„Nikdo není nebezpečnější než ten, kdo si představuje čistou duši pro svou čistotu, podle definice je nenapadnutelný“, řekl americký socialistický básník, dramatik a lidskoprávní aktivista James Baldwin (1924 – 1987). V rámci hierarchie vůdců amerického Hnutí za občanská práva patřil společně s Martinem Lutheren Kingem sice mezi hlavní ideology, ale pro svou homosexuální orientaci byl značně upozaďován (homosexualita nebyla v šedesátých letech ještě úplně v módě).
Baldwinův citát přesto dokonale sedí. Pokud totiž chcete přesvědčit kohokoliv, kdo je o své pravdě přesvědčen a současně se domnívá, že jeho přesvědčení pramení z jeho čisté duše, pak jistojistě nepochodíte. Nebezpečí takových tkví v tom, že „čistota“ jejich duše jim znemožňuje vytvářet, či přijímat racionální úvahy a kriticky myslet. Tím jsou v podstatě schopni všeho, tedy i toho, co jejich původně čistou duši zaneřádí nesmazatelnou špínou na celý život.
Čínský vzor
Čisté duše jsme mohli vidět u členů německého Hitlerjugend, kteří odhodlaně bojovali za vůdce ještě v květnu 1945. Čisté duše jsme mohli vidět také u československých svazáků v padesátých letech, kteří neváhali na veřejnosti fackovat své rodiče pro jejich zpátečnické názory. O čistých duších bychom mohli hovořit dlouho i v případě sovětského údernického hnutí Stachanovci, dětských vojáků v Kongu, Somálsku, Nigérii nebo v Súdánu nebo třeba u rekrutů ruské vojenské zpravodajské služby GRU, kteří jako hackeři neváhají vydírat nemocnice po celém světě. Všichni tito lidé s naprosto čistou duší sloužili, slouží a budou sloužit tomu nejstrašlivějšímu zlu, kterého je člověk technicky schopen.
Čínská Kulturní revoluce z šedesátých a sedmdesátých let však nabízí možná nejostřejší příklad toho, jak nebezpečná může být „čista duše“. Čínská Kulturní revoluce si dala za cíl očistit Čínskou komunistickou stranu a celou společnost od nečistých prvků skrytých v jejím středu: od zástupců buržoazie a kontrarevolucionářů. Za tímto účelem Mao Ce-tung aktivoval čínskou mládež, neposkvrněnou a nezkaženou v srdci i v mysli, aby tento boj vedla. (Ve skutečnosti šlo o cynické úsilí Maa znovu prosadit svou slábnoucí moc ve straně.)
Dětství soudruha Si
Mao svými pravidelnými pondělními novinovými sloupky uvedl do pohybu sebedestruktivní sílu nepředstavitelné zkaženosti. Tato „revoluce v revoluci“ byla spuštěna velmi nenápadně, když 16. května 1966 zveřejnil Mao dopis určený stranickým vůdcům pod názvem „Bombardujte hlavní stan“. V poselství je obvinil z chybějící odvahy, z pohodlnosti a pokrytectví. Revoluci pak zažehla celkem nevýznamná událost o devět dnů později, když mladý profesor filozofie na Pekingské univerzitě, Nie Yuanzi, umístil na veřejnou nástěnku propagandistický list, ve kterém odsoudil rektora univerzity a další členy administrativy a označil je za buržoazní revizionisty. Vůdce Číny Mao odvahu mladého profesora okamžitě podpořil, což spustilo řetězovou reakci studentské revolty, která se jako ohnivý drak prohnala celou Čínou.
Školy přestaly být středisky pro získávání vědomostí a transformovaly se doslova přes noc v centra politického aktivismu. Spontánně vznikaly tzv. „pracovní skupiny“, které prováděly opakované i několikadenní výslechy „podezřelých“. Pracovní skupiny požadovaly přiznání obviněných a jejich agresivita se stupňovala. Zatímco v počátcích se jednalo o psychická týrání a ponižování, postupně se stalo standardem fackování a vyhrožování smrtí. Zlomyslnost „čistých duší“ postupně vygradovala v opakované a vlastně bezdůvodné bití.
Jestliže první měsíce Kulturní revoluce probíhaly víceméně na vysokých školách, po čase se rozšířila i na střední a základní školy. Běžným se stalo ubití učitele holemi nebo jeho mučení. Zvláště ty mladší, a tedy i čistější, duše prokázaly neobyčejnou kreativitu při mučení (např. pojídání hřebíků nebo vlastních výkalů). Oblíbenou činností se stalo vláčení učitele za opasek ovázaný za jeho krk chodbami školy nebo uvazování kbelíku s krysami k zadnici pedagogů… Je zřejmé, že těmto čistým duším musely oběti brzy dojít a tak se obrátily na své spolužáky. Čisté duše začaly napadat děti statkářů, kapitalistů a pravičáků…
Současnému čínskému prezidentovi Si Ťin-pchingovi bylo v době Kulturní revoluce pouhých 15 let a jeho vzpomínky nejsou pěkné. Naopak, jsou docela hrůzostrašné. Jeho otec, loajální maoista, byl sice po peripetiích očištěn, ale jeho sestra byla popravena. Matka Si Ťin-pchinga musela svého syna a budoucího prezidenta veřejně odsoudit jako reakcionáře…
Maovo rozhodnutí využít čínskou mládež, jako politického „předvoje revolučních dějin“, bylo od něj velmi prozíravé a sehrálo zásadní úlohu v rámci upevnění jeho moci ve straně. (Vůdcem zůstal až do své smrti v roce 1976.)
Čtyři přežitky
Mládež sice může být čistého srdce, ale disponuje málo zvládnutelnými emocemi a také má velmi málo životních zkušeností. Mládež má nevyvinutý mentální imunitní systém a je tak snadno manipulovatelná. Mládež rozlišuje pouze světlo a tmu, dobro a zlo, a správné a nesprávné. Že by mohlo být něco mezi tím, je přímo znervózňuje – neexistuje pro ně žádná střední cesta.
Podobně lákavé je pro mladé nebo sociálně vyloučené lidi islámské náboženství, které je v podstatě velmi jednoduché, přímočaré a neumožňuje žádné vybočení. Tím se mj. liší od křesťanského pojetí víry, u které sice člověka pronásledují po celý život v různé intenzitě pochybnosti, ale ty jsou právě hlavním hybatelem duševního vývoje. Pochybující muslim je tak špatný muslim, kdežto pochybující křesťan je křesťan.
Plasticita myšlení mládeže se Maovi dobře hodila pro jeho velkolepý projekt vymýcení toho, co se nazývalo „čtyři přežitky“: staré myšlení, stará kultura, staré obyčeje a staré návyky.
Tato revoluční předsevzetí vedle nesmyslného vraždění přinášela také komické situace. Například při hodnocení červené barvy – ta byla symbolem revoluce a ta je přeci stále v pohybu, kdežto červená na semaforech znamená „stůj“. Častěji však šlo o děsivé úkazy. Kočky, psi, ryby, a dokonce i cvrčci, se stali symboly „buržoazní dekadence“ a byli ve velkém vybíjeni a naopak pojídat lidské maso se stalo důkazem loajality. To, co původně vypadalo, jako studentská revolta přerostla v naprosto nepředstavitelné a iracionální násilí.
I když byli pedagogové a intelektuálové primárním cílem Kulturní revoluce, nesli přímou odpovědnost za vytvoření podmínek pro její realizaci, a to buď přímo a úmyslně nebo neúmyslně, opomenutím. Běžným rituálem Číny na počátku šedesátých let byla totiž organizovaná politická shromáždění a veřejná sebekritika se stala běžným rysem kampaní komunistické myšlenkové reformy.
Nepřítel je všude!
Slovo „revoluce“ znamená „převracet“. Idea revoluce je tedy jakýsi nevyhnutelný cyklus, kdy mladí budou nástupci starých. Jenže žádné násilí nepřinese ukončení bojů, může jen docílit jejich přerušení a jeho další kumulaci, která vyvrcholí v ještě větší násilí (viz např. války v zemích bývalé Jugoslávie).
Revoluce ale, jak už bylo řečeno, předně zaneřádí původně čisté duše (viz čínský prezident Si Ťin-pching, jehož čistou duši formovalo kruté násilí Kulturní revoluce, dnes vládne tvrdou rukou, která se neštítí bez soudů věznit a mučit milióny svých spoluobčanů).
Vítězství Kulturní revoluce v Číně bylo podmíněné zásadními faktory, jako byl neviditelný nepřítel, který je nikde a všude, a samotná exekuce očištění. Nepřítel mohl být kdokoliv – učitel, prodavač nebo rodinný příslušník. Seance očištění (sebekritika a veřejné přiznání) byla nezbytnou součástí úspěchu.
Technicky se lze na čínskou Kulturní revoluci tedy dívat jako na surrealistickou podívanou všemožně protkanou demagogickými, ale oslnivými záblesky. Jestliže se totiž lidé oddávali upřímné sebekritice a veřejně se přiznávali k prohřeškům proti lidu, je jasné, že revoluce, která je odhalila, má tak svou jasnou legitimitu.
Soutěž o nejlepšího komunistu
V roce 1981, tedy až pět let po smrti vůdce Maa se Ústřední výbor Komunistické strany Číny osmělil Kulturní revoluci odsoudit. Čínští komunisté si v upřímné retrospektivě (potají) přiznali, že bezprecedentní násilí nezpůsobil nepřítel, ale oni sami.
Čínskou Kulturní revoluci bychom tak měli číst jako proroctví, svědectví a varování současně, co se stane, když lid, sjednocený kolem jediné nenapadnutelné vize, hledá nepřátele mezi sebou.
Kulturní revoluce však také nabízí mrazivý příklad nebezpečí přemíry politické homogenity. Byla totiž především drastickou soutěží o nejčistší verzi jedné ideologie. Tehdy v Číně neexistovaly jiné politické doktríny, které by mohly té komunistické konkurovat – boj se tedy vedl o to, kdo je ten nejsprávnější komunista a dokonce, kdo se přizná k nejpřísněji trestanému skutku. (Nakonec i Gustav Husák si po přiznání odseděl v padesátých letech své, aby za dvacet let stanul v čele svých žalářníků.)
Pozor na uniformitu!
V demokratickém politickém prostředí se vede souboj mezi protichůdnými politickými hodnotami a ideologiemi, které poskytují určitou dynamiku společenského vývoje. Někdy zvítězí to, co se nám zamlouvá, a naopak jindy brojíme, aby něco nezvítězilo. Toto produktivní napětí nás především nutí přemýšlet, šperkovat argumentaci, a dokonce občas i změnit názor. (Jako spíše konzervativně založený člověk např. přijímám, že dokáži pojmout různé vize toho, čemu říkáme „dobrý život“.)
Demokratické volby mimo jiné fungují jako sebeopravné mechanismy a omezují potenciální zkaženost a destruktivitu politiky čistoty. Komunistická Čína se nemůže očistit od zvěrstev z šedesátých a sedmdesátých let, neboť v nich pokračuje, a také protože jsou to právě tehdejší čisté duše, které dnes Číně vládnou.
Instinkt přizpůsobit se a být akceptován vrstevníky je v nás všech velmi silný – zvláště u mladých lidí. Jakási uniformita je dobře zřejmá v nižších patrech populární kultury, ke které vzhlíží daleko největší skupina našich mladých. Odlišnost v této uniformitě spočívá vlastně už jen ve vizuálních efektech. Nebezpečí vytvoření snadno ovladatelného stáda je zejména v době gradace života na sociálních sítích již dobře hmatatelné. Jak říká klasik: nejjistější způsob, jak zkazit mládež, je poučit ji, aby si více vážila těch, kteří smýšlejí stejně, než těch, kteří smýšlejí jinak.
Sebekritika před Grétou
Myslím, že doba kulturní revoluce, spočívající v názorové stádnosti u našich mladých čistých duší už nastala. Nemusíme se přeci příliš zamýšlet nad tím v čem spočívá nebezpečí učení Grety Thunbergové a těch, kteří jí stvořili, a jak agresivně a bezohledně přistupují k těm, kteří tvrdí o klimatické změně něco jiného. Jako čínští pedagogové, kteří nejdříve politickou aktivitu svých studentů vítali, aby se poté stali jejími oběťmi. (Někteří) dnešní pedagogové také organizovali stávku proti počasí za účasti čistých duší a někteří čisté duše manipulují ohledně vysvětlení změn počasí každý den, když jim předkládají jen jednu z několika možných vědeckých tezí. To je nejen smutné a neprofesionální, ale především nebezpečné. To se nám i s úroky vrátí, neboť dnešní čisté duše brzy nahradí své pedagogy.
A že vám chybí ta potřebná sebemrskačská seance? Kdepak. Ačkoliv světové vůdce Greta Thunbergová často kritizuje, protože nebojují s počasím opravdově, oni jí tleskají a snaží se o ještě lepší parametry klimatických opatření. Tím se vlastně přiznávají ke svým klimatickým zločinům a žádají od té podivné slečny spravedlivý trest…
Částečně na motivy The Children of the Revolution.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!