Pozornost v minulých týdnech upoutaly opakované úvahy v řadách amerických demokratů, zda by se do volebního klání o Bílý dům v příštím roce nakonec neměla opět zapojit Hillary Clintonová. Co na první pohled vypadá jako nejjistější cesta k další porážce, je v řadě ohledů logický důsledek dosavadního vývoje, kdy se zdá, že nikdo z případných vyzývatelů republikánského prezidenta Donalda Trumpa nemá velkou šanci na úspěch. Hillary, která v posledních volbách získala téměř o tři miliony hlasů více než Trump, se jim tak jeví jako relativně nadějná volba. Realita je ale zcela odlišná.
Aktuální výzvy, aby Clintonová zvážila kandidaturu, vešly ve známost krátce před výročím posledních dvou velkých vítězství demokratů na americké politické scéně: na počátku listopadu 2008 a poté znovu po čtyřech letech, v listopadu 2012 vyhrál prezidentské volby Barack Obama, poprvé proti Johnu McCainovi, podruhé proti Mittu Romneymu. Potom už přišla porážka v klání s Trumpem na podzim 2016 a (z pohledu demokratů) neslaný nemastný výsledek ve volbách do Kongresu v loňském roce. V současné době, necelý rok před prezidentskými volbami (3. listopadu 2020), skýtá Demokratická strana tak neutěšený pohled, že to znepokojené straníky vede k (zatím opatrnému) volání po návratu bývalé první dámy, a navíc to ke kritickým komentářům vyprovokovalo i bývalého prezidenta Obamu.
Kouzlo starých levičáků
Důvodů je hned několik. V první řadě jde o to, že hlavní „mainstreamový kandidát“ a donedávna jasný favorit demokratických primárek, Obamův viceprezident Joe Biden, jemuž po určitou dobu celostátní průzkumy přisuzovaly spolehlivou podporu, přestává naplňovat roli lídra a jeho naděje začínají pomalu skomírat. Kromě pokročilého věku (v době nástupu do prvního prezidentského období by mu bylo 77 let) mu škodí časté „nešťastné“ výroky, vůbec ne roztomilá „přeřeknutí“, občas až příliš viditelný nedostatek motivace a autentické touhy rvát se ze všech sil a všemi způsoby, hlava nehlava, o vítězství. A v neposlední řadě je tu „ukrajinská kauza“ jeho syna a dnes už vlastně i jeho samotného, kterou v tuto chvíli hraje (byť i s rizikem pro sebe samotného) Donald Trump. Ze všech těchto důvodů není divu, že Bidenovy „akcie klesají“ a že jej v několika průzkumech veřejného mínění přeskočila další kandidátka na vítězství v demokratických primárkách – Elizabeth Warrenová.
A právě s ní se dostáváme ke druhému problému demokratů. Senátorka za Massachusetts není, to za prvé, rovněž nejmladší (v příštím roce jí bude 71 let) a navíc se v dosavadní kampani profilovala – na americké poměry – až příliš levicově, v čemž bude dozajista pokračovat. Některé její názory a priority – například návrh na zřízení systému všeobecného zdravotního zabezpečení garantovaného státem (jenž by s vysokou pravděpodobností znamenal, že by velká část Američanů musela rezignovat na své pojištění u komerčních pojišťovacích společností, což je naprostá science fiction) či na státní zdravotní zabezpečení pro ilegální imigranty (což ovšem podporuje většina demokratů) – jsou pro mnohé voliče nepřijatelné natolik, že by byli pravděpodobně schopni raději podpořit i tak „problematického“ kandidáta, jakým se jim jeví prezident Trump. Chtějí-li zkrátka demokraté (znovu) prohrát a následně plakat, jak kultivovaná, progresivní a ve všech směrech kompetentní kandidátka neuspěla v souboji s populistickým, hulvátským a naprosto neschopným republikánem, musí pro ně být Warrenová v primárkách jasná volba.
Na počátku manévrů demokratických kandidátů stál poměrně vysoko rovněž jeden z veteránů americké politiky, dlouholetý nezávislý senátor za stát Vermont – Bernie Sanders. Ponecháme-li stranou, skoro již tradičně, jeho věk (v příštím roce mu bude dokonce 79 let), stojí i on příliš vlevo na to, aby mohl Trumpa efektivně ohrozit. V rámci demokratických primárek se nicméně ještě donedávna jednalo o „těžkou váhu“, o čemž svědčilo, kromě jeho pozoruhodné, iracionální popularity u části mladé generace (jen tak mimochodem, podobně jako u šéfa britské opozice – vůdce labouristů Jeremyho Corbyna), především to, jak vytrvale a jak dlouho v roce 2016 vzdoroval velké favoritce Hillary Clintonové. V posledních týdnech však jeho šance dramaticky snížil infarkt, takže není vůbec jasné, zda do primárek reálně vstoupí, a pokud ano, budou jeho věk a zdravotní handicap na cestě k nominaci zřejmě nepřekonatelnou překážkou.
Ruská agentka a zahnívající politička
Z ostatních kandidátů, máme-li se zabývat těmi opravdu relevantními či nějakým způsobem zajímavými, stojí za zmínku ještě dva. První z nich je Tulsi Gabbardová, členka Sněmovny reprezentantů za Havaj, jež vešla v obecnější známost poté, co ji Hillary Clintonová obvinila – aniž ji, pravda, přímo jmenovala – z toho, že je podporována Ruskem, aby svou kandidaturou jako nezávislá „rozředila“ hlasy proti Trumpovi. Gabbardová, která možnost nezávislé kandidatury opakovaně odmítla, reagovala na nepřímé obvinění velmi ostře: označila Clintonovou za „zbabělce“ a za „ztělesnění zahnívající americké politiky“. Připočteme-li k těmto výtkám skutečnost, že část amerických voličů vnímá Clintonovou jako zkorumpovanou kariéristku posedlou touhou po moci, jako dokonalé ztělesnění nenáviděného establishmentu, a cítí, že se nedokázala z porážky poučit, byla by, alespoň po mém soudu, soupeřkou, kterou by Trump napodruhé porazil snáze než napoprvé.
Druhý kandidát, který může, třebaže s velkou pravděpodobností neuspěje v primárkách, „zamíchat kartami“, je miliardář Tom Steyer, jeden z nejzuřivějších bojovníků za impeachment (tedy za sesazení z úřadu) Donalda Trumpa, jenž se již dokonce zúčastnil poslední televizní debaty demokratů, kterou pořádaly CNN a The New York Times. Během ní sice označil Trumpa za nejhoršího amerického prezidenta všech dob a za nebezpečí nejen pro Spojené státy, ale i pro celý svět, ve skutečnosti ale může být nebezpečný hlavně on pro demokraty, a to v případě, že by se rozhodl pro vlastní nezávislou kandidaturu, což u muže s jeho egem a naprostým nedostatkem sebereflexe zjevně nelze vyloučit.
Zbytečný impeachment
Velkým problémem demokratů je i sám pokus o impeachment současné hlavy státu. Mnozí demokratičtí kongresmani jsou ve své nenávisti vůči Trumpovi tak zaslepení, že nejsou schopni vnímat realitu (ať už věří, že je skutečně impeachment na místě, nebo jen z celé řady důvodů prahnou po Trumpově krvi). Nejde jen o to, že vzhledem k bezpečné většině republikánů v Senátu impeachment tak jako tak neprojde (což prokázal i jejich jednotný postup ve Sněmovně reprezentantů při včerejším hlasování), ale i o to, že Trump a jeho lidé jsou schopni obrátit celou věc proti jejím iniciátorům. Pro nemalou část elektorátu je totiž obraz prezidenta, bojujícího za „velkou Ameriku“ a proti „zhoubné migraci“, jako oběti demokratických útoků až nebezpečně přitažlivý.
Při racionálním postupu by přitom demokraté mohli, ba přímo měli uspět. Trumpovi sice hraje do karet fakt, že má poměrně stabilní (tzv. „tvrdé“) voličské jádro, to mu však na vítězství stačit nebude. Z dalších voličů přitom může získat jen ty, které odradí (anebo vystraší, jak chcete) jeho demokratický vyzývatel. Mnozí Američané, které znám (z východu, ze středozápadu i ze západu), jsou sice z Trumpa a z toho, jak si v Bílém domě vede, otrávení, či přímo znechucení, přesto by mu však dali „krajně neradi“ přednost před „zprofanovanou Clintonovou“ či před „levičáckými šílenci“, jakými se jim jeví být Warrenová či Sanders.
Trump má štěstí i v tom, že americké hospodářství stále ještě „jede na plné obrátky“, a vydrží-li „jet“ ještě rok, bude to jedno z jeho es. Zahraniční politika je naopak spíše slabinou, ať už se jedná o neuspokojivé výsledky při jednání se Severní Koreou, Blízký východ a zejména nejasnou budoucnost vztahů s Čínou, v kteréžto souvislosti někteří analytici dokonce varují před (nejen obchodní) válkou, o specifických vztazích s Ruskem nemluvě. I z tohoto stručného výčtu vyplývá, že Trumpovi vyzývatelé mají dostatek munice, kterou by proti němu mohli použít. Jejich hlavní problém ale spočívá v tom, že dosud nenašli osobnost, která by se do boje odhodlaně vrhla se skutečnou nadějí na úspěch.
Je to tak těžké…?
Jak mi před časem řekl jeden z mých amerických přátel: „To je to tak těžké? To nemůžou, proboha, najít jednoho slušně vypadajícího a slušně mluvícího mladého (pětačtyřicet, padesát, pětapadesát let) poslance, senátora nebo guvernéra bez problematické minulosti, bez levičáckých a progresivistických excesů a se špetkou charismatu? Tohle by přece úplně stačilo, takový chlap by nikdy nemohl s Donaldem Trumpem prohrát…“ Nevím, nevím, dosavadní vývoj na „demokratické frontě“ totiž ukazuje, že to opravdu těžké je. Čas navíc rychle utíká a „nový Bill Clinton“ (do doby, než v roce 1992 vstoupil do prezidentské kampaně, prakticky neznámý guvernér z Arkansasu) není v dohledu.
I to je zřejmě důvod, proč se do věci vložil, třebaže nepřímo, v úvodu zmíněný poslední velký demokratický vítěz Barack Obama. Slova, jimiž v projevu na „summitu“ Obama Foundation vymezil vůči tzv. „woke culture“, konkrétně jeho odsouzení agresivního tažení proti všem, kteří si dnes dovolí mít jiný (světo)názor než progresivističtí liberálové, mířila nejen na „zdivočelé aktivisty“ na sociálních sítích, ale i dovnitř Demokratické strany; tak alespoň slova bývalého prezidenta vnímá, po mém soudu správně, většina amerických komentátorů. Fakt, že levicový liberál Obama vypálil tuto „salvu“ do (takřka) vlastních řad svědčí o tom, že vidí situaci jako velmi vážnou.
Jak souboj o Bílý dům takřka přesně za rok dopadne, nevíme. Ve hře je stále ještě příliš mnoho proměnných a neznámých. Donald Trump nemá ani zdaleka vyhráno a demokraté ještě nejsou zdaleka poraženi. Pokud se ale lidově řečeno tak či onak „nezmátoří“, jsou jejich naděje velmi slabé.
V rámci vzájemné spolupráce převzato z info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!