Co stálo za pádem Borise Johnsona?

Matěj Trávníček v info.cz detailně popisuje bizarní zákulisí pádu britského konzervativního premiéra Borise Johnsona. 

Rozbuškou nejnovější krize je skandální chování konzervativního poslance Chrise Pinchera. Ten nedávno musel rezignovat poté, co podnapilý v Carlton Clubu osahával a sexuálně napadal cizí muže. Jak se záhy ukázalo, nebylo to poprvé. Na Pinchera si v této věci už mnozí stěžovali v minulosti, například v roce 2017 měl sexuálně obtěžovat někdejšího olympionika Alexe Storyho.

Věděl…? Nevěděl…?

To dostalo Borise Johnsona pod tlak. Letos v únoru totiž Pinchera jmenoval zástupcem „hlavního whipa“ v Dolní sněmovně. (Hlavní whip, „Chief Whip“, na úrovni tuzemského předsedy poslaneckého klubu. Jeho prací je dohlížet na to, aby poslanci hlasovali podle stranické linie, zároveň také řeší vnitřní fungování poslaneckého klubu. Pokud má tedy řadový poslanec problém s nějakým jiným poslancem ze své strany, je to právě whip a jeho kancelář, na koho se obrátí o pomoc.) V kontextu Pincherových sexuálních skandálů to vypadalo, že Boris udělal kozla zahradníkem.

Asi by z toho nebyla tak velká aféra, kdyby Boris Johnson a Downing Street zcela neselhali v komunikaci. Premiérův úřad totiž nejprve několik dní tvrdil, že Boris Johnson o žádných obviněních Pinchera nevěděl, což opakovali i vládní ministři a poslanci. Tento týden ale lord McDonald (dlouholetý bývalý diplomat, který byl před časem stálým tajemníkem ministerstva zahraničí, zastával tedy pozici ekvivalentní siru Huphreymu z legendárního sitcomu Jistě, pane ministře) zveřejnil, že Pincher měl tyto problémy už když sloužil v roce 2019 na ministerstvu zahraničí a že o nich byl už tehdy Boris Johnson osobně zpraven.

Na to Downing Street reagovala přiznáním, že Boris Johnson o obviněních skutečně věděl, což premiérův PR tým následně upravil na verzi, že Johnson o obviněních sice věděl, ale mezitím na ně zapomněl. Přibližně ve stejnou dobu, kdy se Boris Johnson osobně omlouval v televizním vysílání, pak oznámil ministr zdravotnictví Sajid Javid odchod z kabinetu a Javida v řádu minut následoval i ministr financí Rishi Sunak. Oba jako důvod svého odchodu uvedli „ztrátu důvěry v premiéra“ a rozšířili řady rebelujících poslanců.

Dělá z nás idioty!

Velká část konzervativních poslanců má Borise Johnsona plné zuby. A bez obalu řečeno, mají pocit, že z nich Downing Street dělá úplné idioty. Denně se totiž setkávají se svými voliči. (Kampaň se v Británii vede prakticky permanentně a je naprosto běžné, že poslanci každý víkend obcházejí své voliče ve svých jednomandátových obvodech ode dveří ke dveřím a mluví s nimi o tom, co je tíží.) Poslední víkend tak poslanci strávili tím, že svým voličům opakovali, že premiér o Pincherovém úchylném chování nic netušil. To se ale nyní ukázalo přinejlepším jako velmi kreativní zacházení s pravdou.

Pincherova aféra je přitom dalším z celé řady větších či menších skandálů, které se Johnsonovou administrativou táhnou od loňského podzimu. Tehdy vše odstartovalo aférou Partygate, kdy vyšlo najevo, že zaměstnanci a politici na úřadu vlády porušovali lockdownová opatření, která (a o to je celá situace horší horší) sami zavedli.

Vyšetřování, které se táhlo několik měsíců, nakonec odhalilo 83 hříšníků včetně samotného premiéra Johnsona, kterým příslušníci Scotland Yardu rozdali pokuty. Navíc, o pikantnosti nebyla nouze. Během vyšetřování vyšlo například najevo, že si zaměstnanci na své pijatiky do Downing Street zaváželi kufry narvané chlastem, který nakupovali v obchodech v okolí Whitehallu.

Jeden z bujarých večírků se dokonce konal v předvečer pohřbu prince Filipa, vévody z Edinburghu. Za tento večírek se Johnson dokonce musel veřejně omluvit královně. V průběhu vyšetřování Partygate se postupně odhalovaly další a další znepokojivé detaily a postupně rostla nespokojenost v poslaneckém klubu a nabalovaly se další problémy.

Ošklivý obrázek…

Jen den před komunálními volbami například musel rezignovat vlivný šéf zemědělského výboru Dolní sněmovny Neil Parish, na kterého prasklo, že v parlamentu při jednáních na svém mobilu sledoval porno. Někdejší farmář Parish se hájil, že na erotický obsah narazil jen náhodou ve chvíli, když se „snažil vygooglit traktor značky Dominator“.

Jen den před ním přitom rezignoval jiný konzervativní poslanec, Imran Khan, který byl odsouzen za sexuální útok na nezletilého chlapce. Postupně tak vznikal dosti nepěkný obrázek celé Konzervativní strany, ze kterého mnozí viní právě Borise Johnsona. Ten v jejich očích neudělal dost pro to, aby zlepšil pověst strany, navíc svým vlastním nevhodným chováním nasadil laťku proklatě nízko.

Vše vyvrcholilo přesně před měsícem, kdy nespokojení konzervativní poslanci vyvolali hlasování o důvěře v Borise Johnsona. Proti premiérovi se postavilo hned 148 poslanců, zatímco 211 ho podpořilo. Tak silný odpor tehdy čekal jen málokdo, všeobecně se očkávalo, že pro nedůvěru bude hlasovat mezi 100 a 120 poslanci.

Konzervativní strana následně prohrála v doplňovacích volbách, ve kterých se obsazovaly křesla po Khanovi a Parishovi. Ztráta Khanova křesla ve Wakefieldu v Západním Yorkshiru na severu země ve prospěch labouristů byla všeobecně očekávaná; Khan byl prvním konzervativním poslancem v daném obvodu od roku 1932.

Ztráta Parishova křesla (volební obvod Tiverton a Haniton) v hrabství Devon na jihozápadě Anglie však zasadila Borisi Johnsonovi těžkou ránu. Tiverton totiž měl poslance z jiné strany než od konzervativců naposledy v roce 1924. A v Hanitonu se nepřerušovaná řada výlučně konzervativních poslanců táhne až do roku 1885 (Historicky se jednalo, jak už současný název napovídá, o dva separátní volební obvody, které byly sloučeny v roce 1997.) Letos ale konzervativci padli v souboji s Liberálními demokraty, když ztratili téměř dvacet tisíc voličů a jejich procentuální zisk se scvrkl ze 60,2 % na 38,5 %.

Co dál?

Letos v zimě, když se poprvé začalo mluvit o výměně v premiérském křesle, Boris Johnson vše ustál – mimo jiné i proto, že nebyl k dispozici jasný nástupce. Dlouholetý miláček průzkumů – nyní už bývalý – ministr financí Rishi Sunak totiž upadl v nemilost veřejnosti poté, co se přišlo na to, že jeho ukrutně zámožná manželka v minulosti kreativně „optimalizovala“ své daňové odvody.

Od té doby, ale povstali noví bojovníci. Hlavními favority jsou dnes ministr obrany Ben Wallace, přezdívaný Captain Fantastic. Ten je vůbec nejpopulárnějším ministrem mezi členy Konzervativní strany podle pravidelného průzkumu prováděného serverem ConservativeHome, čisté skóre pozitivních a negativních hodnocení má +85.

Pro srovnání: Boris Johnson je už dlouhé měsíce na chvostu tohoto žebříčku. Na konci května mu s -15 body patřila poslední příčka. Wallace je bývalý voják, který svou popularitu vysloužil postojem vůči Rusku a podporou Ukrajině, které Britové pod jeho vedením dodávali zbraně už v lednu – tedy v době, kdy se teprve Rusové houfovali okolo Ukrajinských hranic.

Další možností na post premiéra je pak ministryně zahraničí Liz Trussová, která se ráda stylizuje do role nové Margaret Thatcherové – volí podobný šatník a nedávno se nechala stejně jako kdysi Železná lady vyfotit v tanku.

Horkým favoritem je však čerstvě nový ministr financí Zahawi, kterého média okamžitě po jmenování začala srovnávat s Johnem Majorem, který stranu a vládu převzal po Margaret Thatcherové právě z pozice ministra financí jako její designovaný nástupce.

Další ženou v osudí pak je armádní rezervistka a někdejší ministryně obrany Penny Mordauntová, která stále zastává řadu vládních postů. 

Pokud by se ale Konzervativní strana rozhodla sáhnout po někom mimo okruh současné vlády, nabízí se bývalý voják a současný šéf zahraničního výboru Dolní sněmovny Tom Tugendhat. Stopy jeho rodiny přitom vedou do Česka – slavná Vila Tugendhat v Brně totiž patřila jeho příbuzným.

Tugendhatové jsou původem z Těšínského knížectví (dnes rozdělené mezi Česko a Polsko), později však žili právě na jižní Moravě a v Rakousku, odkud Tomovi předci utekli do Anglie před hrůzami šoa – vzhledem k jejich židovskému původu jim hrozila smrt v nacistických vyhlazovacích táborech. Mimochodem, Tugendhatové konvertovali ke katolictví a katolíkem je i Tom, který by se v případě úspěchu stal vůbec prvním otevřeně katolickým premiérem Spojeného království (Tony Blair konvertoval až po odchodu z Downing Street a Boris Johnson je sice pokřtěný katolík, ale za studií konvertoval k Anglikánům a jeho současná víra je nejasná.)

Není vyloučeno, že se o premiérský post pokusí ucházet bývalí ministři Rishi Sunak a Sajid Javid. A těžkou váhou v souboji nepochybně bude i bývalý ministr zahraničí, kultury a zdravotnictví (jedná se o tři různé posty ve vládách Davida Camerona a Theresy May) Jeremy Hunt, který posledně v roce 2019 prohrál s Borisem Johnsonem v rozstřelu mezi členy strany.

Pokud totiž z jakéhokoli důvodu lídr skončí, vybírá se nový tak, že nejprve v sérii hlasování konzervativní poslanci vyberou dva kandidáty s největší podporou a ty následně předloží všem členům strany, kteří z nich následně vyberou nového lídra, kterého Jeho Veličenstvo jmenuje předsedou své vlády.

Celý proces je poměrně zdlouhavý, protože oba finalisté by měli objet zemi a představit se členům strany v sérii veřejných debat, alespoň tak to probíhalo v roce 2019. A jak to celé skončí? Z mého pohledu bude mít Velká Británie nejdříve v září a nejpozději v prosinci nového premiéra.

Autor je členem Konzervativní strany, dlouhodobě žije v Anglii, kde se živí marketingem a komunikací v obranném průmyslu.

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!