Jestli jsou Britové na něco hákliví, pak na to, hraje-li někdo nefér a nerespektuje předpisy platné pro ostatní. Jedno zda je to ve sportu, jímž jsou takřka posedlí, anebo v jiných oblastech lidské činnosti, včetně politiky, byť si, samozřejmě, už dávno zvykli na to, že politika je poněkud „zvláštní disciplína“ a že pro ni platí „zvláštní pravidla“. V zásadě ale i od politiků očekávají, že budou hrát fair play. Proto se není co divit, že když Dominic Cummings, šéf poradců premiéra Borise Johnsona, porušil pravidla karantény, vyhlášené v souvislosti s koronavirovou epidemií, začali volat po jeho odstoupení. Ministerský předseda jim ale opakovaně vzkázal, ať „se jdou bodnout“, a Cummings pravděpodobně zůstane jeho „mužem číslo jedna“ i nadále.
Ještě než se pokusím odpovědět na otázku, proč Boris Johnson za svým poradcem neochvějně stojí, přestože by mu přineslo hezkých pár kladných bodů, pokud by jej ze svých služeb propustil, podívejme se nejprve, kdo vlastně Dominic McKenzie Cummings, jak zní jeho celé jméno, je.
Narodil se v listopadu 1971 v severoanglickém Durhamu, takže mu je osmačtyřicet let. Kromě Durham School je rovněž absolventem oxfordské Exeter College a živí se jako politický poradce a stratég. Je o něm známo, že obdivuje německého kancléře z konce 19. století Ottu von Bismarcka, ruskou klasickou literaturu (a vůbec Rusko, kde tři roky pracoval, jak dodávají někteří), že je mimořádně výkonný a inteligentní, s čímž souvisí jeho pohrdání všemi, kteří nepřemýšlejí tak rychle jako on (co jsou, alespoň z jeho úhlu pohledu, skoro všichni), že je dlouholetým stoupencem brexitu, že se prezentuje jako bojovník proti politickému extremismu a že si mimořádně dobře rozumí s premiérem Johnsonem. Tolik ve stručné zkratce. Už teď je to samozřejmě příběh na odbornou monografii či na román, jaký by mohl napsat třeba nejlepší současný britský spisovatel Ian McEwan.
Ve vysoké politice není Cummings žádným nováčkem. Již v letech 2007–2014 působil jako poradce předního konzervativce Michaela Govea, jenž, mimochodem, bezprostředně po referendu o brexitu na jaře 2016 zmařil první pokus Borise Johnsona stát se premiérem, ale který se poté, co „Boris“ post šéfa konzervativců i ministerského předsedy v létě 2019 přece jen „urval“ pro sebe, stal znovu jeho spojencem a členem jeho kabinetu.
Od října 2015 pak Cummings vedl kampaň Vote Leave, tj. Hlasujme pro odchod (z Evropské unie), tedy pro brexit, jejíž nejviditelnější politickou tváří byl kromě předsedy Strany nezávislosti Spojeného království Nigela Farage právě Boris Johnson. Překvapivé vítězství „brexitýrů“ (jimž právě Cummings dodal jednoduché, přitažlivé a snadno zapamatovatelné heslo – Take Back Control, tj. Vezměme do svých rukou zpátky kontrolu nad naší zemí) bylo nejen velkým vítězstvím Johnsonovým, ale i Cummingsovým.
Přesto bylo jistým překvapením, že se právě Cummings stal šéfporadcem nového premiéra, sotva v létě 2019 vstoupil do Downing Street číslo deset. Jak už jsem řekl, „jistým překvapením“, nikoli šokem. Cummings je stejně jako Johnson absolventem Oxfordu, v jeho případě historie, jeho manželka Mary Wakefieldová je jednou z editorek konzervativního týdeníku The Spectator, jehož slavná éra (přesněji řečeno jedno z jeho slavných období) je spojena s dobou, kdy jej řídil právě Boris Johnson (1999–2005), o vítězné brexitové kampani už byla řeč.
Problém spočívá v tom, že Cummings není mezi předními konzervativci ani trochu oblíben. Kromě toho, že je považován za, i na poměry v této straně, neobyčejně arogantního, za „neřízenou střelu“, za člověka neschopného podřídit se jakékoli autoritě a duchu „team work“; bývalý konzervativní premiér David Cameron ho v dnes již slavném a všude citovaném výroku označil rovnou za „kariérního psychopata“ a varoval před ním nové vedení strany.
Spojení Cummings – Johnson ale prozatím funguje. Vystudovaný historik se zájmem o vysokou matematiku, psychologii a fungování médií (včetně sociálních sítí) je nejen brilantní intelektuál jako premiér, ale i excentrik a exhibicionista, i v tom spolu vcelku souzní. Hlavní jsou nicméně výsledky a ty hovoří za vše: právě vyhrané brexitové referendum a triumf v parlamentních volbách (společně s výše zmíněným duševním souzněním) způsobily, že se Johnson rozhodl Cummingse „nedat“, třebaže si to přeje drtivá většina veřejnosti, média, labouristická opozice v čele s novým šéfem Keirem Starmerem i několik desítek poslanců Konzervativní strany, což není – dohromady, malá síla, spíš naopak.
Přesto je nanejvýš pravděpodobné, že Johnson tlak, byť za cenu ztráty nějaké té kytičky, ustojí a Cummings bude dál řídit jeho poradce (a podle zlých jazyků i jeho samotného). Příčin, proč je ministerský předseda tak neústupný, je ovšem více než jen zmiňovaná vítězství ve volbách. Je tomu tak (i) proto, že má, navzdory mírnému propadu z posledních dvou týdnů, stále vysoké preference v průzkumech veřejného mínění, drtivou převahu ve sněmovně (kterou nemůže otřást ani případná rebelie několika toryů) a navíc respekt, který mu fakt, že „podržel“ svého člověka, získá u ostatních.
Politikové obecně, jak známo, netrpí vůči svým podřízeným příliš velkou loajalitou, spíše naopak – jejich schopnost zbavit se kohokoli ze spolupracovníků, pokud by jim mohl sebeméně uškodit, je dostatečně známá. Johnson je v tomto ohledu jiný, což je zčásti důsledek jeho povahy a jeho typicky „klanového uvažování“, zčásti racionální úvahy, že ukáže-li, že stojí za svými lidmi, i když se dostanou do maléru, budou oni stát o to víc při něm. Premiér svému okolí de facto vysílá vzkaz: Pracujte pro mě s nadšením, buďte za všech okolností věrní, a pokud se dostanete do potíží, můžete se na mě (nepřekročíte-li mez, která je, například ze zákona, nepřekročitelná) spolehnout. Toho si podřízení samozřejmě velmi cení a do jisté míry to proti své vůli ocení i ti, kteří premiéra jinak příliš nemusejí.
Boris Johnson navíc není v tomto ohledu žádnou výjimkou. Poslední „velký“ britský premiér před ním, spolutvůrce a vůdce New Labour Tony Blair (v úřadu v letech 1997–2007), si faktického šéfa svých poradců Alastaira Campbella (v Blairových službách 1994–2003, ať už oficiálně zastával jakoukoli pozici) rovněž cenil nadevše a chránil ho před všemi útoky, dokud se on sám nerozhodl odejít. Mimochodem, Campbellovy politické deníky (sedm obsáhlých svazků) a jeho kniha nazvaná Blairovy roky (Blair Years, 2008) patří k tomu nejzajímavějšímu, co bylo o současné (nejen) britské politice napsáno (stejně jako Blairovy paměti Moje cesta, anglicky A Journey z roku 2010).
Abych se ale na závěr vrátil ke Cummingsovi a k Johnsonovi. Podobné povahové nastavení, osobní pouta, vzájemné sympatie a oboustranný prospěch znamenají, alespoň prozatím, víc než cokoli jiného, a proto „Boris“ svého „Rasputina“ ve funkci nejspíš udrží. Nestane-li se nic mimořádného, nezaplatí za to navíc ani příliš vysokou cenu. Cummings byl nepopulární už před koronavirovým skandálem a bude nepopulární i po něm. A co! Jak jsem už řekl, premiérova většina v Dolní sněmovně je pohodlná, parlamentní volby daleko, a tak může být Johnson (který úspěšně přestál covid-19, stejně jako jeho snoubenka, jež mu navíc krátce nato porodila syna, kterého pojmenovali po dvou lékařích ze státní nemocnice NHS, kde se „Bojo“ léčil – to všechno jsou strašně důležité PR a hlavně politické body) zcela v klidu. Jak se bude jeho vztah s Cummingsem vyvíjet dál, uvidíme, prozatím ale nemá žádný důvod k tomu, aby se ho vzdal, všem tlakům navzdory.
V rámci vzájemné spolupráce přebíráme z info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!