Naplnění teorie konfliktu ekonomických tříd se v USA vůbec nedaří, proto američtí komunisté přicházejí s teorií konfliktu ras. Rasa jako pro každého srozumitelný a viditelný symptom lidské bytosti se tak stává politickou kategorií a současně i nástrojem společenského tlaku, která by měla iniciovat širší společenskou změnu. A zatímco umírnění demokraté to vidí jako jednu z mnoha dějinných příležitostí převzít otěže vlády a tím i příležitost, jak zbohatnout, část progresivní levice uvnitř strany hodlá toto úsilí zužitkovat pro komplexní politickou změnu.
Tak by se mohl stručně sumarizovat plán dnešní Demokratické strany USA, který nahradil seriózní politické panely zástupnou snahou „ochránit černé Američany před hluboce zakořeněnou nenávistí bělochů.“
Především bílí Američané považují tendence Obamovy, a teď i Bidenovy, vlády za nebezpečný krok zpět, neboť barva pleti je jen pro 15 % z nich důležitým aspektem vnímání reality. Oproti tomu pro dvě třetiny černých Američanů, je rasa základním znakem při posuzování druhého.
Tato disproporce v běžném lidském soužití přináší do běžného života Američanů nové projevy chování, které bychom v politicky příznivější době mohli bez skrupulí nazývat otevřeným rasismem. Vztahy především černých a bílých Američanů se tak po desetiletích relativního klidu podstatně změnily. Ze strany černých Američanů jde skutečně o jednoznačně rasistické výlevy, které lze nejotevřeněji identifikovat u dětí, které doma odposlechnuté nálady neudrží při běžném společenském pohybu a dávají je tak bělochům otevřeně najevo. (Ukazují na bělochy s pohoršeným úšklebkem nebo se jich dokonce bojí).
Tenhle vtip už ne!
Projevů otevřené rasové nesnášenlivosti je samozřejmě mnohem více a jsou veskrze ryzí. Do té doby normální černoši se všemi svými normálními lidskými neduhy se jako mávnutím kouzelného proutku změnili na uvědomělé občanské aktivisty, kteří se na své bílé sousedy, kolegy a podřízené a nadřízené dívají jinak – přísněji, ale i obezřetněji. Dosud přijatelné vtipy s rasovou tématikou jsou zapovězeny jako nevhodné…
Objevená institucionální nenávist bělochů, označovaná jako systémový rasismus, nabízí Demokratické straně nepřeberné množství politických možností, jak manipulovat s ekonomicky méně úspěšnými Afroameričany.
První výhodou systémového rasismu je jeho relativní přítomnost, tedy že není možné za pomoci standardních vědeckých postupů prokázat, zda vůbec existuje a jaké jsou vlastně jeho parametry – nakolik, kde a v jaké podobě je ve společnosti rozšířen. Oproti výzkumu příčin skutečně existujících jevů, jako je např. kriminalita, nezaměstnanost, inflace nebo třeba rozvodovost, které lze objektivně měřit, tak za prvek systémového – institucionálního rasismu lze označit de facto jakýkoliv společenský proces.
Jak se můžeme z přednášek politických agitátorů dozvědět, výrazem systémového rasismu je nejen zabití černého pachatele bílým policistou, ale dokonce za systémový rasismus lze považovat i vraždu černé oběti černých pachatelem. Existenci systémového rasismu jeho propagátorům nezpochybní ani empirické výzkumy zločinnosti, které zřetelně prokazují neexistenci této rasové paralely. (například 19 loňských vražd černých obětí v marylandském Baltimoru zavinili výhradně černí pachatelé.) Stejně tak neexistuje žádná jiná rozumná závislost třeba mezi barvou pleti policisty a jím usmrcené oběti nebo v případě standardní kriminality, kdy proti sobě stojí konkurenční pachatelé různých ras. Pokud totiž zohledníme poměrné zastoupení jednotlivých ras, nenalezneme žádnou přijatelnou souvislost, která by mohla existenci této rasové teorie prokázat. Za jediné prokazatelné lze s vážností určit pouze nepřiměřeně vyšší podíl černých Američanů na celkové kriminalitě. Ta převyšuje jejich výskyt v populaci. Demokratická strana tato statistická data však vůbec nepopírá a má je za jasný důkaz toho, že systémový rasismus ze strany bělochů existuje.
Tisíce obětí? Nebo dvanáct?
Tyto argumentační fauly jsou sice pikantní, na druhé straně však potvrzují vskutku obludný rozměr demagogie, která americkými komunisty zmítá. To ale také republikánům do budoucna zvěstuje nemožnost nalezení nějakého rozumného politického kompromisu.
Tuto až nečekanou absenci vědeckých výstupů bychom mohli doplnit o poctivě živenou představu černých Američanů, kteří po ní sami nabyli přesvědčení, že jsou opravdu a ve velkém zabíjeni bělochy. Z ankety v minnesotském Minneapolis, kde stále čekáme na oznámení výše trestu pro bílého policistu Chauvina, který byl uznán vinným z vraždy černocha Floyda, vyplývá, že tamní Afroameričané jsou naprosto přesvědčeni, že jde už o tisíce zabitých černochů. Ve skutečnosti bylo v roce 2020 zabito v Minnesotě dvanáct Afroameričanů, z nichž devět bylo ozbrojeno zbraní a útočilo a jeden útočil beze zbraně se snahou zmocnit se zbraně policisty. Stejně důležitý údaj je však o počtech bělošských obětí policie. Těch bylo za stejné období šestadvacet, tedy více než dvakrát tolik než Afroameričanů.
A co dělníci?
Realizace nám dobře známého scénáře marxistické revoluce jistě není ve Spojených státech proveditelná. Představa, že by se američtí dělníci ve většině vzbouřili a převzali podniky svých chlebodárců, je pro tamní marxisty nereálnou představou. Direktivní změnou „vlastnictví výrobních prostředků“ by dělníci nejspíš přišli o značnou část ze svého majetku, který mají uložen v akciích svých zaměstnavatelů nebo v akciích nepřeberného množství investičních fondů, které jejich zaměstnavatele vlastní. Akciový trh dává desítkám miliónů drobných amerických investorů zisky a vlastnictví podílů firem slouží Američanům jako aktivum, které se dá v příhodných dobách rychle zpeněžit. To, spolu s generačním majetkem rodiny, dělá z větší části Američanů bohatou střední třídu (která má samozřejmě své další kvalitativní podkategorie).
Podobně nahlížejí na případné násilné převzetí moci i američtí „rolníci“. Těch za posledních 30 let sice značně ubylo, poněvadž svou půdu prodali velkým zemědělským korporacím, přesto se stále jedná o desítky milionů zemědělsky orientovaných a spíše menších podnikatelů, kteří mají svůj jedinečný plán, který se v žádném ohledu neslučuje s případným celospolečenským plánem o kolektivisticky pojaté výživě obyvatelstva.
Ve Spojených státech není možné provést komunistickou revoluci nejen pro nepříznivé vlastnické poměry, ale také proto, že momentálně vládnoucí skupina obyvatel byla po celou Studenou válku systematicky vychována k zásadnímu odporu ke komunistickým diktaturám. Toto výchovné formování má pochopitelně také svou generační setrvačnost. Míra této setrvačnosti je však pesimisty limitována maximálně na dnešní padesátníky a je také předmětem mnoha sociologicky laděných polemik, např. zda generace dnešních třicátníků tento exotický komunismus skutečně upřímně chápe jako hrozbu.
Další podstatnou okolností, která znemožňuje komunistické znetvoření Spojených států, je také tamní obecné povědomí o svobodách – celá politická existence Spojených států je vlastně protkána vývojem výkladů o obsahu jednotlivých svobod.
Toxický panel rasismu
V USA také není obvyklé se dělit na marxistické politické třídy (dělníci, rolníci a pracující inteligence), neboť taková selekce neodpovídá samotnému myšlení Američanů. Všichni bez rozdílu totiž chtějí být především nezávislí a nenávist k majetnosti, kterou můžeme zaznamenat třeba u Čechů, není nikým pěstována. Jakási politicky motivovaná předpojatost k velkým firmám je spíše výjevem z levicové kinematografie, než obrazem praktického života Američanů (chudá, ale odhodlaná právnička Julia Robertsová bojuje kvůli zdraví lidí z malého města s velkou farmaceutickou firmou, a zvítězí). Vztah Američanů k velkým korporacím je však ještě o řád komplikovanější, odráží více individuální zkušenost a jakási obecná shoda panuje nejspíš jen v oblasti velkého bankovnictví.
Toho všeho jsou si američtí komunisté vědomi a proto svůj plán násilného převzetí moci uzpůsobují americkým společenským poměrům. To stejné udělali českoslovenští, jugoslávští, severokorejští a čínští komunisté – způsob provedení revoluce vždy odrážel kulturu jejich země. (Proto měl Lenin v Rusku roku 1917 celkem velký logistický problém s proletářskou revolucí – v zaostalé zemi, kde neexistoval rozvinutý průmysl, zkrátka chyběl dostatek dělníků, kteří by proletářskou revoluci úspěšně provedli).
Američtí komunisté tedy přicházejí z toxickým panelem rasismu, který má nahradit jinak tolik úspěšnou Marxovu ekonomickou dialektiku o zlých kapitalistech a zdíraných dělnících. Jde o revoluční teorii vyvlastnění na základě rasových a etnických kategorií.
Temná zákoutí univerzit
Nemůžeme se však domnívat, že kritická „teorie rasy“ se ve Spojených státech objevila zčistajasna po loňské smrti Georga Floyda. Její počátky můžeme spatřit už v posledním desetiletí minulého století, kde se těžce rodila v temných a špinavých zákoutích amerických univerzit. „Odborná pojednání“, která z těchto ryze okrajových vědeckých disciplín tehdy vycházela, zůstávala většinou bez povšimnutí širší vědecké obce, podobně jako „studie“ o existenci UFO. Doprovodné marxistické eufemismy jako např. sociální spravedlnost, rozmanitost či inkluze, vyvolávaly spíše rozpačitý úsměv…
Skutečný problém nastal až s příchodem symptomu „rovnosti“, který je Američany vnímán obzvláště citlivě, neboť jde o klauzuli obsaženou v Deklaraci nezávislost a v 14. a 15. dodatku Ústavy. Rovnost je ale také výsledkem společenského konsensu ze šedesátých let (zákonem o občanských právech z roku 1964 a zákonem o hlasovacích právech z roku 1965).
Jenže výklad „rovnosti“ ve smyslu dispozice všemi právy bez ohledu na barvu pleti, považuje dnešní Demokratická strana za maximálně nevyvážený. Vysvětlili proto Afroameričanům, že tato práva jim dali běloši, a tedy nejsou vlastně jejich, jsou jen rasistickým dárkem bělochů. Celé toto pro Američany bolestivé pojednání o nezcizitelnosti práv z důvodu barvy pleti tím transformovali do maskování bílé nadvlády. (Běloši vám dali práva jen zdánlivě, aby tím legalizovali svůj útlak.)
Majetek podle rasy
I současná kritická teorie ras má ale své ještě extremističtější pozice. Je jím vlastnictví, které by mělo být formulováno na základě rasového předpokladu.
Např. černá profesorka Cheryl Harrisová z University of California v Los Angeles ve svém pojednání z roku 1993 „Whiteness as Property“ studentům celkem srozumitelně vysvětluje, jak se situace má a jak by to mělo „spravedlivě“ být. Středobodem její práce je marxistická sociální filozofie – sociální problémy jsou ovlivňovány a vytvářeny více společenskými strukturami a kulturními předpoklady, než individuálními a psychologickými faktory. Zjednodušeně řečeno, to, že vám to zrovna nejde ve škole, není dáno vašimi mentálními schopnostmi nebo tím, že na školu zkrátka kašlete, nýbrž tím, že jste utlačovaný černoch. Profesorka Harrisová řešení patologických jevů ve společnosti spatřuje v zabavení bohatství a jeho přerozdělení podle rasového klíče. To zní zradikalizovaným americkým černochům minimálně zajímavě.
Základními kumulativní znaky kritické teorie ras je bílá nadřazenost a černá podřízenost, což podtrhuje i profesor Tommy Curry z britské University of Edinburgh, který považuje opakující se násilnosti v amerických ulicích za výraz sebeobrany Afroameričanů proti bílému nacionalismu.
Jeho výrok: „Názor, že právo a právní instituce jsou ze své podstaty rasistické a že tato rasa sama o sobě není biologicky podložená a přirozená, je sociálně konstruovaným konceptem, který běloši používají k prosazování svých ekonomických a politických zájmů na úkor barevných lidí“ byl vytesán do základního kamene rasismu a kritické teorie ras.
Dalším ze širokého vějíře myslitelů, o které se opírá politika Bidenovy vlády, je také Ibram Kendi, ředitel Centra pro antirasistický výzkum na univerzitě v Bostonu. Ten řešení spatřuje ve vytvoření ministerstva antirasismu. Ministerstvo by mělo pravomoc vetovat nebo zrušit jakýkoli zákon na jakékoliv úrovni vlády a omezit projev politických vůdců a dalších osob považovaných za rasisty.
Ta trochu jiný „vítězný únor“
Je tedy zřejmé, že komunistická část Demokratické strany si svůj „Vítězný únor“ nepředstavuje prizmatem násilného převzetí moci vyvolenou ekonomickou třídou. Pro komunistickou revoluci hodlají využít chudou část Afroameričanů. Stejně jako Klement Gottwald v roce 1946 provolával českým živnostníkům slávu a slíbil jim podporu, tak i dnes američtí komunisté slibují všem lidem lepší a spravedlivější společnost. Vytvářejí v nich pocit viny za spořádaně žitý život na úkor utlačovaných Afroameričanů. Mnozí tomu věří. Věří v kritickou teorii ras, věří, že svět bude spravedlivější, když každý černoch bude mít svůj dům a budou moci na sebe, bez ohledu na barvu kůže, přes úhledně sestříhaný živý plot při grilování s úsměvem zamávat. Nevědí však, že české živnostníky Gottwald nejdříve zatížil nesmyslnými povinnostmi, aby je tím ekonomicky zruinoval a dal jim pak společenské nálepky, které se automaticky obtiskly i na jejich děti. Nevědí, že stydět by se měla především Demokratická strana, která se v zájmu posílení své mocenské pozice neštítí už vůbec ničeho. Spojené státy se vládou Obamy a Bidena v myšlení vrátily o celých šedesát let zpět do doby, kdy barva pleti určovala politickou příslušnost. Je to krok směrem do chaosu, násilí a bezpráví…
Rasa dělá zákon a zákon dělá rasu
To celé by mělo Čechům poskytnout snadno pochopitelné vysvětlení, proč Američané volili právě Donalda Trumpa a proč tamní situace po listopadových volbách spěje spíše ke skutečné občanské válce, než k efektivnímu řešení složitých sociálních problémů, kterým jednoznačně dominuje kriminalita.
Na obrázku vidíme profesorku práva Cheryl Harrisovou z University of California v Los Angeles. Je v současnosti předním formulátorem kritické teorie rasy. Tvrdí, že „rasa dělá zákon a zákon dělá rasu“ a zvolení Baracka Obamy prezidentem Spojených států považuje za výraz post-rasistické fáze bílého nacionalismu.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme