Co vlastně „konzervuje“ český konzervatismus? Rozhovor s Alexandrem Vondrou

Identita české pravice, nebo v širším smyslu chápaných konzervativních kruhů vycházela z myšlenek klasického liberalismu. Tato původní liberální identita byla a stále je pro konzervativce velice důležitá. Neboť co jinak jsme měli udržovat? Přítomnost sovětských vojsk v Československu a fungování velkých státních podniků? – říká Alexandr Vondra pro „Politickou teologii na každý týden“: „Tradice – současnost – konzervatismus. Česká perspektiva“.

Mikołaj Rajkowski (Politická teologie): Na jakou tradici se odvolávají čeští konzervativci? Jaký je referenční bod v české politice, který je pro konzervativce důležitý?

Alexandr Vondra (český politik, signatář Charty 77, místopředseda vlády v letech 2007–2009): Konzervatismus potřebuje něco, co by mohl „konzervovat“. Mnoho důležitých událostí v moderních dějinách naší země, zejména ve 20. století, nebylo založeno ani tak na logice udržování určitého řádu, ale spíše na demokratických proměnách. Uvedu příklad: na prahu roku 1989, který znamenal konec komunismu, nebylo nic, co by stálo za to udržovat. Téměř všechno v našich životech bylo třeba změnit. Proto máme v Česku konzervativce, kteří hledají inspiraci u různých představitelů konzervativního myšlení. Ať už v minulosti – například u Edmunda Burke – nebo bližších současnosti: myslím samozřejmě především Rogera Scrutona, který byl nejen významným filozofem, ale také velkým přítelem Čechů a Slováků. Pravidelně sem jezdil (v době, kdy mu to ještě dovolovali) a finančně podporoval různé ilegální vědecké iniciativy. Konzervativci četli tehdy Scrutona a obdivovali Margaret Thatcherovou. V období komunismu bylo snadné vyvěsit prapor s hesly boje za svobodu jednotlivce nebo svobodu sdružování, ale tehdy nebylo nic, co by bylo hodno udržování.

Z čeho potom vycházeli konzervativci?

Identita české pravice, nebo v širším smyslu chápaných konzervativních kruhů, vycházela z myšlenek klasického liberalismu. S tím je určitá potíž. Pokud dnes hovoří někdo o liberalismu, myslí tím něco úplně jiného: ze Západu importovanou pokrokářskou ideologii, která nemá s liberalismem, jak ho chápu já, nic společného. Tato původní liberální identita byla a stále je pro konzervativce velmi důležitá. Protože co jsme měli udržovat? Přítomnost sovětských vojsk v Československu a fungování velkých státních podniků? Toho jsme se přeci chtěli zbavit, nebo privatizovat. Komunisté měli koneckonců velkou schopnost vymýtit veškeré tradice: v českých zemích to dokázali mnohem efektivněji než v Polsku. Zaútočili na církev, drobné vlastníky, téměř úplně zničili zemědělce a český venkov. Proto jsou velká města mnohem liberálnější v moderním slova smyslu a venkov je obvykle konzervativní.

Jaké to tedy bylo předtím, před obdobím komunismu?

Počátky moderního československého státu sahají do roku 1918. Jeho identita byla založena na vymanění se z područí rakousko-uherské monarchie. I tehdy byla liberální identita mnohem silnější než konzervativní, protože konzervativci – teoreticky – by měli být zastánci monarchie. I když ve 20. a 30. letech samozřejmě existovaly konzervativní katolické kruhy, avšak neměly k dispozici žádnou monarchii, kterou by mohly podporovat. Pokud se vrátíme do minulosti, zjistíme, že konzervatismus vzkvétal hlavně v některých akademických, spisovatelských a jiných nepolitických kruzích. Ale přitom jen stěží hledal svůj způsob vyjádření jako nástroj praktické politiky. Tento rozpor sahá ještě hlouběji do naší historie, do sporů mezi protestanty a katolíky v době osvícenství, které se odráží v historiografické škole českého osvícenství. Tehdy dokonce i konzervativní spisovatelé souhlasili s tím, že reformace byla projevem pokroku českého národa a sloužila mu. Tehdy také uznali interpretaci, že katolická protireformace přišla z venku, že byla násilně protlačována cizáky.

Přizpůsobil se tedy český konzervatismus historickým převratům?

Dalo by se to tak říci. Všechny zlomové okamžiky – roky 1618, 1918 a poté 1989 – se stavěly proti němu a způsobovaly, že ztrácel půdu pod nohama. Nyní, řadu let po roce 1989, to už začíná vypadat trochu jinak, protože mezitím jsme již stihli něco vytvořit: máme řadu úspěchů a hodně věcí, o které je třeba pečovat, jak v oblasti svobod, tak tradic. Musíme hájit své svobody, které jsme v 90. letech úspěšně vybojovali a které jsou dnes opětovně cílem útoku, jak doma, tak v zahraničí. Mám na mysli současný liberalismus, který je novou formou socialistického progresivismu, kterou nám vnucuje Západ. Zasahuje přinejmenším proti svobodě projevu. Ve jménu imperativu politické korektnosti musíte být opatrní, abyste neřekli něco, co překračuje hranice přijatelného diskursu. Lidé si dnes zvykli na to, že je na veřejnosti třeba mluvit odlišným způsobem, než v soukromí. Jedná se přitom o stejný úkaz, který byl přeci typický pro pozdní komunismus. Pamatuji si to velmi dobře. Moji rodiče často vyjadřovali své skutečné přesvědčení: nenáviděli komunismus. Byli upřímní doma u oběda, v soukromých situacích, ale v přítomnosti jiných lidí se obávali takto vyjadřovat, neříkali ty stejné věci, chyběla jim odvaha. Je to jen jeden příklad toho, co bychom měli uchovat, konzervovat. Jsou zde také tradice, které se v komunistickém období nepodařilo úplně zničit:

například rodina. Nyní je vystavena útokům z mnoha stran. Obrana těchto hodnot je výzvou současné doby a dává konzervativcům příležitost hlasitěji a atraktivněji formulovat své názory. Dříve to nebylo tak snadné. V tomto případě jsem přesvědčen, že se pro český konzervatismus jedná o významnou změnu.

Vstupují konzervativci v Česku do fáze konsolidace, nebo naopak – setrvávají v minulosti?

Když se ohlédnete 30 let nazpět, řekl bych dokonce, že v základních demokratických a politických strukturách neexistoval žádný skutečně významný prvek konzervatismu. Probíhal boj, politické soupeření, soutěž mezi liberály (v původním smyslu) a socialisty. Liberálové, ke kterým patřím i já, toužili změnit stávající řád: skoncovat se státním monopolem, privatizovat majetek, vybudovat otevřený prostor pro konkurenci, jak v klasickém demokratickém životě, tak v ekonomice. Konzervativci v západním smyslu prakticky neexistovali. Existovali pouze jako akademické kruhy a jako jednotlivci v politice. Nezviditelňovali se příliš ani cestou vydávání knih nebo překladů. Nyní je to jiné. Řekl bych, že máme co do činění s čím dál větší konkurencí mezi novodobými liberály a konzervativci, kteří vycházejí z klasického liberalismu. Konzervativce najdete v různých politických uskupeních. V oblasti hospodářské politiky jsou aktivní hlavně klasičtí liberálové z doby před 20 lety, jejichž cílem je především zachování volného trhu.

A co mravnostní otázky?

Pokud jde o sociální a kulturní problémy, zde začínají nuance. Kulturní konzervativci jsou přítomni jak na levici, dokonce i té komunistické, tak na pravici. V mnoha aktuálně diskutovaných otázkách, jako je hnutí LGBT a právo na eutanazii, se politické dělicí čáry mezi pravicí a levicí často proplétají. Výjimkou jsou možná jedině křesťanští demokraté (KDU-ČSL), kteří mají v těchto otázkách konzistentní názory, ale oni jsou koneckonců menšinou. Stačí se podívat na výsledky parlamentních hlasování o různých progresivistických projektech, abyste zjistili, že jsme docela imunní vůči západním ideám nového uspořádání společnosti. Manželství osob stejného pohlaví je pro nás stále nepřijatelné a rozhodně nesouhlasíme ani s eutanazií. V těchto otázkách kontrastuje český konzervatismus se Západem: nejen s liberálními zeměmi Beneluxu, ale také se Španělskem či Itálií. Z toho důvodu se domnívám, že sociální konzervatismus má mnoho pramenů. Nejčastěji však má formu obhajoby daného způsobu života proti pokusům o jeho rozvrat zvenčí.

Pochopil jsem, že přechod k demokracii a ekonomická transformace, která následovala, jsou z konzervativní perspektivy považovány za velmi kladný vývoj: konzervativci je vnímají jako součást tradice, jako svůj úspěch. V Polsku je to úplně jiné – tato otázka i dnes velmi výrazně rozděluje.

I v České republice takové rozdělení existuje, i když ne tak silně jako v Polsku. Konzervativní část společnosti má v Polsku větší vliv, proto obhajuje své přesvědčení více asertivním způsobem. To je docela zřetelný důsledek historického vývoje: česká společnost byla o něco více urbanizovaná, vliv mimoměstského prostředí byl méně citelný. Zadruhé si myslím, že podobně to platí o úloze církve, která byla v Polsku jako instituce mnohem silnější a stála na straně národa. V Česku to nebylo tak jednoduché. Já sám jsem katolík, proto nejsem kritický vůči katolické církvi, ale mnoho protestantů a agnostiků přijalo za svou myšlenku, kterou hlásala Česká osvícenská historiografie, dle které je katolicismus synonymem pro monarchii a německou nadvládu. Ve skutečnosti mnozí lidé, kteří prosazovali myšlenku moderního Československa po roce 1918, sdíleli protiněmecké, protikatolické a samozřejmě protimonarchistické názory. To podtrhuje situaci konzervativců, kteří se ocitli v mnohem složitější situaci. Na rozdíl od Polska, kde byla katolická církev vždy vnímána jako instituce, která stojí za národem, tváří v tvář hrozbě ze strany ruského pravoslaví a německého protestantismu. Toto je historický rozdíl, který podle mého názoru hodně vysvětluje.

A jakým způsobem formovalo náboženství postoje českých politiků?

Rozdíl mezi protestanty a katolíky spočívá v onom progresivistickém přístupu, který má kořeny v protestantských církvích. Když vertikální aspekt, tj. víra v Boha, zůstával silný, pak i horizontální aspekt – obchodní aktivity, například ve weberovském smyslu – byla hybnou silou období raného kapitalismu, ve značně větší míře než v katolických zemích. Kde však za posledních několik desetiletí došlo k zásadní změně, je právě ona vertikální dimenze. Když navštívíte Německo, Nizozemsko nebo Skandinávii, zjistíte, že lidé tam už přestali věřit v Boha. Protestantské kostely zejí prázdnotou, ale pořád ještě tam přežívá étos změny světa k lepšímu. Myslím si, že právě tento étos sloužil jako hnací síla progresivního aktivismu. Před třiceti lety byli pro mne klíčovými spojenci ve všech oblastech zahraniční politiky anglosaští protestanti: Američané, Britové, Holanďané a Skandinávci podporovali rozšiřování NATO, podporovali nás při privatizaci a dokonce i v době boje proti socialismu. To Španělé ani Italové nedělali.

Změnilo se to?

Rozhodně ano. Dnes, když vidím, co se děje ve Spojených státech, co se chystá ve Velké Británii, jakým způsobem nás poučuje Norsko, jsem prostě šokován. Dnes máme více společného s Francouzi nebo Italy, ​​protože ti nejsou až tak progresivní. To je vcelku nová situace. Otázka zní: kdo se změnil, my nebo oni? Myslím si, že jsou to oni. Na Západě skutečně přichází změna. Najednou se všichni začali omlouvat za svou novodobou historii, soustředí se na postoje obětí, které si zaslouží zadostiučinění. Kvůli tomu dochází k oslabování Západu. Myslíte si, že takový Západ bude schopen konkurovat Číně a Rusku? Já si to vůbec nemyslím.

Toto je třetí z textů o českém konzervatismu, který loni vyšel v polském časopise Teologija Polityczna