Bronislaw Wildstein je bývalý disident, zakladatel Studentského výboru solidarity (1977), po roce 1989 jeden z nejznámějších polských publicistů. Je hrdinou slavného dokumentu Tři kamarádi o třech protirežimních studentech, z nich jeden byl zavražděn tajnou policií, druhý byl udavačem a třetí je sám Wildstein. I tato skutečnost vedla k tomu, že Wildstein se stal jedním z hlavních bojovníků za vyrovnání se s komunismem a lustrace, v demokratickém Polsku. V tomto bodě se střetl s liberální částí někdejšího disentu okolo Adam Michnika a deníku Gazeta Wyborcza, kteří prosazovali tlustou čáru za minulostí a zaměření se na budování „evropského“ Polska, oproštěného od národních a katolických tradic. V roce 2005 tehdy ještě utajovaný seznam 162 000 spolupracovníků tajné policie nakonec sám zveřejnil. Dva jeho romány Údolí nicoty a Nedokonaný čas vyšly česky. Je kritikem současné podoby evropské integrace. V pondělí 13. května bude s redaktorem Reflexu Bohumilem Pečinkou a šéfredaktorem Konzervativních novin diskutovat na téma „Kulturní války v Evropě“
V zájmu „evropskosti“ docházelo ke znehodnocování naší národní tradice coby překážky na cestě pokroku, a Poláci měli naordinovánu pedagogiku hanby coby recept na jejich závislost na národě. Pocit, že jsme horší, nás měl motivovat k co nejrychlejšímu vysvléknutí z národní kůže a převtělení v Evropany. Naši pedagogové se odvolávali na jasnou zkušenost podřadnosti postkomunistických zemí ve vztahu k jejich nekomunistickým sousedům. Tento neduh sice nevyplýval z kulturní tradice národů střední a východní Evropy, jež se staly obětí revolučního experimentu vnuceného jim sovětskou armádou, určitě v nich však budil snadno zneužitelný komplex.
Ve skutečnosti ovšem souhrn hlubokých komplexů projevovali především sami pedagogové našich postkomunistických společností, tedy jejich establishment. Byl to komplex méněcennosti vůči západním partnerům, kompenzovaný povýšeným vztahem k vlastnímu národu. Tato povýšenost plynula mimo jiné z potlačeného pocitu viny. Autoritou našich autorit však byla mytická Evropa, která přijímala určitá rozhodnutí a zaujímala prý určitá stanoviska. Ve skutečnosti takový útvar neexistoval a evropská rozhodnutí byla výslednicí střetu zájmů různých států. Existuje samozřejmě vrstva eurokratů, pro něž má partikulární zisk větší váhu než národní příslušnost, ty však nelze považovat za vzor, spíš je nutno vnímat je jako patologii.
Víra, že eurokraté reprezentují jinou úroveň lidského vědomí a nepodléhají tlaku okrajových zájmů, je infantilní. Už několik let je zjevné to, co se dříve přece jen zastíralo – že silné státy, hlavně Německo a Francie, využívají unijní instituce k prosazování vlastních zájmů. Pokud je vybavíme většími pravomocemi, znamená to pro nás silnější podřízenost.
I v rámci EU lze při zachování vlastní suverenity mít podíl na politickém jednání. Tzn. prosazovat společně s ostatními vlastní zájmy a vytvářet racionální kompromisy. Takový postup je nejlepší cestou k formování různých postojů a postupného hledání společného dobra. Ono vychvalované „Plutí v hlavním proudu“ z principu není politikou, ale podřízením se nejsilnějším.
Argumentace, že o naše dobro se lépe postarají evropští lídři coby představitelé vyšší civilizační úrovně, je nejen absurdní, ale vyjadřuje cynické a bludné přesvědčení, že silní mají vždycky pravdu. To je mentalita poddaného, který uznává vlastní podřadnost, čímž se k ní odsuzuje. Ve skutečnosti poměr sil není nikdy dán jednou provždy.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme!