Naše země se nachází ve zvláštním rozpoložení. Situace, které by pro nás byly za normálních časů nepředstavitelné, najednou procházejí téměř bez povšimnutí. Maximálně nad tím člověk unaveně pokrčí rameny. Všichni jsou vyčerpaní, znechucení, přehlcení. Zprávy připomínají kulisu stokrát zhlédnutého filmu, který si pustíte k žehlení, když chcete, aby v bytě nebylo ticho a přitom nestrhával vaši pozornost. Hloubavějším jedincům se stává, že se přesto někdy zaposlouchají. A pak se nestačí divit, když jim ta absurdita dojde. To se mi včera stalo při poslechu ministra zdravotnictví Jana Blatného.
Když si uvědomíte, že třeba věta „připravujeme nemocnice na zahájení fungování systému nedostatku vzácných zdrojů ve smyslu prioritizace pacientů jako například u hromadných neštěstí“ v překladu do normálního jazyka znamená, že nemocnice budou rozhodovat, koho nechají umřít bez pomoci a koho se pokusí zachránit. Pravděpodobně podle věku a zdravotního stavu. Nejen ty na Chebsku, v Sokolově či Trutnově, kde už jsou takové praktiky běžné, uznává ministr. Několikrát zopakuje, že situace je špatná, britská mutace se šíří rychle a je agresivnější vůči lidskému organismu, systém je na hraně kapacit.
Už nato prostě kašlu…
To ale není to nejhorší. Celé to rámuje Blatného oznámení, že řízení epidemie vzdává. Nové restrikce přijímat nechce a připouští, že ty stávající by se mohly rozvolnit. Stěžuje si, že lidé nedodržují opatření. A vzápětí tvrdí, že jediným řešením je, ponechat dodržování na jejich zodpovědnosti. Zkrátka pokud lidé nedodržují závazná pravidla ani v případě, že jim za to hrozí sankce, je naší jedinou nadějí, že budou dodržovat doporučení.
Systém nemůže zachránit každého. To je pravda, když máte třeba rakovinu slinivky břišní, pravděpodobně brzy zemřete (nepočetné výjimky existují, každý má jiné tělo, ale je to spíš souhra mnoha faktorů jako včasné zachycení a reakce organismu než odraz lékařského snažení). Něco jiného ale je říct, že systém nemůže ZACHRAŇOVAT každého.
Naše zdravotnictví si platíme proto, že zachraňuje každého, pokud výslovně nechce léčbu vzdát. I pak mu zdravotníci poskytují například tišící prostředky, aby poslední chvíle prospal. Lékař by měl udělat maximum pro každého pacienta, to je jeho zodpovědnost. Zdravotní systém a povinné zdravotní pojištění pak máme proto, aby existoval nějaký standard péče, které se dostane každému, kdo ji potřebuje. Boháč si může zaplatit lepší pokoj a donášku z restaurace, ale teoreticky by se mu nemělo dostat lepší lékařské péče než chudákovi. Tak úplně to neplatí, bohatí lidé si mohou dovolit různé nadstavby, třeba zahraniční experimentální léčbu, která u nás není dosud k dispozici, nebo léky, na něž pojišťovna nepřispívá. Nic není stoprocentní, ale obecně naše zdravotnictví drží svůj standard péče pro všechny velmi vysoko. Čeští bezdomovci na rozdíl od svých amerických souputníků mohou nastoupit psychiatrickou léčbu i bez vyloupení banky.
(Jedna známá, lékařka v Izraeli, mi vyprávěla, jak se snaží zachraňovat děti narozené ve 20. až 22. týdnu těhotenství, přestože se to zatím v jejich nemocnici nikdy nepovedlo a vždy do toho vstupují s tím, že šance na záchranu je v podstatě nulová. Nebo jak léčí rakoviny devadesátiletým přeživším holokaustu. Někteří lidé by je nepochybně nechali zemřít za plentou nebo rovnou aktivně usmrtili, „aby se netrápili“. Příznivci novodobé eugeniky vůči nenarozeným i narozeným lidem si neuvědomují, že veškerý lékařský pokrok je pouze důsledkem cílevědomé snahy udělat ve své době nemožné pro pacienta, a ta zase vyplývala z etiky, která neumožňovala situaci řešit tím nejjednodušším způsobem. Věda jde přitom kupředu až neuvěřitelně rychle. V dokumentu České televize Čtyři v tom 2 z roku 2014 je například dvouletá holčička Amálka, která trpí spinální svalovou atrofií I. typu. Amálka krátce po natáčení zemřela. Tehdy pro ni nemohli udělat nic, o pět let později první české děti podstupují experimentální léčbu Zolgensmou, která jim prodlužuje věk dožití a zmírňuje postup nemoci. Nebýt toho, že se tyto děti rodí a „ukončit jejich trápení“ alespoň prozatím legálně nejde, neexistoval by ani s tím související pokrok.)
Jak to, že nerezignuje?
Zatímco lékaři morálně zodpovídají (aspoň teoreticky by měli zodpovídat i trestněprávně) za to, že udělají pro každého pacienta maximum, fungování zastřešující soustavy, to jest zdravotního systému, je zodpovědností politiků. Konkrétně vládních politiků a nejkonkrétněji ministra zdravotnictví. Blatný není v záviděníhodné situaci. Velká část, možná většina společnosti restrikce nechce. Nemocnice praskají ve švech, standard péče pro všechny se snižuje. V některých nemocnicích se pacienti selektují. Ti, co by za normálního stavu byli na JIP, jsou na normálních lůžkách, ti, co by byli na normálních lůžkách, jsou doma. Není to vina lékařů, systém prostě už leckde prorazil hranice svých kapacit, což přiznává i Blatný. (Nutno dodat kapacit robustních, ve většině zemí v Evropě, a to i té západní, by obdobný příliv nakažených zvládali pravděpodobně ještě hůř.)
Pokud však Blatný otevřeně kapituluje, měl by tak činit alespoň obrazně řečeno se slzami v očích a současně oznámit svou rezignaci. On to však sděluje zprávařským stylem redaktora Novy. Opatření nefungují, nemocnice kolabují. Tak snad se situace nějak sama zlepší, možná přijde k̶o̶u̶z̶e̶l̶n̶í̶k sluníčko a vitamín D. Je to ještě ministr zdravotnictví, nebo už Rey Koranteng? Blatný se na tiskovce explicitně zřekl zodpovědnosti za řízení epidemie i správu zdravotnického systému, ale v úřadě zůstal. Je to absurdní, asi jako kdyby okupační mocnost v okupovaném státě zachovala původního ministra války.
Ve světle Blatného kapitulantského projevu vystupují i dvě další věci. Jeho dřívější slova směřovaná na stav nemocnice v Chebu a žádost tamního starosty o umístění části pacientů v příhraničních nemocnicích v Německu. Tehdy Blatný tvrdil, že Česko se o své pacienty postará samo, včera připustil, že to nebude možné. A rovněž včerejší vystoupení premiéra Babiše na výroční akci k třicítce Visegrádu, že s pacienty nám případně pomohou i Poláci a Maďaři. Zaprvé pak nedává smysl odmítat umístění chebských lidí v nemocnicích vzdálených sotva 50 kilometrů vzdušnou čarou v Německu, ale vozit je 600 kilometrů do Budapešti. A potom, proč by například Maďaři, kteří v březnu vstoupí do pátého měsíce lockdownu při dvou tisících nakažených denně, měli zachraňovat pacienty ze země, kde při 13 tisících denně ministr lhostejně krčí rameny, že teď je to na lidech? I Maďary opatření trápí, i tam je pro vládu nepopulární je neustále prodlužovat.
Packalové
Česká vláda zpackala, co mohla. Zmítaná populismem jela stylem brzda-plyn, který je pro lidskou psychiku nejničivější. Ne nadarmo je jednou z nejefektivnějších metod, jak člověka týrat, střídavé sprchování ledovou a horkou vodou. Nebo neustálé přepínání světla a tmy. Političtí vězni z dob komunismu by mohli vyprávět. Člověka to podlomí. Přísný lockdown z jara vystřídaly letní bakchanálie. Roušky jsou symbol, tahle věta patřila v létě k nejvysmívanějším. Jenže on je to symbol toho, že epidemie tu stále je a může znovu udeřit. Lidé se chovají zodpovědněji, když to mají před očima. Kromě toho vláda svými dalšími kroky v podstatě popřela, že co udělala na jaře, nebyla jen bezúčelná buzerace.
Na podzim vláda otálela s ostrým řezem, který by umožnil situaci za dva tři týdny restartovat. Nepřišel doteď. Polovičatá opatření, která přitom vyřazují řadu lidí z ekonomického provozu na dlouhé měsíce, před Vánoci rozvolnila na počtu zhruba 5 tisíc nákaz denně. Na čísle, při němž Izrael zavedl zákaz vycházení. Nechala podnikatele nakoupit zásoby, za dva týdny už situace nebyla udržitelná, tak se k polovičatým opatřením vrátila. Žijeme v nich doteď a situace se pořád zhoršuje. Za to může spíše britská mutace než vláda, ale prozatímní závěr je jí podobný: na počtu 13 tisíc denně ministr hází flintu do žita. Lidé se o sebe mají postarat sami, do nemocnic ani nechodit. Jen na rozdíl od anarchokapitalistické utopie zůstanou státní instituce zachovány.
V resortu zdravotnictví se za dobu epidemie vystřídaly tři osoby, a to nejhorší si Babiš bohužel schovával na konec. Nespočítám všechny příležitosti, kdy jsem četla příspěvky lidí, kteří už nechtějí nic. Testování, trasování, lockdown, očkování, nic. Jsou pro kolaps zdravotnictví a horují proti odkládání lékařských zákroků. Absurditu toho, že by jim za chvíli v té nemocnici nevytáhli ani nůž ze zad, nechápou. V průměru tak každý druhý argumentoval slovy Blatného o tom, že mezi mrtvými jen třetina jde na vrub covidu a jsou mezi nimi například oběti autonehod. Říká to přece ministr zdravotnictví. Lze se na obyčejné lidi vůbec zlobit? Nemluvě o tom, že byly časy, kdy se třeba před Romanem Šmuclerem musel člověk schovávat na záchodě. Ještě v listopadu, kdy už jsme byli best in covid. Člověk, zvláště v tíživé ekonomické situaci, se samozřejmě utíká k informacím, které mu dávají naději. A když to neříká žádný extravagantní youtuber, ale lékař…
Dívám se na prarodiče…
Shodou okolností od března sleduju tabulku, kterou provozuje maďarská vláda. Na této adrese každý den přibývají maďarské oběti covidu. Je tam věk, pohlaví a další nemoci, jimiž trpěli. Úplně všechny nemoci, i zcela nesouvisející, třeba duševní; občas to má někdo i na dva řádky. Nikdy tam nebyla žádná oběť autonehody, zato jsou tam často lidé ve věku šedesát, sedmdesát let, kteří měli vysoký krevní tlak nebo cukrovku. A mohli tu být třeba dalších deset i dvacet let. Je pro mě snadné si tam představit oba mé prarodiče. Můj děda má 80 a každou myslitelnou komorbiditu. Mé babičce je 75, je s výjimkou tlaku úplně zdravá, její matka se dožila 94 let. Na rozdíl od členů vlády zatím nejsou očkováni. Se svými prarodiči žiju od narození a to, jestli zemřou za pár let obklopeni mými dětmi, nebo se za dva týdny udusí na nemocniční chodbě, je pro mě docela důležité.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme!