Díra za 60 miliard

Německá vládní koalice, skládající se ze tří značně nekompatibilních stran (levicová SPD, pravicově-liberální FDP a Zelení, pro něž mi schází výstižné pojmenování), obdržela 15. listopadu nepříliš příjemný “dárek” od ústavního soudu v Karlsruhe.

Jednalo se o verdikt ve věci žaloby CDU na “kreativní účetnictví” současné vlády. Za covidové epidemie totiž německý spolkový sněm schválil vznik mimořádného fondu pro ochranu hospodářství, který vybočoval z ústavních omezení zadlužování státu, zvaných Schuldenbremse (dluhová brzda). To je přípustné, protože článek 115 německé ústavy říká:

“V případě přírodních katastrof nebo mimořádných nouzových situací, které se vymykají kontrole státu a významně ovlivňují finanční situaci státu, mohou být horní meze zadlužení se souhlasem většiny členů Spolkového sněmu překročeny.”

NĚMECKÁ ÚSTAVA, ČLÁNEK 115

Jenže covidový fond se nevyčerpal a při pohledu na neutracený balík peněz dostala koaliční vláda v Berlíně skvělý nápad: využije jej jinak. Začátkem roku 2022 si tak nechala odhlasovat zpětnou změnu rozpočtu minulého roku (!): 60 miliard eur se převedlo z covidového fondu do jiného fondu, Energetického a klimatického, ze kterého se financují různé dekarbonizační programy. Dnes se tento fond jmenuje Klimatický a transformační fond, ale je to pořád ta samá instituce.

Čertovo kopýtko se skrývalo v tom, že zatímco covid byl opravdu přírodní katastrofa, Green Deal a jemu podobné programy jsou katastrofa způsobená lidmi, uh, pardon, prostě běžné politické rozhodnutí, které se nevymyká kontrole státu. To znamená, že ústavní článek 115 se na něj nevztahuje a že různé ekologické investice také podléhají dluhové brzdě (Schuldenbremse). Dodatečné převedení “osvobozených” peněz na “neosvobozený” účel vadilo opozici natolik, že podala ústavní stížnost do Karlsruhe.

A ústavní soudci jí teď dali za pravdu. Převedení peněz z covidového do klimatického fondu bylo protiústavní. 60 miliard eur se z něj musí opět vyjmout a všechny již vzniklé závazky musí být pokryty odjinud. Rovněž celý ten prohnaný trik se zpětnou úpravou loňského rozpočtu odporoval podle soudců německé ústavě.

Schuldenbremse není v německé ústavě nijak stará záležitost. Pochází z roku 2011, kdy se eurozóna otřásala dluhovými krizemi jižních států a tehdejším politikům přišlo jako důležité ochránit stabilitu německých veřejných financí něčím, co má opravdu zuby – tj. ústavním dodatkem.

O dvanáct let později se kontinent dost proměnil. Za problém číslo jedna je na levém a středním křídle politického spektra považována klimatická krize. Dekarbonizační projekty jsou přitom tak drahé, že je celkem patrné, že je z běžných příjmů státních rozpočtů pokrýt nejde. Jediný velký hráč eurozóny, jehož dluhy se ještě nacházejí pod “maastrichtskou” hranicí 60 procent, je Nizozemsko.

Zároveň je ovšem také patrné, že dluhovou brzdu z německé ústavy jen tak vymazat nepůjde – proces změny německé ústavy je dost komplikovaný a musel by s ním souhlasit i Bundesrat, reprezentační orgán spolkových zemí, ve kterém vládní koalice nedisponuje potřebným počtem hlasů; i samotný spolkový sněm (konkrétně CDU, AfD a FDP) by s takovou změnou měl problém. A také je patrné, že “kreativní účetnictví” narazí u německého ústavního soudu.

Kvadratura kruhu, že? Ale politici jsou mistři v tom, vyrobit kolečko tak, aby bylo pěkně hranaté. Jsem zvědav, jakým trikem tuhle situaci vyřeší.

Marian Kechlibar je autorem knihy Krvavé levandule, a série šesti dílů Zapomenutých příběhů. Publikuje na svém blogu kechlibar.net.

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!