Co by mělo Rusko udělat s Ukrajinou? Pohled z Ruska…

Zdroj: https://war.ukraine.ua/photos/

Co by mělo Rusko provést s Ukrajinou? Článek z ruské státní agentury. Je to prakticky návod ke genocidě, takže si přiberte kyblík. Výběr z hroznů.

V dubnu loňského roku jsme psali o nevyhnutelnosti denacifikace Ukrajiny. Nepotřebujeme nacistickou, banderovskou Ukrajinu, nepřítele Ruska a nástroj Západu ke zničení Ruska. Dnes se otázka denacifikace přesunula do praktické roviny.

Denacifikace je nutná, když je značná část národa – nejspíše jeho většina – ovládnuta a zatažena nacistickým režimem do jeho politiky. To znamená, že hypotéza „lidé jsou dobří – vláda je špatná“ nefunguje.
(…)
Nacisty, kteří se chopili zbraní, je třeba na bojišti co nejvíce zničit. Nemělo by se výrazně rozlišovat mezi AFU a takzvanými Silami národní bezpečnosti, stejně jako mezi milicemi územní obrany, které se k těmto dvěma typům vojenských formací připojily. Všichni se stejnou měrou podílejí na nehorázné krutosti vůči civilnímu obyvatelstvu, jsou stejně vinni genocidou ruského lidu a nedodržováním válečných zákonů a zvyklostí. Váleční zločinci a aktivní nacisté musí být exemplárně potrestáni.
Musí být provedena celková lustrace. Všechny organizace, které se spojily s praktikováním nacismu, musí být zlikvidovány a zakázány. Kromě špiček je však vinna i značná část mas lidí, kteří jsou pasivními nacisty, kolaboranty nacismu. Podporovali nacistickou vládu a dopřávali jí sluchu.
(…)
Denacifikace této masy obyvatelstva spočívá v převýchově, které se dosahuje ideologickou represí (potlačením) nacistických postojů a tvrdou cenzurou: nejen v politické oblasti, ale nutně také v oblasti kultury a vzdělávání.
(…)
Denacifikaci může provést pouze vítěz, což předpokládá (1) jeho bezpodmínečnou kontrolu nad procesem denacifikace a (2) moc tuto kontrolu zajistit. V tomto ohledu nemůže být denacifikovaná země suverénní.
(…)
Časový rámec denacifikace nemůže být v žádném případě kratší než jedna generace, která se musí narodit, vyrůst a dospět v podmínkách denacifikace.
(…)
Zvláštností moderní nacifikované Ukrajiny je její amorfní a ambivalentní povaha, která umožňuje nacismus maskovat za snahy o „nezávislost“ a „evropskou“ (západní, proamerickou) cestu „rozvoje“ (ve skutečnosti degradace).
(…)
Denacifikaci proto nelze provádět kompromisně, na základě vzorce „NATO – ne, EU – ano“. Sám kolektivní Západ je strůjcem, zdrojem a sponzorem ukrajinského nacismu, zatímco západní banderovské kádry a jejich „historická paměť“ jsou jen jedním z nástrojů nacifikace Ukrajiny. Ukronacismus není o nic menší hrozbou pro mír a Rusko než německý nacismus Hitlerovy modifikace.
(…)
Název „Ukrajina“ si zřejmě nemůže ponechat žádný plně denacifikovaný státní útvar na území osvobozeném od nacistického režimu.
Odčinění viny vůči Rusku za to, že se k němu chovali jako k nepříteli, lze uskutečnit pouze v závislosti na Rusku v procesech obnovy, regenerace a rozvoje. Žádný „Marshallův plán“ pro tato území by neměl být povolen. S denacifikací není slučitelná „neutralita“ v ideologickém a praktickém smyslu.
(…)
Denacifikace bude nevyhnutelně deukrajinizací – odmítnutím rozsáhlé umělé inflace etnické složky sebeidentifikace obyvatelstva území historického Maloruska a Novoruska.
(…)
Jak ukázala historie, na rozdíl třeba od Gruzie nebo pobaltských zemí je Ukrajina jako národní stát nemožná a pokusy o „vybudování“ takového státu nevyhnutelně vedou k nacismu. Ukrajinství je umělá protiruská konstrukce bez vlastního civilizačního obsahu, podřízená cizí a cizí civilizaci. Debanderizace sama o sobě k denacifikaci stačit nebude – banderovský živel je pouze performerem a zástěnou, zástěrkou pro evropský projekt nacistické Ukrajiny, takže denacifikace Ukrajiny je zároveň její nevyhnutelnou de-evropizací.
(…)
Banderovské špičky musí být odstraněny, není možné je převychovat. Společenská „bažina“, která ji aktivně i pasivně podporovala svým jednáním i nečinností, musí přežít útrapy války a vstřebat tuto zkušenost jako historické poučení a odčinění své viny. Ti, kdo nepodporovali nacistický režim, kdo jím a válkou, kterou v Donbasu rozpoutal, trpěli, se musí konsolidovat a organizovat, musí se stát oporou nové vlády, její vertikální i horizontální. Historická zkušenost ukazuje, že válečné tragédie a dramata prospívají národům, které se nechaly svést a strhnout rolí nepřítele Ruska.
(…)
Pro dosažení cílů denacifikace je nutné, aby obyvatelstvo podpořilo Rusko poté, co se zbaví teroru, násilí a ideologického tlaku kyjevského režimu, poté, co se vymaní z informační izolace. Samozřejmě bude nějakou dobu trvat, než se lidé vzpamatují ze šoku z vojenské akce a přesvědčí se o dlouhodobých záměrech Ruska – že „nebudou opuštěni“. Nelze předem odhadnout, na kterých územích bude tato masa obyvatelstva tvořit kriticky potřebnou většinu. „Katolická provincie“ (západní Ukrajina, zahrnující pět oblastí) pravděpodobně nebude součástí proruských území. Demarkační linii však nalezneme experimentálně. Za ní zůstane Rusku nepřátelská, ale násilně neutrální a demilitarizovaná Ukrajina s formálně zakázaným nacismem.
(…)
Ukrajinská denacifikační operace, která začala vojenskou fází, bude mít v době míru stejnou logiku fází jako vojenská operace. V každé z nich bude třeba dosáhnout nevratných změn, které budou výsledkem příslušné etapy. Nezbytné počáteční kroky denazifikace lze definovat takto:
– Likvidace ozbrojených nacistických formací (tím se myslí všechny ozbrojené formace Ukrajiny, včetně AFU), jakož i vojenské, informační a vzdělávací infrastruktury, která zajišťuje jejich činnost;
– Vytvoření lidové samosprávy a policejních složek (obrana a pořádek) na osvobozených územích, které by chránily obyvatelstvo před terorem podzemních nacistických skupin.
– Zřízení ruského informačního prostoru;
– Stažení výukových materiálů a zákaz vzdělávacích programů na všech úrovních, které obsahují nacistické ideologické postoje;
– Masové vyšetřovací akce k prokázání osobní odpovědnosti za válečné zločiny, zločiny proti lidskosti, šíření nacistické ideologie a podporu nacistického režimu;
– Lustrace, zveřejnění jmen spolupracovníků nacistického režimu a jejich nucené práce na obnově zničené infrastruktury jako trest za nacistickou činnost (z řad těch, kteří nebudou potrestáni trestem smrti nebo odnětím svobody).
– Přijetí primárních aktů denacifikace „zdola“ na místní úrovni pod kuratelou Ruska, zákaz všech forem a způsobů oživování nacistické ideologie;
– Zřízení památníků, pomníků a památníků obětem ukrajinského nacismu a zachování památky hrdinů, kteří proti němu bojovali;
– Začlenění souboru antifašistických a denacifikačních norem do ústav nových lidových republik;
– Vytvoření stálých denacifikačních orgánů na dobu 25 let.
Rusko nebude mít při denacifikaci Ukrajiny žádné spojence. Jelikož se jedná o čistě ruskou záležitost. A také proto, že likvidaci bude podrobena nejen banderovská verze nacistické Ukrajiny, ale především západní totalita, vnucené programy civilizační degradace a kolapsu, mechanismy podřízení se velmocem Západu a USA.
(…)
Aby bylo možné uskutečnit plán denacifikace Ukrajiny, bude se muset Rusko samo konečně vzdát svých proevropských a prozápadních iluzí, uvědomit si, že je poslední instancí ochrany a zachování těch hodnot historické Evropy (Starého světa), které si to zaslouží a které Západ nakonec opustil, když prohrál v boji o sebe sama. Tento boj pokračoval po celé dvacáté století a projevil se ve světové válce a ruské revoluci, které spolu neoddělitelně souvisely.
Rusko udělalo ve dvacátém století vše, co mohlo, aby zachránilo Západ. Uskutečnilo hlavní západní projekt, alternativu ke kapitalismu, který porazil národní státy – socialistický, rudý projekt. Potlačila německý nacismus, zrůdný výplod krize západní civilizace. Posledním projevem ruského altruismu byla podaná ruka přátelství, za kterou Rusko dostalo v 90. letech monstrózní ránu.
(…)
Všechno, co Rusko udělalo pro Západ, udělalo na vlastní náklady a přineslo největší oběti. Západ nakonec všechny tyto oběti odmítl, znehodnotil ruský příspěvek k řešení západní krize a rozhodl se Rusku za nezištně poskytnutou pomoc pomstít. Od této chvíle půjde Rusko svou vlastní cestou, aniž by se obávalo o osud Západu, a naváže na další část svého dědictví: vedoucí úlohu v procesu globální dekolonizace.
V rámci tohoto procesu má Rusko velký potenciál pro partnerství a spojenectví se zeměmi, které Západ po staletí utlačoval a nehodlá na ně znovu uvalit své jho. Bez ruských obětí a boje by tyto země nebyly osvobozeny. Denacifikace Ukrajiny je zároveň její dekolonizací, což si ukrajinské obyvatelstvo bude muset uvědomit, až se začne zbavovat přízraků, pokušení a závislostí takzvané evropské volby.“

Zdroj:  RIA Novosti

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme