost a dílo dokonat. Měla by naznačit cesty k racionálnímu, tj. rozumnému světovému názoru. To je úlohou filosofie, jež není vědou, ale zůstává odpovědným myšlením (Jan Patočka). Nejhlouběji se otázce „jak dosahujeme pravdy“ věnuje filosofická škola zvaná „fenomenologie“, jež byla na rozhraní 19. a 20. století poprvé formulována naším rodákem Edmundem Husserlem (1859-1938). Jestli nechceme věci („realitu“) znásilňovat, nemůžeme vycházet ihned z hotových vědeckých pojmů, jako je síla, vlnová délka nebo přírodní výběr. Vědecké pojmy nepadají ze vzduchu, nýbrž představují už výsledek nemalé duchovní práce. Z čeho původně vědecké pojmy vznikly? Nepochybně z pozorování, a to v případě věd o vnější, pozorovatelné zkušenosti, ze smyslových jevů, fenoménů.
Fenomény jsou to první, s čím se setkáváme, před fenomény nelze jít. Mají svou naléhavost, nepochybnost, „samodanost“. Jestli vidím v modrém světle červenou plochu jako černou, je to nepochybný fenomén našeho vnímání, i když jej mohu později korigovat pozorováním ve světle jiné vlnové délky. Ale i při této korekci zase vycházíme z určitých fenoménů. Poznání ovšem nekončí u smyslových jevů: navazuje na něj souzení a usuzování, které se děje podle logických pravidel. Přitom samu platnost těchto pravidel (např. principu vyloučeného třetího, sylogistických pravidel atd.) zase musíme nazřít, jejich pravdivost se nám musí zjevit jako fenomén.
Věda bez vědomí
Kromě fenoménů smyslové zkušenosti máme ovšem i bohatý svět fenoménů zkušenosti vnitřní, ke kterému dospíváme pohledem „do sebe“, introspekcí. Fenomény vnitřní zkušenosti jako takovými se věda nezabývá, nemá na to nástroje, studuje nanejvýš jejich koreláty v mozku. To ale neznamená, že by fenomény vnitřní zkušenosti byly méně jisté nebo důležité. Naopak. Příklady jsou: bolest tělesná i duševní, pocit sytosti, hněv, úzkost a mnoho dalšího.
Všechny pojmy, se kterými pracují vědy, se koneckonců musejí nechat legitimovat odkazem na výchozí fenomény. Systémy vědeckých pojmů, např. „newtonovské“ fyziky, mohou být obdivuhodně ucelené a prakticky účinné, mohou však opomíjet mnoho důležitých stránek světa a vytvářet tak jeho „preparovanou“ podobu. Husserl objasnil původní smysl velkých objektivačních výkonů novověké přírodovědy – geometrizace a kvantifikace hmotného světa, kterým daly základ myšlenky Descartovy, Galileiho a Newtonovy.
Smyslem těchto „preparací“ byla snazší uchopitelnost přerozmanitých přírodních jevů a jejich praktické ovládání, avšak nikoliv úplné pochopení: „poznání je moc“. Praktické úspěchy přírodovědy a techniky však zasuly původní smysl a hranice matematizace přírodního světa (Petr Vopěnka); svět se proměnil ve hru tvarů a absolutně determinovaných dějů. Přírodověda se tak stala – téměř jakoby mimochodem – kolébkou fyzikalismu (materialismu). Cena za to je ale vysoká: ze světa vědy bylo vyloučeno všechno prožívání, vědomí „já“, estetické a morální hodnoty a skutečné účely (ty byly nahrazeny jen účely „jakoby“, produkty přírodního výběru).
Cesta k poznání celku
Je zřejmé, že věda nutně potřebuje i svého „supervizora“, kritického posuzovatele své metody. Tím je filosofie jako nositel racionálního poznávání světa vcelku, odlišného od formálních, přírodních i humanitních věd. Je samou svou podstatou v ostražitém postavení vůči „zjeveným“ náboženstvím, poněvadž analyzuje předpoklady pravdivosti jakéhokoliv poznávání a mluví o celku světa způsobem, který se opírá jen o fenomenální zkušenost a logicky správné uvažování.
Filosofie jako taková se „zjevenými“ náboženstvími meritorně nezabývá. Nelze jí však bránit v tom, aby si kladla svrchovaně metafyzické otázky, jako otázku po existenci tvůrčího principu světa, po podstatě lidského ducha či mysli („duše“), po možnosti posmrtného života apod. Odpověď na tyto otázky nebude nikdy ve stylu fenomenální pravdy, „samodanosti“. Ani myšlenkově odpovědný postup nás nechrání před „různočteními“ v metafyzických otázkách, poněvadž o nich nemůžeme mít přímou zkušenost. Základních metafyzických stanovisek je několik, jmenujme aspoň fyzikalismus a dualismus, emergentismus a panpsychismus. Pěšiny metafyziky jsou strmé, velehorské a místy nás na nich jímá závrať; přesto se na ně vždycky budeme vydávat.
Kam ze slepé uličky materialismu?
Když se ptáme, jestli může filosofie v sociologickém měřítku kompenzovat ústup křesťanství, jsme hned na začátku nuceni vyloučit fyzikalismus (materialismus), který ve svých důsledcích vede ke ztrátě posledního životního smyslu. Není to účelová diskvalifikace, poněvadž je možné proti němu uvést nezávislé pádné důvody. Fyzikalismus je filosofická koncepce, podle které všechny k mysli se vztahující entity (tj. substance, vlastnosti, události, stavy, objekty atd.) jsou fyzické, což je míněno jako „přístupné fyzice“. Dle této definice je neslučitelný s dualismem, podle kterého aspoň některá jsoucna vztahující se k mysli nejsou fyzická.
Proti identitě úkonů mysli a fyzických procesů, kterou předkládá materialismus, existují silné důvody. Jádrem dualistické argumentace je, že mentální stavy a děje mají kategoriálně odlišný charakter od dějů v čistě fyzické oblasti. Svět mysli se skládá z kvalitativních fenoménů v nejširším slova smyslu, a ty nejsou redukovatelné na stavy a děje v anorganické oblasti. Jiné argumenty pro dualismus vycházejí z bezprostředního vědomí naší osobní identity, z bezprostředního vědomí, že můžeme vůlí zasahovat do vnějšího světa, z nealgoritmizovatelnosti lidského myšlení atd.
Dualismus nemusí být myšlen jako existence dvou podstat v člověku, stačí uznat svéprávnost prožívání, vědomí (čímž plédujeme pro „atributivní“, nikoliv přímo „substanční“ dualismus). Dualismus je podmínkou, abychom mohli uvažovat o jakémkoliv transcendentálním (tedy svět přesahujícím) principu. Problém existence božství „ve světle přirozeného rozumu“ ovšem není vůbec jednoduchý, jak dokazují dva tisíce let trvající filosofické diskuse, které dodnes nedospěly k naprosto přesvědčivému závěru. Sám Tomáš Akvinský (1225-1274) nazývá své důvody pro Boží existenci skromně „cestami“.
Dnešní s teismem sympatizující filosofové, jako je Angličan Anthony Kenny (1931) či Američan C. Stephen Evans (1948), nepovažují filosofické důvody pro existenci (filosoficky zkoumaného, fakticky však křesťanského) Boha za zcela přesvědčivé. Tím samozřejmě není řečeno poslední slovo. Další a další pokusy dokázat existenci transcendentního Jsoucna budou jistě následovat. Těžkým problémem tradičního teismu je existence mnoha zel a bolesti ve světě – nejen pro člověka, ale i pro ostatní cítící bytosti. Nabízí se proto námitka, proč Bůh, existuje-li, nám o sobě nedává vědět zřetelněji. Na to odpovídá Evans, že v otázce poznání Boha platí jak princip „široké dostupnosti“, tak i princip „snadné odolatelnosti“ u všech důkazů. Bůh chce, abychom ho poznávali svobodně, z lásky k němu: nabízí se snadno, ale nevnucuje se. (To je samozřejmě zajímavé jen pro ty, kteří už věří nebo věřit chtějí).
Zítřek Evropy
Co bude dál? Nevíme, jestli Evropu v budoucnu neovlivní nějaká nová charismatická osobnost či vzkříšení autority „veřejného“ křesťanství (což nevypadá pravděpodobně), nebo jestli se ve světovém názoru běžného Evropana začne postupně prosazovat filosoficky odpovědná racionalita. Sami křesťané v Evropě jistě nevymřou a zůstanou strážci historických kořenů evropské identity, i když budou v menšině. Evropské dědictví by však mohlo být v budoucnu neseno souběžně s křesťanstvím i racionální ne-materialistickou filosofií, ve vypjaté podobě i „profánním teismem“. Jsme první kulturou, která si ze své vnitřní dynamiky zbourala vlastní „zakladatelský mýtus“. Kéž bychom byli také první kulturou, která je schopná si vybudovat zakladatelský mýtus nový, „mýtus“ odpovědné pravdivosti.
Zdroj: Kontexty humanity
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!