Je příjemný slunečný den a v londýnské City v jednom z luxusních hotelů na jižním nábřeží Temže se shromáždilo více než 400 úspěšných elegantních dam – to v každém ohledu. Nejenže představují manažerské a profesní špičky z každého oboru, ale kdykoli nějaká z nich vypluje z otáčecích dveří, máte pocit, že jste se ocitli na módní přehlídce. Vysoké podpatky, šustivé šály a módní kostýmy, neklamné znaky mezinárodní obchodní elity: žádná, opravdu žádná svou stranu nezklame. A také od samého zahájení konference nenechá nikoho na pochybách, že taková strana opravdu existuje.
Konferenci „Ženy to myslí doopravdy“ pořádá britský pravicový deník The Daily Telegraph a mezi hlavní sponzory patří banka NatWest a Britský Telecom. Program zahajuje ministryně pro ženy a rovné příležitosti, následuje diskusní panel s názvem „Jak má zaměstnání fungovat pro ženy“. Sešly se tu nejúspěšnější ženy v Británii a také několik ženských mediálních hvězd. U krbu spolu rozmlouvají vedoucí rozvoje z NatWest a strážkyně parlamentu, historicky první žena ve funkci Serjeant-at-Arms (seržant ve zbrani), která udržuje pořádek v Dolní sněmovně. Další panely se zabývají tématy „Jak velké překážky stojí v cestě kariérního vzestupu žen?“, „Jak snižovat rozdíly v platech mezi muži a ženami a jak zvyšovat zastoupení žen ve vedení firem?“ nebo „Nevýhody žen v dominantně mužské branži investičního bankovnictví“. A na mužskou polovinu lidského rodu se obracejí panely s názvy jako „#MenToo (Muži také): klíčová role mužských spojenců žen“.
Prizma moci
Až na několik mužů jsou zde pouze ženy, a tak je celkem pochopitelné, že se debaty zabývají jejich problémy v zaměstnání včetně nezbytného hlídání dětí. Vládne tu neklamný duch spojenectví zneužívaných lidí, a chce-li si někdo vysloužit viditelný souhlas publika nebo potlesk, stačí poznamenat, jak moc potřebujeme „sebevědomé ženy“, či dát k lepšímu nějakou historku ze života o chování „alfa samce“, třeba popisem dominantního mnohomluvného muže. Sál přikyvuje, nestačí jen prosazovat „větší sebevědomí žen“, potřebujeme také „méně sebevědomé muže“, jako by tím zvýšením a snížením měla vzniknout psychologická rovnováha a obě pohlaví se jednou setkají někde uprostřed.
Objevuje se ještě jeden zaručený způsob, jak získat přízeň přítomných dam. Nejlépe na pódiu projevit určitou nervozitu a přiznat se k „syndromu podvodníka“, mít obavy z odhalení, že na to nemá a příliš si troufá. Jedna docela pozoruhodná a elegantní mladá žena, která přednedávnem založila vlastní firmu, se svěřuje se svou nejistotou a s pocitem, že se ocitla mezi tak úžasnými a úspěšnými ženami. Po těch slovech následuje mohutný potlesk a dáma za svou odvahu sklízí gratulace. Ženy přece mají být sebevědomé, ale ukázat svou slabost evidentně oceňují a zdá se, že je to ta nejlepší strategie, jak se jim zalíbit. Mladá podnikatelka se tváří, jako by se bála, že ji chtějí zastřelit. Když dojde na otázky a odpovědi, objeví se anonymní otázka na ženskou rivalitu v zaměstnání a zda s ní má někdo osobní zkušenost.
Jako jeden z pozvaných mužů se ocitám na panelu nazvaném „Nebrzdíme podporou žen postup mužů?“ Naší předsedkyní je novinářka z deníku The Daily Telegraph. Mezi panelisty je poslanec Craig Tracey, který vede parlamentní skupinu na podporu žen, vedoucí personalistiky z novin The Daily Telegraph a vedoucí oddělení „strategie pro ženskou klientelu“ z britské pobočky investiční banky J. P. Morgan. Samozřejmě i zde, jako téměř ve všech veřejných debatách, panuje naprostá shoda, která přímo vyžaduje, abych ji narušil. Nápadně se totiž vyznačuje zmatenými názory ohledně ústředního problému „moci“. V každé podobné diskusi se předpokládá, že mezilidské vztahy především v zaměstnaneckém poměru určuje výlučně mocenská hierarchie. Ať už vědomě, nebo zprostředkovaně, všechny ženy, které jsem ten den poslouchal, se napily z otrávené studnice Foucaultova světonázoru a věří, že pouze prizmatem moci je možné porozumět vztahům mezi lidmi. Na této kolektivní nekritické jednotě je zarážející, že se soustřeďuje jen na jeden typ moci, a to na historické postavení většinou starších, bohatých a výlučně bílých Evropanů. Proto také dnešní pošklebování a vtípky o nadsamcích měly velký úspěch. Mlčky se předpokládá, že lze nějakým velkolepým sociálně spravedlivým nástrojem nadřazenost u mužů potlačit, vymačkat z nich elixír moci a rozdělit jej všem potřebným.
Mají i ženy moc?
To už jsme se ocitli v kalných a hlubokých vodách. Dostávám slovo a navrhuji, abychom se v rozhovorech omezili a uznali, že jde o neporozumění a nechtěné přiznání, že lidské vztahy řídí především moc (nikoli láska a soucit). Proč se ale v takovém případě věnujeme pouze jedinému typu uplatňování moci, jako je znásilnění, těch typů je přece mnohem víc. Jako příklad může posloužit starý, obvykle bílý, bohatý muž, který si podřídí méně úspěšné muže, a nutno dodat, že také méně úspěšné ženy. Ale i ony disponují svou výlučnou mocí. „Jak to, jakou?“ namítla jedna účastnice z pléna. Když už jsem se dostal až sem, nezbývá než pokračovat.
Ženy mají jednu naprosto běžnou a samozřejmou moc, jakou muži nedisponují. Zdaleka ne všechny, avšak mnohé dokážou dohnat muže k naprostému šílenství a nepříčetnosti. Nemusí jej zničit, stačí ho přinutit, aby zničil sám sebe. Je to obrovská moc a ta umožňuje mladé ženě, řekněme tak kolem dvacítky, oblouznit muže na vrcholu jeho sil a úspěchu, mučit jej a přinutit, aby se všeho vzdal a choval se jako blázen. Za poskytnutí několika prchavých chvil mu zničí život. Slyšeli jsme dnes od mladé, atraktivní ženy, že během svého úsilí získat kapitál k založení firmy jí několikrát potenciální investoři učinili neslušnou nabídku. Je pochopitelné, že se ze sálu ozvalo nesouhlasné ts ts ts, protože šlo o zjevné zneužití moci. Za hlasitě proklamovanou nevolí se ale nepochybně skrývalo nevyřčené povědomí o situaci a také pokrytectví. Copak si tyhle veleúspěšné ženy při pohledu na mladou podnikatelku mohou myslet, že nemá žádnou moc? Jistě se nedomnívají, že by získala poměrně slušný kapitál, kdyby nevypadala jako mezinárodní modelka, nepůsobila inteligentně a živě a podobala se řekněme Jabbě Huttové z Hvězdných válek. Nebo ošuntělému starému bílému muži. To samozřejmě nevypovídá nic o jejích schopnostech, natož aby to omlouvalo špatné chování mužů. Můžeme se ale právem domnívat, že vyhlídka na budoucí spolupráci s přitažlivou osobou ženského pohlaví nemusela být pro někoho tak úplně bez významu a rozhodně jí nemohla nijak uškodit. Sociologické výzkumy opakovaně dokazují, že pohlední lidé mají za naprosto stejných podmínek větší šanci ve své profesi postoupit než jejich méně atraktivní kolegyně či kolegové. Nejsou snad příjemný fyzický vzhled, mládí a ženskost dobře rozdané karty? Nemohl si její potenciální investor pomyslet, i kdyby nikdy mezi nimi nemohlo a nemělo k ničemu dojít, že se na schůzi správní rady její firmy bude těšit víc než na zasedání s postarším mužským ředitelem? A není snad tohle, jakkoli je nepříjemné to v dnešní atmosféře rovnostářství a popírání vůbec připustit, také svého druhu mocenská pozice?
Ne znamená ne
Můj výklad publikum s nadšením rozhodně nepřijalo. Přítomné ženy nepřišly na konferenci o problémech emancipace, aby poslouchaly něco takového. Než jsem se stačil dostat k dalšímu bodu své nevítané argumentace, vedoucí personalistiky z novin The Daily Telegraph to učinila po svém. Je zapotřebí neustále zdůrazňovat, že pracoviště není místo k nevhodnému chování. Tečka. Mnoho žen s tím má nedobré zkušenosti a mnohé z přítomných dam o tom nepochybně vědí své a mohly by vyprávět. Znovu opakovala stejnou mantru, že je snadné vztahy mezi muži a ženami přesně upravit, a to zejména nyní, když se vystoupením hnutí MeToo všechno objasnilo. Nejvyšší čas, aby si muži uvědomili rozdíl mezi vhodným a nevhodným chováním. A přestože panelisté uznávají, že se kategorie a důraz na postoj obou pohlaví poněkud změnily, stále všichni předpokládají, že jsou etické normy společenské etikety jaksi nadčasové a zcela samozřejmé.
Nemohu se zbavit podezření, že každý, kdo někdy pracoval v kanceláři, moc dobře ví, že to tak jednoduché není. Ptám se nahlas: „Je dovoleno pozvat kolegyni po práci na kávu?“ Vypadá to jako hraniční případ. Ozve se námitka, že kdyby se pozvání opakovalo, byl by to jasně problém. „Muži by si měli uvědomit, že ne znamená ne.“ Někdo z pléna navrhl pravidlo „nechovat se prostě tak, jak by se nechoval v přítomnosti své matky“. To zní opravdu moc hezky, ale nezapomínejme, že existuje mnoho zcela legálních a naprosto přijatelných a příjemných aspektů lidského chování, jež nelze provádět před vlastní matkou. Vedoucí personalistiky si zřejmě pomyslela, že jsem nějaký hnidopich, a namítla, že „to přece není nijak obtížné“.
Není to tak snadné…
Až na to, že ve skutečnosti to vůbec snadné není. A každá z dam v sále – stejně jako ohromná většina žen venku – to moc dobře ví. Není žádným tajemstvím, navzdory novým internetovým příležitostem k seznámení, že velký počet mužů a žen potká svého životního partnera právě na pracovišti. Průzkumy poslední doby ukázaly, že se 15–20 procent lidí seznámilo v zaměstnání. Je nepravděpodobné, aby tyhle úspěšné ženy na konferenci nevěděly, kolik času je kariéra stojí, kolik hodin navíc a často po práci musí strávit se svými kolegy na úkor jiných společenských aktivit. Je opravdu moudré, paní vedoucí personalistiky, tak velkou příležitost potenciálních životních partnerů zarazit nebo snížit na nepatrný počet povolených kontaktů? Co by to znamenalo? Že by se měl každý muž v zaměstnání omezit pouze na jednu známost? Myslíte vážně svůj požadavek, že smí pozvat kolegyni na kávu nebo drink jen jednou? Pokud by měl jedinou možnost, musel by se napoprvé strefit naprosto přesně. A to má být rozumný, řádný, nebo dokonce humánní přístup? Cožpak lze proměnlivé vztahy mezi oběma pohlavími usměrňovat? Publikum návrh rozesmál, protože je opravdu k smíchu. Zdá se ale, že ženy v sále pozapomněly, že už se stal na pracovišti zákonem.
V prosinci 2018 publikoval americký mediální koncern Bloomberg výsledky svého průzkumu mezi vysoce postavenými manažery finančního světa, v němž v každém odvětví, jak je všeobecně známo, naprosto převládají muži. Ukázalo se, že postoj vedoucích a ředitelů ke svým kolegyním je opravdu neobvyklý. Třicet šéfů přiznalo, že s nimi zásadně nechodí na oběd, odmítají vedle nich sedět v letadle a v hotelu si zamlouvají pokoje na jiném patře, aby se vyhnuli setkání s nimi o samotě.
Jestliže se opravdu takto zabezpečují manažeři před svými spolupracovnicemi a nevěří v jejich čestné chování, co to vypovídá o ženách a etiketě? Rozhodně v tom nepanuje jistota a samozřejmost. Pravidla, o nichž jsem hovořil, se prosadila teprve nedávno, normy míněné jako univerzální ještě předevčírem neplatily. A ze svědectví finančníků nevyplývá, že nedůvěřují sami sobě, i když je to ve vzácných případech možné, ale především nevěří obviněním vznášeným proti mužům, a proto nechtějí riskovat setkání s kolegyní jen ve dvou. Jak je vidět, etiketa na pracovišti, která měla být tak jednoduchá a samozřejmá, je překvapivě složitá. Vraťme se na konferenci v Londýně. Debaty dokonale zrcadlí názory ještě donedávna omezené na humanitní fakulty univerzit. Je nevyhnutelné, že se na závěr konference „Ženy to myslí doopravdy“ diskutuje o „výsadách“ – kdo je má, kdo by je měl mít a jak by se daly spravedlivěji rozdělit.
Problém privilegia
V takových debatách se vždycky mluví o společenských výsadách, jako bychom věděli, o co jde. Je to velice mlhavý pojem, nedá se ani definovat, natož měřit. Příkladem může být dědictví, nepochybně velká výsada, ale pro někoho prokletí, jestliže příliš brzy a bez námahy získá velký majetek a ztratí vůli postavit se sám na nohy. Nebo jiný příklad: Má bohatý člověk s trvalým tělesným postižením výhodu ve srovnání s někým, kdo bohatství nevlastní a je fyzicky zdatný, nebo ne? Jak to lze určit? A kdo o tom má rozhodovat? Komu bychom měli důvěřovat, že vypracuje natolik pružný sociální model nejen s ohledem na každého jednotlivce, ale aby bral v úvahu i pozitivní a negativní změny během lidského života?
Další problém spojený s otázkou privilegií se týká nás samotných, snadno totiž vnímáme výsady druhých, ale své vlastní nevnímáme nebo je vidět nechceme. Není zapotřebí velké představivosti, abychom si uvědomili, že ženy v sále představují nejvyšší percentil úspěšných nejen všech lidí, kteří kdy chodili po světě, ale také svých současníků, mezi nimiž se právě nacházejí. Vydělávají značné sumy, mají užitečné kontakty a během jednoho měsíce více příležitostí, než má průměrný muž za celý život. A přesto mluví o výsadách, jako by se týkaly pouze někoho jiného.
Douglas Murray je rodák z Londýna, známá postava britské intelektuální scény. Vystudoval anglistiku v Oxfordu. Je autorem jedné divadelní hry (o švédském diplomatu Raoulu Wallenbergovi) a šesti knih. Podivná smrt Evropy (o masové imigraci) vyšla česky v roce 2018, Šílenství davů (odkud je tato ukázka) vychází v těchto dnech v nakladatelství Leda. Murray je otevřený homosexuál, označuje se za neokonzervativce a křesťanského ateistu.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!