V posledních letech nejsou útoky na přednášející na půdě amerických univerzit není nic výjimečného. Bouřlivé reakce podněcuje katastrofická vize, která zveličuje každý mnohdy fiktivní projev rasismu a už dlouho ovládá všechny vysoké školy. O dva roky dříve si veřejnost všimla podivné události na Yaleově univerzitě, a tak nepřekvapuje, že si studenti na Evergreenu mohli myslet, že pokračují v akci na vyšší úrovni. A tak jako jinde zjistili, že dospělí buď prostory opustí, a když zůstanou, tak se aktivistům podřídí a nechají se ponižovat.
V roce 2015 – dva roky před výbuchem na Evergreenu – se jedna z přednášejících na Yaleově univerzitě Erika Christakisová v e-mailu ohradila proti omezování svobody dospělých studentů a kritizovala vedení za vydaný seznam nevhodných převleků na halloweenskou party. Spory o Halloween nejsou v kampusech nic nového, klíčová je v kulturní válce zejména otázka tzv. přivlastnění a tak tomu bylo i onoho roku.
Zanedlouho po námitce Eriky Christakisové se na dvoře Sillimanovy koleje okolo jejího manžela, profesora a správce koleje, srotil nepřátelský dav studentů a několik hodin ho uráželi, řvali na něj a obviňovali jej i jeho manželku z rasismu. A opět máme k dispozici rozsáhlou audiovizuální dokumentaci z mobilních telefonů.
Jedna černošská studentka Nicholase Christakise napadla: „Tady to už pro mě není bezpečné, to, co vy tady s manželkou prohlašujete, je násilí.“ Profesor se v obležení snažil studenty uklidňovat a neztrácel nervy. Dokonce se pokoušel studentům vysvětlit, že by měli vzít v úvahu i odlišný názor. Pochopitelně s tím daleko nepochodil. Další černoška přerušila dialog vzlykáním a kvílením. Jeho pokus studentům vysvětlit, že existuje jedno společné lidstvo, si – tak jako později vyučující na Evergreenu – od některých z nich vysloužil jen posměšky a pochechtávání. Marně se Christakis pokoušel vysvětlit, že si dva lidé s odlišnou životní zkušeností, různé rasy nebo jiného pohlaví mohou docela dobře rozumět. Nefungovalo to. Když se usmál, okamžitě jej okřikli. „Dělá se mi z tebe špatně!“ zařvala na něj jedna dívka.
K profesorovi přistoupil vysoký černoch a s velitelskou hrozbou na něj vyjel: „Podívej se na mě, pořádně se na mě podívej! Rozumíš: ty a já se v ničem nepodobáme. Ano, jsme lidi, skvělé – jsem moc rád, že si rozumíme. Tvoje zkušenosti ale nemají s mými vůbec nic společného.“ Kolemstojící studenti začali pomlaskávat („neagresivní“ alternativa tleskání). „K pochopení, že nemáš pravdu, ti žádná empatie nepomůže, OK? I když necítíš, co já, i když se k tobě nikdo rasisticky nechoval, poněvadž to nejde, tak to ještě neznamená, že můžeš jako dělat, že jako nejseš rasista.“ Na to mu student nařídil, aby ho ani náhodou nenapadlo se usmívat, protože tahle „situace něco takového nedovoluje“. Když profesor zdvořile řekl, že s ním souhlasí, někdo z davu zaječel, že jeho souhlas nikdo nepotřebuje ani nevyžaduje. „Tohle není debata. Tohle není žádná debata.“ Znovu se ozvala nějaká agresivní černoška: „Já chci, abys tady skončil, OK? Rozumíš? A podívej se mi do očí!“ A vítězoslavně pokračovala v tirádě emocionálních výlevů, jak je „odporný“, že už se na něj nemůže ani dívat a radši odchází a nechá ho tady i s „jeho nechutnými názory, nebo co to sakra jako má být“.
Když profesor vysvětloval, že i ostatní lidé mají svá práva, bylo to už na některé studenty příliš a několik hlasů se ozvalo: „Přestaňte ho poslouchat.“ Další černoška jej napadla, že tady nechrání jejich „bezpečný prostor“, a když se chystal odpovědět, tak ho okřikla, aby byl zticha. „A jako správce koleje máš dbát o bezpečnost a domov studentů a ty to neděláš. Tím e-mailem ses provinil proti své pozici, rozumíš?“ Christakis se pokusil o odpověď: „Ne, s tím nemohu souhlasit.“ Na to zařvala ze všech sil: „Tak proč sis do prdele bral tuhle funkci? Kdo tě vůbec najal?“ Pokusil se ještě namítnout: „Protože mám poněkud jiný názor na věc.“ Nic ji neuklidnilo, naopak zaječela: „Měl bys požádat o propuštění. Když to vidíš takhle, měl bys odejít. Tady vůbec nejde o intelektuální prostor, rozumíš? Tady máme mít domov a ty pro to nic neděláš.“ Než demonstrativně odešla, ještě stačila zařvat: „Doufám, že ti to nedá spát! Seš naprosto hnusnej!“
Neměli bychom zapomínat, že ten šílený poprask vyprovokovala nevinná zmínka o halloweenských kostýmech a zda by vedení univerzity mělo předepisovat studentům jako malým dětem, co si mají vzít na sebe. Většina lidí, kteří tam nestudovali, by se při pohledu na tohle představení možná podivovala, že jestliže si tihle studenti dělají takové starosti s Halloweenem, jak si jednou poradí se životem.
Na rozdíl od Weinstainových Eriku a Nicholase Christa kisovy někteří kolegové podpořili. Přesto se Christakis své pozice správce koleje po všech těch nepříjemnostech vzdal a jeho žena na svou pozici rezignovala.
Už sám fakt, že si studenti na Yaleu vůbec dovolili veřejně nadávat svým profesorům a urážet je, vynucovat na nich ponížené chování, a dokonce je vyhánět ze zaměstnání, je naprosto otřesné. Možná to dodalo odvahy studentům na Evergreenu i jinde. Dokumentace perfektně ilustruje mocenský boj. Bezohledu na upřímnost některých studentů bylo vidět, že nevěří svým očím, jak snadné je zastrašování dospělých. Jako by teprve pochopili, co jim současná ideologie umožňuje. Lze-li tak snadno snížit autoritu univerzity extrémním obviňováním a nesmyslnými požadavky, mohou se též vyhnout přísným nárokům na studium. Po nějakém čase, když se na rozruch pozapomnělo, vysvětluje Christakis v jednom článku étos a povinnosti univerzity, mají-li se vykořenit neliberální postoje. Je zapotřebí stále vysvětlovat, že „nesouhlas nepředstavuje útlak, argumenty nejsou útok. Slova, byť někdy provokativní nebo vulgární, ještě neznamenají násilí. Jedinou odpovědí na názor, se kterým nesouhlasím, má být kritika“.
Valný úspěch však jeho úsilí nezaznamenalo. Po roce od Chris takisově prohlášení se v panelové diskusi o politice identit na Rutgersově univerzitě sešli profesor Mark Lilla a černošský podnikatel a libertariánský komentátor Kmele Foster, který vášnivě obhajoval svobodu projevu.
Studentům vysvětloval, jak v šedesátých letech minulého století ústavní ochrana svobody slova pomáhala menšinám v boji za občanská práva. Připomněl dopis Martina Luthera Kinga ml. z birminghamského vězení, když ho odsoudili za porušení pravidel veřejného projevu. V té chvíli se část publika pustila do skandování „Na černošských životech záleží“ a jeden černoch vstal a na řečníka něco vykřikoval. Když se ho Foster zeptal: „Záleží na faktech?“ odpověděl: „Nemluvte mi o faktech, já žádná fakta nepotřebuju.“ A pokračoval: „Jediný problém je kolonialismus… že část společnosti ovládá ostatní.“ Mezitím někdo z publika vyzvedl transparent „Problém je bělošská nadřazenost“. Tentokrát však řečník svůj projev přece jen dokončil.
Douglas Murray je rodák z Londýna, známá postava britské intelektuální scény. Vystudoval anglistiku v Oxfordu. Je autorem jedné divadelní hry (o švédském diplomatu Raoulu Wallenbergovi) a šesti knih. Podivná smrt Evropy (o masové imigraci) vyšla česky v roce 2018, Šílenství davů (odkud je tato ukázka) vychází v těchto dnech v nakladatelství Leda. Murray je otevřený homosexuál, označuje se za neokonzervativce a křesťanského ateistu.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!