Deal of the Century (Dohoda století), jak Donald Trump označil svůj plán na řešení izraelsko-palestinského konfliktu, se chystal na svět málem jako představení nového modelu iPhonu nebo Lamborghini. Napřed jen náznaky, že se něco chystá, pěkná marketingová pochvala pro vlastní odborníky („když to nedokáže Jared, tak už nikdy nikdo“), pak jakoby náhodné úniky informací, následované prvním představením na Bahrajnu, skoro jako na nějakém významném veletrhu, kde vidíte jen obrázky či prototyp, ale nejde poznat, jak to bude ve skutečnosti vypadat a fungovat. A konečně TRAMTARARÁ, fanfáry a tuš a vchází pan ředitel, celý v bílém, tedy pardon, prezident Spojených států, doprovozený izraelským premiérem a také velvyslanci několika zemí, kteří mají svojí přítomností dokumentovat podporu arabských států a spojenců (to, že přišli jen někteří z pozvaných a jiní nebyli pozváni vůbec, teď přeskočme). Možná trochu moc omáčky kolem produktu, který by měl spíše než skvělé PR mít raději vysokou kvalitu. Ale budiž, Donald Trump si na takový styl potrpí, a pokud by jeho plán byl tak dobrý, jako reklama, kterou mu udělal, smekl bych klobouk já a asi i celý svět.
JENŽE! Negativní až zuřivá reakce samotných Palestinců se dala celkem čekat, tím spíš, že celé vyjednávání se obešlo jaksi zcela bez jejich účasti (v Čechách jsme na jednání „o nás bez nás“ obzvlášť citliví) a také jim v konečném důsledku nenabízí prakticky nic z toho, o co Palestinci po dlouhá léta usilují a co definují jako svoje základní požadavky, především tedy právo několika milionů Palestinců na návrat na území Izraele, stažení Izraele z okupovaných území či Jeruzalém jako hlavní město palestinského státu. A rovněž proklamovaná nezávislost samostatného státu pro Palestince je, mírně řečeno, ve výsledném textu poněkud limitovaná. Nabídka finančních kompenzací se pak alespoň v prvotních reakcích zdá být zcela nedostatečná pro hrdost Palestinců, kteří naprosto zásadně odmítají „prodat Jeruzalém“, jak to formuloval nejvyšší palestinský představitel Mahmúd Abbás na konferenci Ligy arabských států, narychlo svolané právě k debatě nad Trumpovým plánem. A právě na tomto summitu v Káhiře jsme navíc mohli sledovat celkem zajímavý obrázek. Jednoznačně odmítavé stanovisko k mírovému plánu podpořily jednomyslně všechny zúčastněné arabské státy, tedy včetně těch, jejichž zástupci nejen spolupracovali na formulaci onoho dokumentu, ale také stáli po boku prezidenta USA ve chvíli, kdy v Bílém domě dokument představoval (Emiráty, Omán a Bahrajn). Svůj hlas podporující práva a požadavky Palestinců přidala i Saúdská Arábie, která jinak patří k věrným spojencům USA. Svoji podporu Palestincům nakonec vyjádřil také současný „ministr zahraničí EU“ Joseph Borrell, byť až poté, co se nepodařilo získat jednotný hlas celé sedmadvacítky. Jednu z bitev, tedy sjednocení arabských zemí na podporu Palestiny a tedy v principu proti Trumpovu plánu, tak Palestinci zřejmě vyhráli.
Takový průběh by sváděl k závěru, který lze také často v ohlasech na dosavadní vývoj nalézt, tedy že celý ten velkohubý plán je vlastně jen předvolebním fíglem, jehož skutečné realizaci nevěří ani sám Trump a že se tedy jedná o jakési mrtvě narozené dítě, pokud jde o budoucnost řešení tohoto letitého ústředního sporu na Blízkém Východě.
Ale ono je tu ještě druhé JENŽE. Přes tolik deklarovanou jednotu v podpoře zájmů palestinského lidu, přes opakované zdůrazňování naprosté nereálnosti jakéhokoli plánu, který opustí rámec daný hranicemi z roku 1967 atd., nelze přehlédnout i jiný hlas, sice méně slyšitelný, ale přeci jen, a možná tím spíše, zajímavý a hodný pozornosti. V arabských médiích od Egypta přes Katar a Emiráty až po Saúdskou Arábii (včetně těch provládních a oficiálních) se totiž tu a tam objevují názory poněkud odlišné. Jeden z nich v kuvajtském Arab Times například připomíná, co všechno v minulosti provedli právě Palestinci řadě svých sousedů (od invaze do Kuvajtu po boku Saddáma přes atentát na ministra zahraničí v Emirátech až po teroristické akce vedené z území Libanonu atd.). A závěr je pak celkem drtivý. Palestinci si prý mají svůj problém teď už řešit sami v dialogu s Izraelem. Ledacos naznačuje i významné mlčení jordánského krále, který je oficiálně rovněž „ochráncem jeruzalémských svatých míst“. Důvod jeho mlčení je nejspíš zcela prostý. Jeho země je dnes natolik závislá na pomoci a podpoře USA, ale také Saúdů a Kataru, že si zkrátka nějakou razantní reakci proti nim nemůže dovolit. Prostor pro „ostré protesty“ tedy ponechává rod Hášimů spíše v rukách „lidu“.
Není to poprvé, kdy se ukazuje, že mnohé arabské země už mají problémů s Palestinci plné zuby a nejraději by je hodily přes palubu. Tenhle pocit zjevně prudce zesiluje v poslední době, kdy se největším problémem v oblasti začíná zdát spíše Írán než Izrael, s kterým by leckdo dnes uzavřel nějakou tichou, ale velmi výhodnou, dohodu mnohem raději, než dál obhajoval zájmy Palestinců, kteří jsou nejen nespolehlivým partnerem, ale také zemí, která nemá krom svých hlubokých problémů a ekonomické nouze co nabídnout.
Ostatně i Palestinci sami jsou už taky notně uondaní tím nekonečným, bolestným a nikam nevedoucím sporem. Dost možná si ti rozumnější z nich dovedou také spočítat, že každá nabídka, které v minulosti už stihli odmítnout, je pro ně vlastně jen horší, než byla ta předešlá (to platí plně i pro Deal of the Century). Tedy, že pokud dnes odmítnou návrh Donalda Trumpa, dostanou nejspíš příště nabídku ještě horší. Koneckonců i Abbásova pohrůžka, že přeruší spolupráci s USA v oblasti bezpečnosti a výměny informací zní trochu nepřesvědčivě. Objevuje se v jeho rétorice docela často, aniž by se ve skutečnosti někdy naplnila. I tady je vysvětlení až banálně prosté. Bez spolupráce s americkými zpravodajci by si totiž ani sám šéf palestinské samosprávy po „svém území“ asi moc bezpečně nazajezdil. I jeho osobní bezpečnost je totiž zajišťována právě díky americkým službám…
Je těžké odhadnout, zdali tohle všechno do svých plánů dokázal zakalkulovat americký prezident a jeho tým, nebo zda se z jeho strany opravdu jedná hlavně o spektákl, určený především domácímu publiku před volbami, jehož cílem není dosáhnout skutečné dohody, ale jen se předvést jako silný vůdce a stratég. Ale ani při té druhé, méně příznivé možnosti, není v současné situaci možné zcela vyloučit, že se nakonec tenhle plán může stát dobrým východiskem pro urovnání sporu, který se táhne už více než sto let.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173/2010 Děkujeme!