Jeden způsob, jak zastavit věčné hloubání nad rasovými charakteristikami, by měla být možnost zpřístupnit širší veřejnosti poznatky o obdivuhodných kulturních aspektech různých ras. Jistě by to vedlo k lepšímu pochopení napříč rozdělenou společností. Je smutné, že do toho znovu zasáhla akademická teorie a z univerzit se rozšířila do reálného světa pod názvem „kulturní přivlastnění“.
Všechno to začalo nevinnou myšlenkou, která se zrodila v oboru postkoloniálních studií. Je známo, že imperiální mocnosti vnucovaly svou kulturu podřízeným zemím, ale v menší míře také přijímaly některé rysy kultury jejich. Pokud bychom se na takovou výměnu dívali vlídným okem, mohli bychom takovéto napodobování považovat za upřímný kompliment.
Burrito jen od Mexičanů!
Nevím, co je známo o profesorech postkoloniálních studií, ale shovívavý postoj to jistě nebude. Místo gratulace považují každé kulturní přisvojení za krádež a poslední urážku, jaké se odcházející kolonisté dopustili na bezbranných domorodcích. Jako by nestačilo, že vyrabovali přírodní bohatství podmaněných národů, nenechali na pokoji ani jejich kulturu.
Největší opozice proti „kulturnímu přivlastňování“ – celkem pochopitelně vzhledem k akademickému zrodu myšlenky – vznikla v univerzitních městech. První nařčení reagovala na nevhodné maškarní kostýmy a převleky, tak jako to v roce 2015 před oslavami Halloweenu předvedli studenti Yaleovy univerzity. Tenkrát se obávali se, že by se snad někdo mohl přestrojit za amerického indiána a na hlavu si nasadit čelenku z peří. Vznikla móda se předem urážet a protestovat bylo OK, jak se lidově říká.
Zato Portland ve státě Oregon se začal chlubit jako testovací laboratoř bláznivých nápadů. V posledních letech si městská správa dělala ohromné starosti s projevy kulturního přivlastnění, jež jeden místní spisovatel nazval „přerodem kulinářského ráje na kulinářskou válečnou zónu“. V roce 2016 jedna podnikatelka otevřela bistro a nazvala je Šafránový koloniál. Okamžitě se před ním srotily davy, obvinily ji z rasismu a oslavy kolonialismu. Webové stránky Yelpu, který hodnotí restaurace, se plnily negativními komentáři a někdo majitelku bistra napadl, že založila podnik jen proto, aby zadními vrátky do hry vrátila imperialismus. Majitelka to nakonec vzdala a název restaurace změnila. Ještě nehoráznější případy se týkají lidí, kteří si troufli připravovat pokrmy, na něž nemají správnou DNA.
V roce 2017 to byl případ jednoho manželského páru, který z dodávky prodával mexické kukuřičné placky burrito, což podle nových místních pravidel znamenalo kulturní přivlastnění a majitelé se provinili „krádeží“ mexické kultury. Došlo to tak daleko, že dostávali výhrůžky smrtí, museli zrušit své účty na sociálních sítích a nakonec uzavřít i podnik.
Konstatovat, že taková pochybná vítězství mnohé lidi povzbuzují, by byl eufemismus. Po burritovém vítězství vydali oregonští aktivisté seznam pod názvem „Bojkot restaurací přivlastněné kultury v Portlandu“. Podle ideologie rasy smějí hospody neamerické kuchyně vlastnit pouze „barevní“.
Tak jako studentské bouře na univerzitách i události v Portlandu lze považovat za exotické výjimky a myslet si, že tam zůstanou. Avšak stejně jako v případě univerzit narůstá pocit rizika, že v dnešním provázaném světě se v Portlandu brzy ocitneme všichni.
Kulinářská válka
V létě roku 2018, kdy byla většina lidí na dovolené, vypukla v Británii kulinářská válka. Černošská poslankyně Dawn Butlerová napadla známého televizního kuchaře Jamieho Olivera, že si dovolil uvést na trh pokrm, který nazval „pikantní trhaná rýže“ podle podobného názvu marinovaného kuřete, ale bez některých tradičních ingrediencí v marinádě. Butlerová si neodpustila na Twitteru poznámku, jak se jí Oliver hnusí a zda má vůbec ponětí, jak jamajské trhané kuře opravdu vypadá. Aby ho mohla lépe zdiskreditovat, naznačila rasový podtext a z původního sporu o recept vznikl problém rasy. „Ta vaše trhaná rýže není OK,“ napsala. „Tohle přivlastnění z Jamaiky je třeba zastavit“. Naštěstí je Oliver Ital a jeho řetězec italských restaurací radaru Butlerové unikl.
Davová mánie a moralistická zuřivost se nevrhají jen na slavné a veřejné osoby, mnohdy se obracejí i proti úplně neznámým lidem. V normální době by školní ples v Utahu nezpůsobil takový povyk jako potyčka mezí poslankyní a slavným kuchařem. Jenže v roce 2018 osmnáctiletá středoškolačka Keziah zveřejnila na internetu fotografie šatů, ve kterých šla na ples. Byly rudé, v typicky čínském stylu a jejich nositelka nepochybně doufala, že získá nějaké ty „lajky“, jak jí to v nich sluší. Místo pochvalných reakcí vypukla přímo světová bouře odporu a znechucení. „Konal se snad ples v duchu běžného rasismu?“ ptal se jeden uživatel Twitteru. Většinou jí ale vynadali za něco, o čem neměla ponětí – za kulturní přivlastnění. Nemohla tušit, že se nyní Nečíňanka nesmí chlubit šaty v čínském stylu.
V rozumném světě by se z takových absurdit radovali umělci a hlavně satirici, dnes ale každý pokus podívat se na takové události kritickým okem vyvolá pouze další vlnu nařče ní z necitlivosti.
Spisovatelka a genocida
V září 2016 přednesla Lionel Shriverová, prozaička a autorka románu We Need to Talk About Kevin (Musíme si promluvit o Kevinovi), v australském Brisbane na festivalu spisovatelů projev na téma „kulturního přivlastnění“. Zvolila si je úmyslně, protože se už týdny poměrně často objevovalo v různých kontextech. Mluvilo se o tom, zda je vhodné, aby Nemexičané nosili na hlavě sombrera, nebo lidé, kteří nepocházejí z Thajska, směli připravovat a konzumovat thajské pokrmy.
Protože představivost a schopnost vcítit se do různých lidí a chápat jejich psychiku je podstatou literárního umění, Shriverová se obávala, že se útoky nepříjemně přibližují k jejímu území, a tak v Brisbane přednesla plnokrevnou obranu své imaginativní tvorby a práva spisovatelů psát, o čem se jim zlíbí. Publiku uvedla příklad, jak se při přemítání o vlastnostech jedné ze svých postav rozhodla pro arménskou národnost, která sice nemůže být osobní vlastností, ale příběhu skýtá užitečný význam a kolorit. „Být Arménem nebo Asiatem není lidská identita, tak jako jí není homosexualita, hluchota, slepota, upoutání na invalidní vozík nebo chudoba.“ Reakce se dala předvídat. Lovia Gyarkyeová z amerického časopisu New Republic napsala, že „by Shriverová rozhodně neměla psát o menšinách. Z jejího projevu na brisbanském festivalu spisovatelů 8. září zřetelně vyplývá, že jí chybí schopnost rozlišovat a problému vyloučení vůbec nerozumí“. A pokračovala: „Mám k ní otázku: Jestliže gay nebo tělesně postižený jsou jen nálepky, a nikoli identita, tak proč je lidé po celém světě každodenně urážejí, ponižují a vraždí? (…)
Spisovatelka nepochopila problém kulturního přivlastnění a jeho mocenský rys.“ Opravdu jedinečný doklad katastrofismu a Foucaulta v jediném tvrzení. Podrážděnost Gyarkyeové ovšem hravě překonala Yassmin Abdel-Magiedová, která si přišla spisovatelku do Brisbane poslechnout.
Její výlev přetiskl The Guardian:
Asi po dvaceti minutách jsem se obrátila k matce, která seděla vedle mě. „Mami, já už to fakt nevydržím.“ Ústa se mi stahovala. „Tohle já přece nemohu legitimizovat…“
Čtenářům předkládá fascinující výpověď, jaké to je, vstát a na protest odejít.
Její myšlenkový pochod, máme-li jí věřit, je opravdu pozoruhodný, jako by vůbec nepovažovala přednášku Shriverové za srozumitelný projev. Byl to „jedovatý balík slov zabalený do arogance a pohrdání“. Abdel-Magiedová varuje před děsivým nebezpečím představovat někoho, kým spisovatel není:
Já přece nemohu mluvit za komunitu LGBTQI, za neuro- -odlišné lidi nebo lidi s postižením a o to jde především. Já je nemohu zastupovat a mám právo je pouze legitimizovat, aby se vyjadřovali sami za sebe.
Do svého textu přimíchala něco o kolonialismu a na závěr přidala poučení z Austrálie:
Neúcta k lidem, jakou předvedla Lionel Shriverová, vysvětluje, proč lidé volí Pauline Hansonovou (Strana jediného národa). Je také příčinou, proč naše prvotní národy (Aboridžinci a Ostrované z Torresova průlivu) stále bojují o uznání a proč tolerujeme imigrační tábory mimo Austrálii. Její postoj klade základy pro předsudky a nenávist a vede ke genocidě.
Nutno pochválit redakci deníku, že uveřejnila projev Shriverové v plném znění, aby měli čtenáři možnost sami posoudit a uvážit, zda představuje útok na módní výstřelek, nebo je opravdu obhajobou fašismu.
Éra výkřiků
Shriverová vlnu zuřivých útoků ve zdraví přežila, protože má dobrou pověst spisovatelky, která klade pravdu na první místo a neohlíží se na důsledky. Nic to však nemění na pokušení mnohých prezentovat se jako její oběť. Kdyby Abdel- -Magiedová (později se odstěhovala z Austrálie kvůli útokům za svou obhajobu islámu) napsala neosobní a promyšlenou kritiku projevu, nevzbudila by pozornost a její článek by se neobjevil v předním britském deníku. Kdyby nepociťovala stahování úst a neřekla své matce, že její pouhá přítomnost v sále „legitimizuje“ nenávist, nikoho by nezaujala. Když ale uvede, jak ji přednáška vyděsila a smrtelně zranila, získá si okamžitě pozornost médií. Je to právě tenhle fígl, který podněcuje šílenství davů. Kdo se nevzteká, o toho se nikdo nezajímá. V éře výkřiků odměňují sociální sítě rozhořčení. Shriverová se naštěstí zastrašit nedala. Od svého vystoupení v Brisbane veřejně kritizuje tlak na ediční politiku nakladatelství, aby místo umělecké kvality uplatňovala rasové a sexuální kvóty.
Douglas Murray je rodák z Londýna, známá postava britské intelektuální scény. Vystudoval anglistiku v Oxfordu. Je autorem jedné divadelní hry (o švédském diplomatu Raoulu Wallenbergovi) a šesti knih. Podivná smrt Evropy (o masové imigraci) vyšla česky v roce 2018, Šílenství davů (odkud je tato ukázka) vychází v těchto dnech v nakladatelství Leda. Murray je otevřený homosexuál, označuje se za neokonzervativce a křesťanského ateistu.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!