Tohle jsem já s bráchou, není to sice na 17. listopadu, spíš už někdy v prosinci, ale dětští pamětníci mají stejnou výhodu jako opilci, pamatují si jenom zjitřenou atmosféru a různý euforie kolem, i když pořádně vůbec nestíhají, co se kolem nich děje.
Tehdá jsem si myslel, že se vlastně vůbec nespí, neexistovala rutina, pořád k nám někdo chodil, telefonoval, pořád se vařilo, pilo a hlavně diskutovalo. Já si třeba pamatuju, že jsem si navozoval takový zvláštní rauš tím, co by se stalo, kdybych Vaška Bendu najednou vší silou zatahal zezadu za vlasy, poněvadž mě dopaloval tím, jak se handrkuje s mým tátou a pořád mě posílá s prázdnou skleničkou do kuchyně pro další pití. Byl jsem posera, tak jsem ho nezatahal, a tudíž o tom nemůžu napsat.
To nebyly běžný a explicitní radostný emoce, který si pamatuju. Všude kvasilo cosi nevýslovnýho a nic to nepřipomíná ani ty nejvypjatější emoce kdykoli předtím i kdykoli potom. Možná vzdáleně tu ozvěnu slyším v adventním zpěvu „Rosu dejte, nebesa shůry, a oblaka dštěte spravedlivého!“ Velká, velká naděje.
To „něco“ i mýho bolševickýho děda přimělo na mou otázku: „Dědo, ty seš opravdu komunista?“ odpovědět: „Jsem, ale chci Havla“. Dodnes si myslím, i když by se to dalo interpretovat opačně, že to byl jeden z mála okamžiků, kdy se neprojevil jako oportunista, kterým vždycky byl. Prostě ta chvíle přemohla i starýho nomenklaturního kádra, který sice komunistou zůstal, ale v hloubi srdce jásal, že léta šaškování na stranických schůzích, důsledný potlačování svědomí, rozumu, strachu a elementární sebeúcty, že jsou pryč, že to konečně může sundat jako nějaký starý, těsný a mokrý smrdutý spoďáry, pod kterýma se desítky let pařil, aniž by to směl dát najevo.
Tohle nebyl jenom 17. listopad, tohle pulsovalo celý měsíce a ten 9. červen 1990 byl opravdu tím velkým svátkem demokracie, jak se všude dneska omílá, poněvadž nějaký volby jsou skoro furt. Tehdy se to žilo. Pak se pomalu všechno vracelo do normálu, ti drbani s rozšířenýma zorničkama, který chodili k nám domů, chodili už v nažehlených sakách, obtěžkáni funkcemi a odpovědností, a už to byl zase jinej příběh…
Zpětně vlastně rozumím „běžným“ lidem, který tohle prožívali podobně, a museli mít nutně pocit, že všechno bude skvělý a ta euforie bude trvat navždycky, což je přesně pocit opilce, když pije, že to nikdy nepomine, protože já jsem si to myslel taky, majíce to privilegium zažít tu dobu jako dítě, co ještě nebere rozum. A ono to pak nebylo všechno skvělý a mnozí propásli svoje šance, jiní je předběhli, a třeba si dodneska kladou tu pálivou otázku, proč soused zbohatl, jezdí bávem, stal se nějakým ředitelem, a oni zůstali opodál, když nám přece tolik slibovali… Ne, nikdo nic nesliboval, to si pamatujou jenom toho ducha a naději v něm. Naděje, která se z x různých důvodů v x různých osudech prostě neproměnila a vyprchala.
Zloba, závist, zášť, strach a svár opravdu nepominou a možná to ta Marta tehdy zpívat neměla, kdo ví. Jsem dostatečně starej dneska na to, abych si taky pamatoval mnohé pády. Někdo byl za bolševika hrdinou a svobodu už „neuměl“, najednou neměl co dělat a zbláznil se. Přátelství se rozpadla, pravičák začal nenávidět levičáka a naopak, i když to byli předtím letití přátelé. Největší malichernosti najednou narostly do obludných rozměrů a staly se nepřekonatelnými překážkami i v každodenní komunikaci. Některý lidi už ani nepoznávám.
Největší zlo bolševismu je, že vytloukl i z některých, jinak zcela rovných a správných lidí, schopnost žít ve svobodě a svoboda pro ně spíš než palmou vítězství se stala prokletím. Skutečně ďábelský kousek a věřím, že to je sub specie aeternitatis ta poslední oběť, kterou v boji proti pekelnýmu drakovi přinesli, takže bychom jim to nakonec měli odpustit.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!