A pak tu máme věčně omílaný patriarchát – tvrzení, že lidé (převážně v západních kapitalistických zemích) žijí ve společnosti ustavené k prospěchu mužů a k potlačování žen a jejich schopností. Tato představa se natolik ujala, že už se nikdo neodváží zpochybnit, že je společnost organizovaná pro pohodlí mužů.
V roce 2018 vyšel v časopise pro ženy Grazia článek ke stoletému výročí volebního práva britských žen, v němž se konstatuje: „Jedno víme naprosto jistě, že žijeme v patriarchální společnosti.“ Důkazy přináší pisatel ubohé: „sexuální zpředmětnění žen“ a „nerealistické požadavky krásy“. Grazia ovšem trvá na svém, že „patriarchát je rafinovaně skrytý“, přestože jeho některé rysy jako „nerovné platy a ukradené příležitosti kariérního vzestupu“ bijí do očí.
Hlavně ne soutěživost!
Pánské magazíny s tím kupodivu žádný problém nemají a doktríny feminismu také uznávají. V přehledu hlavních událostí roku 2018 editorial časopisu pánské módy GQ s radostí oznamuje, že „poprvé v dějinách jsme museli pykat za hříchy patriarchátu“. Nepochybně nejhorší ze všech sloganů proti mužům je „toxické mužství“. Šíří se už dlouhou dobu z akademických kruhů a extremistických sociálních sítí a v roce 2019 nakazil i tak seriózní instituci, jakou je Americká psychologická společnost. Ta vydala v lednu pokyny pro zacházení s chlapci a mladými muži, kteří projevují „tradiční maskulinitu“. Ta se podle čtyřicetiletého výzkumu vyznačuje typickými rysy, jako je sebeovládání, soutěživost, nadřazenost a agresivní chování.
Psychologové prohlašují, že tyto návyky mužům škodí, a vydali nové směrnice, aby si všichni tento vážný problém uvědomili. Pro lepší pochopení ještě přikládají definici, že „je to soubor tradičních norem, které stále ovlivňují významnou část populace a projevují se zejména nadřazeností vůči ženám, úsilím o výkon, studem za slabost, touhou po dobrodružství a riziku a sklonem k násilí“. Do takové hloubky hlavního proudu pojetí „toxického mužství“ proniklo.
A opět ani jediná úvaha, že by se podobné problémy mohly vyskytovat i na straně žen. Proč nikdy neslyšíme o „toxickém ženství“ – opravdu neexistuje? A pokud ano, co to je a jak se dá navždy odstranit? Ale ani v případě „toxického mužství“, než se prosadila jeho pomlouvačná ideologie, se nikdo nepozastavil nad fungováním převýchovy. Jestliže je soutěživost speciálně mužským rysem, jak tvrdí psychologové, měli by vysvětlit, kdy je špatná, a kdy užitečná. Předpokládám, že atlet na závodní dráze bude moci svůj soutěživý instinkt naplno využít, jak ale zařídit, aby se mimo stadion choval jako krotký beránek? A co muž s neoperovatelnou rakovinou: máme ho snad kritizovat za to, že se dokáže vyrovnat se svou situací a nepropadá panice? Je-li touha po dobrodružství a riziku mužským rysem, v jaké situaci by se projevovat neměla? Chceme snad opravdu nabádat výzkumníky, aby byli méně podnikaví, hasiče, aby méně riskovali, a vojáky i policisty vybízet, aby se nestyděli ukázat svou slabost? Společnost přece v nebezpečných situacích odvážné muže zoufale potřebuje. Jak je máme přeprogramovat, aby se ve volném čase vzdali statečnosti a odvahy považované ještě nedávno za ctnosti?
Mužské výsady?
Nikdo by neměl pochybovat, že bez ohledu na kulturu a situaci existují zakořeněné špatné mužské vlastnosti. Co ale dělat, jestliže se zcela vymýtit nedají? K problému se můžeme postavit různě a něco se jistě dá zlepšit správnou výchovou, ale výmysly typu „mužské výsady“, „patriarchát“ nebo „toxické mužství“ s tím nemají nic společného. Nezúčastněný pozorovatel by nejspíš poznamenal, že se vůbec nejedná o zlepšení charakteru, ale o úsilí muže neutralizovat, všechny jejich ctnosti postavit na hlavu a požadovat, aby o sobě pochybovali, nesnášeli se a získali nárok na dnes tak módní soucit. Možná také nejde o nic jiného než o pomstu.
Odkud se ale vzala? A proč je rétorika téhle ženské války, jestliže si jsou muži a ženy téměř ve všem rovni, tak ostrá? Je to snad proto, že o nic nejde, nebo se lidé v relativním bezpečí a blahobytu prostě jen nudí, chtějí být důležití a ukázat odvahu, i když se jedná jen o pózu? Nemají v tom prsty také neupřímné debaty na sociálních sítích, které lidem umožňují, aby se předváděli s pocitem, že oslovují celý svět?
Ať už je to, jak chce, misandrie pověst feminismu značně poškozuje. V roce 2016 v názorovém průzkumu 8 000 osob zjistila charitativní společnost za práva žen Fawcett Society, že se k feminismu hlásí jen 9 procent britských žen a 4 procenta mužů. Převážná většina Britů rovnost pohlaví bez problému uznává a je zvláštní, že u mužů to činí o 12 procent více než u žen (86 procent versus 74 procent). Naprostá většina však zjevně odmítá nálepku „feminismus“ a zklamané ženské nadaci nezbylo než výsledky bagatelizovat nebo vysvětlit po svém. A tak si vymyslela, že Británie je národem „skrytých feministů a feministek“, a pokud mluvíme o odmítnutí identifikovat se s feminismem, „pravda je jednoduchá: uznává-li někdo rovnost pohlaví, tak prostě feminista je“. Ze všech odpovědí na otázku, co vás okamžitě napadne, když slyšíte slovo „feministka“, s více než 25 procenty vyhrál výraz „bitchy“ (svárlivá).
Podobně je tomu i ve Spojených státech, jak ukázal průzkum veřejného mínění v roce 2013. Na otázku, zda by si měli být muži a ženy rovni ve svých „sociálních, politických a profesních rolích“, převážná většina Američanů (82 procent) odpověděla „ano“, ale jen 16 procent mužů a 23 procent žen se ochotně hlásilo k feminismu. Většina lidí zaujala neutrální postoj (63 procent) a nechce mít s feminismem ani antifeminismem nic společného.
Příroda je příroda…
Ať už jsou příčiny jakékoli, není zcela jasné, jaký postoj k tomu mají zaujmout muži. Přirozené instinkty obou pohlaví se přeprogramovat určitě nepodaří. Celé tři roky 2014 až 2017 prováděli akademici v Británii důkladné šetření o ideálních představách při volbě partnera. Výsledky zveřejněné v časopise Feminist Media Studies překvapivé být nemohly, ale pro předpojaté feministky byla odhalená skutečnost přímo alarmující. Americký týdeník Newsweek uveřejnil šokující výsledky pod titulkem „Genderové role se nemění, mužské svaly a peníze stále přitahují heterosexuální ženy a homosexuální muže“. Jistě, „pokrok“ nastane, až se ženám budou líbit muži, o které zájem nemají. Co by tak mohlo být ještě nepravděpodobnější?
Douglas Murray je rodák z Londýna, známá postava britské intelektuální scény. Vystudoval anglistiku v Oxfordu. Je autorem jedné divadelní hry (o švédském diplomatu Raoulu Wallenbergovi) a šesti knih. Podivná smrt Evropy (o masové imigraci) vyšla česky v roce 2018, Šílenství davů (odkud je tato ukázka) vychází v těchto dnech v nakladatelství Leda. Murray je otevřený homosexuál, označuje se za neokonzervativce a křesťanského ateistu.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!