Černá historie: Jan Smudek

smudek

Byl to skaut, sokol a velký vlastenec. Už v den okupace Československa přísahal, že bude proti nacistům bojovat tak usilovně, dokud je neporazí, nebo nezemře. A dodržel to. Jan Smudek dnes nepatří mezi příliš známé osobnosti odboje, přesto o jeho odvaze a střetech s nacisty vznikly dokonce už za války dva filmy. Jedním z nich byla i oscarová Casablanca. Příběh Jana Smudka, kterému se několikrát povedlo uniknout z obklíčení nacistů, je tématem dalšího dílu Černé historie.

Jan Smudek se narodil 8. září 1915 v Bělé nad Radbuzou. Jeho otec pracoval u dráhy a rodina se brzo přestěhovala do Domažlic. Jan byl členem Junáka, chodil cvičit do Sokola a byl vlastencem. 

V květnu 1938 byla kvůli rostoucímu napětí v pohraničí vyhlášena mobilizace a on se dobrovolně přihlásil k odvodu. Přitom jako student tehdy do armády nemusel. Po pár dnech ho znovu propustili do civilu.

V září 1938 Němci zabrali pohraničí a o půl roku později i celé Československo. Smudek s dalšími skauty ze svého oddílu už v den okupace 15. března 1939 před portrétem Tomáše Garigua Masaryka a Edvarda Beneše přísahal věrnost republice. Tehdy se zavázal, že bude bojovat proti nacismu tak dlouho, dokud ho neporazí, nebo sám nezemře. A za pár týdnů tato slova začal měnit v činy.

Domažličtí skauti se brzo napojili na odbojovou organizaci Obrana národa. Jejich úkolem bylo především získávání zbraní a Smudek navíc  dělal spojku mezi Prahou a Domažlicemi. Během jara 1939 se mu podařilo na jedné taneční zábavě ukrást opilému německému důstojníkovi pistoli. Podobnou akci chtěl zopakovat také v Kladně s kamarádem Františkem Petrem. 8. června 1939 krátce po půlnoci se postavili opilému německému policistovi Wilhelmu Kniestovi. Poručili mu, aby dal ruce vzhůru, začal ale sahat po zbrani. V potyčce vyšly tři výstřely. A jeden z nich policistu zabil. 

Smudek i Petr hned druhý den odjeli do Prahy, kde se skrývali u známých. Nacisté zuřili. Vraždu německého policisty považovali za vzpouru proti okupaci a na Kladensku ihned vyhlásili stanné právo, úplně první v protektorátu. Na dopadení pachatelů vypsali vysokou odměnu. Neúspěšně, nikdo mladíky neudal.

Z jedné cesty z Prahy domů do Domažlic si přivezl kufr plný výbušnin. Odbojáři chtěli vyhodit do vzduchu tunel, kterým měl projíždět muniční vlak. O všem se ale dozvědělo gestapo a 20. března 1940 si pro Smudka přišli domů. 25letý mladík ale zachoval chladnou hlavu. Doprovodil jednoho z gestapáků dobrovolně na půdu, kde měl prý zavazadlo skrývat. Natáhl se ale po zbrani a vykřikl německy „Ruce vzhůru!“ Nacista začal sahat po pistoli, a proto mladý odbojář vystřelil. Na nic nečekal, vyskočil oknem a utíkal přes zahrady.

Běsnící nacisté začali hromadně zatýkat obyvatele na Domažlicku a zmobilizovali všechny síly, aby Smudka vypátrali. Proti nim ovšem stál zkušený skaut, který dobře znal okolí a věděl, kde se ukrýt. Navíc mu pomohlo několik ochotných lidí, včetně bývalých legionářů a oddílu mladých skautů. Přesto po třech dnech narazil na německé pohraničníky, kteří ho chtěli legitimovat. Když jej vedli na stanici, oba zastřelil.

Při hromadném zatýkání nacisté dopadli i Františka Petra. Ten se po šestihodinovém brutálním výslechu přiznal, že byl u zabití německého policisty v roce 1939. A Smudka udal. Nacisté tak získali další důvod, proč nepolapitelného odbojáře dopadnout. Smudek se mezitím dostal do Prahy, kde se spojil se členy Obrany národa. Ti rozhodli, že musí okamžitě pryč z protektorátu. Na cestě přes Moravu ho dokonce vlakem doprovázel pistolník Václav Morávek z odbojové skupiny Tři králové. Smudkova dobrodružná cesta pak vedla přes Slovensko a východní Evropu a přes Libanon až do Francie.

Ve Francii se stal členem pozemního vojska a zúčastnil se také ústupových bojů. Zase stál proti nacistům se zbraní v ruce. Byl ale raněn a skončil v zajatecké nemocnici. I kvůli tomu promeškal poslední loď, která ustupující vojáky evakuovala do Velké Británie. Nehodlal se ale vzdát tak lehce a nacistům dokázal i tehdy utéct. 

Smudkovi se podařilo odplout do Alžírska a Maroka a na ostrov Martinik. Následně se dostal na Bermudy, do Kanady a odtud už do Velké Británie. Absolvoval navigátorský kurz a od července 1944 se stal letcem československé bombardovací perutě RAF. A v Anglii také oslavil konec války. Pár dnů poté si za ženu vzal svoji kolegyni – angličanku Margaret Bushovou z ženských pomocných leteckých sborů WAAF. 

Zpět do Československa přiletěl i s manželkou už v srpnu 1945. Vítali ho jako hrdinu a udělili mu několik válečných vyznamenání. Jeho legenda se šířila už za války a dokonce byl inspirací pro jednu z hlavních postav v americkém filmu Casablanca – československého odbojáře Victora. V Gruzii o něm už v roce 1943 navíc natočili film Nepolapitelný Jan. Stal se správcem jednoho strojírenského podniku u Aše, kde se usadil i se svojí manželkou. Svými názory se navíc netajil. V roce 1946 kandidoval do parlamentu za Československou stranu lidovou. Neúspěšně. Komunistům se ale klanět nehodlal. A to je zřejmě naštvalo.

Obranné zpravodajství se pokusilo Smudka vlákat do pasti. Tajní agenti společně s nastrčenou konfidentkou ho přemluvili, že chtějí přejít hranice a on je jediný, kdo jim s tím může pomoci. Odbojář nejdříve nechtěl, ale nakonec souhlasil. 11. února 1947 se vydali na cestu. Smudkovi ale pořád bylo něco podezřelé. Proto se ještě před hranicemi oddělil a chtěl agentům cestu do Německa ukázat jen z rozhledny. Komunisté proto museli ihned jednat. Všechny zúčastněné okamžitě zatkli.

Provokace se nezdařila, a protože Smudkovi nemohli nic prokázat a v Československu ještě plně nepřevzali moc komunisté, propustili zadrženého válečného veterána po necelém měsíci z vězení. Už tehdy mu asi začalo být jasné, že pro hrdiny ze západní fronty začíná být v Československu nebezpečno. Proto svoji anglickou ženu a dvě dcery poslal už na jaře 1947 do zahraničí. Sám odešel do emigrace krátce po únoru 1948. 

Jan Smudek žil se svojí rodinou v Německu a ve Francii, kde pracoval jako konstruktér. Z legendy a obdivovaného hrdiny se mezitím v Československu stal vlivem komunistické propagandy nenáviděný lehkovážný dobrodruh. Smudek přesto na svoji rodnou zemi nezapomněl. V 90. letech se vrátil zpět domů a poprvé po více než padesáti letech zažil svobodnou republiku, kterou neohrožovala žádná totalita. Trvalo to přesně deset let. Nepolapitelný Jan Smudek, který opakovaně unikl nacistům a posléze i komunistům, zemřel téměř v zapomnění 17. listopadu 1999.  

V rámci vzájemné historie převzato z info.cz 

 

Podpořte nás

Samo se to neudělá…

Konzervativní noviny potřebují vaši pomoc, aby měly více obsahu, byly více vidět a více slyšet!

Podpořte nás zde.