Douglas Murray: Ženy I.

Ve své knize z roku 2002 The Blank Slate (Nepopsaný list) profesor kognitivní psychologie z Harvardovy univerzity Stephen Pinker nazval falešný problém genderu „horkým bramborem“ současnosti, přestože nepochyboval, že vědecké argumenty nakonec zvítězí. Na několika stránkách uvádí některé biologické rozdíly mezi muži a ženami, známé skutečnosti, že muži mají „větší mozek a více neuronů (a to i v poměru k velikosti těla a hmotnosti)“, kdežto ženy „mají vyšší procento šedé mozkové hmoty“.

I mnohé psychologické rozdíly mezi pohlavími odpovídají predikcím evolučních biologů (muži jsou v průměru větší než ženy, vyvinula se u nich mohutnější a silnější postava možná i kvůli sexuální konkurenci).

Tohle by dneska nešlo!

V popisu odlišného vývoje chlapců a dívek vlivem  testosteronu a androgenů se dotkl tématu, o němž netušil, že se brzy stane toxicky kontroverzním. Koho by nepotěšila vědecká pomsta popíračům biologických pohlavních odlišností! Pinker se tehdy optimisticky domníval, že „se tahle podivná teorie, jako by se děti kromě genitálií rodily stejné a všechny ostatní rozdíly určovala společnost, nemůže prosadit“.

Uplynula necelá dvě desetiletí, a kde jsme se ocitli. Fakta sice dávají Pinkerovi za pravdu, ale společenský konsenus ne. Od napsání Nepopsaného listu byla klamná představa, že se biologické rozdíly včetně schopností a psychiky dají popírat, nebo alespoň ignorovat, naprosto přijata. I sociální odlišnosti mezi pohlavími se vysvětlují výlučně jako kulturní konvence. Přestože rodiče dobře znají rozdíly mezi svým syny a dcerami, společenský nátlak je nutí, aby uvěřili, nebo se tvářili, že jde o čistě „performativní“, na biologii nezávislý úkaz.

Důsledky společenského sebeklamu otravují veřejný prostor. Většina mužů nejsou homosexuálové. Muži a ženy by spolu měli vycházet. Popírání biologické skutečnosti není jediný z mnoha sebeklamů naší společnosti, je ale na pováženou snažit se svět přestavět podle politických lží sociálních věd a jejich ideologických aktivistů, místo abychom se drželi známých vědeckých zjištění. A ze všeho, co společnost mate  a rozčiluje daleko nejvíc, je zmatek ohledně pohlavních identit a věčné spory o vztazích mezi nimi. Fakta sice bijí do očí, ale my si jich všímat nemáme, a pokud to nedokážeme, doporučuje se mlčet.

Chyť mě za prsa!

Píše se rok 2011 a v Santa Monice nastal čas rozdat ceny za  nejlepší filmový scénář, jež uděluje společnost Independent Spirit Awards. Po dlouhém úvodu plném sebegratulací konečně přicházejí na pódium Paul Rudd a Eva Mendesová, aby předali ceny vítězům. Mendesová (tehdy 36 let) a Rudd (41) vysvětlují publiku, že pro ně přichystali něco pro zasmání, ale bohužel se s prezentací příliš opozdili a budou mít co dělat, aby program včas dokončili. Mendesová však divákům prozradila, co měli v plánu: „Paul dostal za úkol, aby mě chytil za prsa, a vás chlapy to mělo šokovat a vyděsit, abyste se hystericky rozřehtali. Vypadá to, že jsme opravdu s časem na štíru, takže…“

Rudd vrhne smyslný pohled na poprsí své kolegyně, položí jí ruku na pravé ňadro, pevně ho sevře a klidně prohlásí: „Nominovaní na nejlepší scénář roku jsou…“ A publikum se může uchechtat, vykřikuje „bravo“, výská a tleská. Mendesová se tváří konsternovaně, a přestože jí Rudd stále svírá pravé prso, bleskově si volnou rukou odhrne vlasy z čela, hlavní je dobře vypadat.

Po chvíli se k nim připojí herečka Rosario Dawsonová. Vyskočí na pódium a drsně uchopí Rudda za přirození. Publikum se znovu rozbouří a jásá. „Božínku, co se to tady děje?“ přetvařuje se Mendesová ve zmateném údivu nad výjevem vlastní režie. Otevře obálku s cenami a vedle ní Dawsonová jednu ruku v Ruddově rozkroku, zatímco druhou vítězoslavně mává publiku. Ačkoli Rudd už Mendesovou osvobodil, Dawsonová jej stále mučí. Publikum s potěšením vykřikuje a ječí, píše se totiž rok 2011 a sexuální obtěžování se stále ještě považuje za dobrou příležitost k zasmání.

Později za jevištěm v rozhovoru s reportérem Dawsonová vysvětluje, jak přišla na nápad prezentovat osahávání jako rovnou příležitost:

Víte, já Paula fakt miluju, jsem jeho velká fanynka už od Clueless (Praštěná holka – komedie pro náctileté) a to je hodně dávno. Když jsem ho ale viděla, že tý holce tak neřestně sevřel prso, OK, považuje se to za srandu, jako haha, ale nějak dlouho to trvalo, světla zhasla a on ji pořád ještě takhle držel. Napadlo mě, co kdybych ho chytla za koule, to by mohlo být docela zajímavé. A nakonec proč ne. Možná mi to přišlo fajn. A fakt, dost dobrý. Má to taky dole docela napakovaný. Už jako teenager, když jsem ho viděla v Clueless, jsem byla docela zvědavá. No, to víte, okamžitě přestal… Řeknu vám to teď jako aktivistka za ženská práva, mně už šlo na nervy, jak ji tam tak dlouho drží, snad půl hodiny a na jevišti. Nic ve zlém, byla to legrace.

Její mužský tazatel jí dodává odvahy. „Byla to jedna z… no vlastně úžasná reakce.“ OK, dobrá, na to ona:

No, svým způsobem jo. Chňapla jsem ho na jevišti za koule. Proč si ale chlapi myslí, že můžou osahávat ženskou bez jejího souhlasu? Když si to můžou dovolit oni, tak proč ne ženy? Víte, co chci říct, držme se rovných příležitostí.

Čo bolo, bolo…

Tak to bylo tenkrát. Oslava rovného osahávání na slavnostním pódiu udílení cen nevybočovala z normy a ani nevzbudila negativní pozornost. Pochopitelně že se na osahávání nebo obnažování ještě po léta většina veřejnosti dívala se značným pohoršením. V Hollywoodu to patří k tradici a tehdy se to ještě považovalo za dobrou zábavu. V profesi, v níž se neustále pracuje s nahotou, se nelze moc divit, decentní hranici postelových scén nebylo nikdy snadné vymezit. Proto Hollywood nemůže sloužit jako příklad standardu veřejné morálky, zábavní průmysl nemůže symbolizovat morální úsilí.

V kultuře filmových ateliérů vždycky platil dvojí metr. Je také jediným příkladem průmyslu jednadvacátého století, kdy někoho na útěku před trestem za znásilnění dítěte jeho kolegové oslavují a považují ho za oběť. Kdyby se nějaký účetní, sociální pracovník nebo kněz vyhnul trestu za anální znásilnění třináctileté dívky tak jako režisér Roman Polanski a s pomocí přátel nalezl útočiště, bylo by absolutně nepředstavitelné, aby ho církev nebo kolegové v hlavním televizním vysílání oslavovali jen proto, že je vrcholným představitelem své profese. Avšak Hollywood a obecenstvo herců a filmařů při udílení cen Academy Awards v roce 2003 s tím evidentně žádný problém neměly.

Tady se nacházíme v úplně jiném světě – centrum filmového umění a zábavy samozřejmě neslouží k určování společenských norem, zejména mají-li se týkat erotických vztahů mezi muži a ženami. Jedině v Hollywoodu je možné, aby si slavný režisér jako Woody Allen troufl mít poměr s manželčinou adoptovanou dcerou a bez problému mu to prošlo. Mluvíme ovšem o městě a profesi, které takové aféry přivádějí na svět. Ve čtyřicátých letech dvacátého století byl ze čtyř manželů herečky Glorie Grahameové ten čtvrtý, Tony Ray, synem jejího druhého manžela Nicholase Raye z jeho prvního manželství. Což o to, jenže ona s ním byla přistižena v posteli, když mu bylo třináct let a jí už táhlo na třicet.

Všichni víme, že dávat lidi od filmu za příklad morálního chování by byla nehorázná hloupost. Když ale v roce 2017 vypukl sexuální skandál s producentem Harveym Weinsteinem, najednou se měli herci a producenti dávat za vzor. V jistém smyslu však zábavní průmysl přece jen nastavuje zrcadlo společnosti, dnes už jen tím, jak předvádí zmatení své doby. Zejména ukazuje chaos kolem společenské role žen. A přestože víme, jakou roli hrát dovedou, nevíme, jakou by vlastně měly mít, a tak marně hledáme rovnováhu mezi libertinismem a puritanismem.

Douglas Murray je rodák z Londýna, známá postava britské intelektuální scény. Vystudoval anglistiku v Oxfordu. Je autorem jedné divadelní hry (o švédském diplomatu Raoulu Wallenbergovi) a šesti knih. Podivná smrt Evropy (o masové imigraci)  vyšla česky v roce 2018, Šílenství davů (odkud je tato ukázka) vychází v těchto dnech v nakladatelství Leda. Murray je otevřený homosexuál, označuje se za neokonzervativce a křesťanského ateistu.

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!