Komise pro studium Nejvyššího soudu USA (SCOTUS) je nový institut, jehož vznik nařídil minulý týden Joseph Biden. Jak se můžeme z výkonného nařízení Bílého domu dozvědět, půjde o sbor (maximálně) 36 učenců ústavního práva, bývalých soudců federálních soudů a jiných osob se zkušenostmi a znalostmi federálního soudnictví a problematiky Nejvyššího soudu Spojených států. Ze zveřejněného účelu zřízení této komise dále vyplývá, že půjde o politický panel, který by měl Josephu Bidenovi umožnit podívat se na současné postavení Nejvyššího soudu USA v rámci ústavním pořádku země novým – modernějším způsobem.
Vzhledem k tomu, že postavení SCOTUSu ve složité hierarchii amerického soudního aparátu de facto neumožňuje vůbec žádné podstatné změny, je zřejmé, že ze strany Josepha Bidena půjde o tah, který zcela jistě vystřelí daleko jiným směrem, než by se mohlo z míření jeho výkonného nařízení usuzovat. Zkrátka jde o záminku, jak rozjitřit jinak naprosto a po staletí stabilní situaci okolo Nejvyššího soudu USA.
Vznik Bidenovy politické komise má být tedy především krvavým syrovým žvancem, sloužícím k vyprovokování pouliční inteligence, která v pravou chvíli přeřve jakoukoliv možnost seriózní odborné a politické diskuze. V politickém marketingu takové snahy označujeme jako „impuls k zahájení široké společenské diskuze“. (To mne vždycky vyleká.)
Nejde samozřejmě o to, že by se politici neměli, či dokonce nesměli zabývat soudním systémem ve snaze uzpůsobit ho k obrazu svému. Taková snaha je žádoucí, má-li obecný charakter, tedy nikoliv uboze spekulativní.
Česká odbočka
V Česku na půdě parlamentu od roku 2019 probíhala komediálně laděná debata o členství soudců obecných soudů v politických stranách. Zatímco v USA se ví o tom, že většina soudců má politický názor, a někteří soudci SCOTUSu jsou dokonce i registrovaní voliči, u nás se tváříme, že je jim politika naprosto ukradená a celý život prožijí bez manželů, příbuzných, přátel a bývalých spolužáků… jen v soudní síni, kde nakonec zemřou, aniž by jedinkrát hlasovali ve volbách nebo alespoň si zaláteřili nad epidemií průměrnosti, která naší politickou scénu zavlekla až pod agrofurt vlády Andreje Babiše. Snaha zakázat soudcům politicky myslet vychází z předpokladu, že svůj politický názor nemají a pokud mají, nesmějí ho veřejně vyjevovat. To, že svůj politický názor zobrazují ve svých rozhodnutích, už tak některým českým zákonodárcům nevadí …
Záměrem Josepha Bidena je bezesporu navýšení počtu soudců Nejvyššího soudu, ve kterém dnes převládá (spíše) konzervativní pohled na svět. Nemůžeme však vždy očekávat, že každé rozhodnutí soudu bude mít tento charakter. Pohled na společenské dění je totiž téměř vždy zatížen specifickým osobním vhledem, a to bez ohledu na to, zda svým hlasováním soudce ctí, či se protiví své „politické příslušnosti“.
Zkrátka, hlasování každého soudce SCOTUSu je výrazem především jeho svébytnosti. Nikdo není jen konzervativec nebo jen liberál, tyto tendence pouze v určitých tématech převládají a v každém rozhodnutí soudce hraje svou úlohu nejen umění plně dohlédnout následky, ale také třeba politická taktika. To všechno činí soudce Nejvyššího soudu USA mimořádnou nebo méně mimořádnou osobností.
Soudce není jen tak někdo
Je tedy nanejvýš nevhodné, aby se soudcem nejmocnějšího soudu světa stal člověk, který jen poctivě dodrží svůj politický slib, protože ho vkleče v Oválné pracovně dal, nýbrž člověk, který bude umět svá rozhodnutí srozumitelně obhájit a mít tak příležitost získat si i širší respekt odpůrců. Je to totiž soudcům profesní život, nikoliv prezidentův.
(Však to známe i ze standardního rozhodování českých soudů, které v prvé řadě hodnotíme podle přesvědčivosti odůvodnění a až na druhém místě jej posuzujeme, zda nám tak nějak zapadá do našeho názorového rámce.)
Výběr soudců SCOTUSu, je vždy jistým poselstvím do budoucna a jde taktéž i o svědectví doby. Soudce je navržen prezidentem a schválen Senátem Kongresu doživotně. Mnoho soudců tak o mnoho let přežívá své prezidenty – stávají se tak doslova potomky a někdy i politickými následovníky prezidenta.
Prosadit svého kandidáta je pro prezidenta především politickou výzvou. Vyplývá to z předem nejasného výsledku dvouletých volebních cyklů obměny 1/3 Senátu. Situací, kdy bylo potřeba soudce jmenovat a současně prezidentova strana Senátu vládla, bylo v historii poskrovnu. Této konstelaci politických sil musí prezident přizpůsobit i samotný výběr kandidáta. (Kdyby vládla Senátu strana prezidenta, navrhl by „lepšího“ – politicky vyhraněnějšího kandidáta, ale protože Senátu vládne opozice, musí hledat kvalifikovanou osobnost, která bude pro opozici průchozí.)
Devět soudců
Od roku 1869 je počet soudců Nejvyššího soudu USA konstantní, je jich devět. Společně se zmíněnými politickými souvislostmi, především tedy obtížnost nalézt vhodného kandidáta v permanentně se měnící politické situaci, se dá situace okolo SCOTUSu bez nadsázky hodnotit tak, že volbu soudce doprovází Boží vůle. (Tento okamžik americké soudní historie je velice zajímavým tématem, dokonce až s nádechem transcendentna – jaká netypická náhoda stála za zvolením některých soudců a jak zásadní úlohu později sehráli.)
Zvolení soudce Nejvyššího soudu Spojených států je žel především výjev z praktické politiky, ve kterém nám přítomnost Boží prozřetelnosti jaksi splývá s dennodenním vnímáním reality. Mystický nádech mají tyto příběhy, až po desetiletích, kdy si umíme a můžeme důležité souvislosti uvědomit nebo přiznat.
Jinak, než za stěžejní centrum moci, které Američany bez ohledu na jejich mentální schopnosti značně převyšuje, vnímá Nejvyšší soud USA Joseph Biden. Ten, ve snaze uzpůsobit složení soudu směrem k příznivější skladbě, aby mohl prosadit většinou populace odmítané politické panely, takto uctivě jistě soud nevnímá. ¨
Překvapivý hrdina
Jeho úsilí kritizoval dokonce i socialistický předseda senátního Rozpočtového výboru Bernie Sanders, který k případnému navýšení počtu soudců podotkl, že „obávám se, že příště, když budou republikáni u moci, udělají totéž, myslím, že to není konečné řešení“.
To, že si nebezpečí ve zvýšení počtu soudců dobře uvědomuje i tento bezesporu politický extremista, dává vědět, že Biden tentokrát už tvrdě narazil. Narazil na zatím neprodyšnou obranu amerických patriotů, kteří by sice rádi prosadili své málem „nesmrtelné“ politiky, nikoliv však za cenu ohrožení samotné podstaty politického systému. Pokud si i Bernie Sanders uvědomuje, do jakých hlubokých bažin nestability, by se Spojené státy mohly, ve snaze prosadit fakticky dílčí politické záměry, dostat, pak to znamená, že jde o nejvážnější ohrožení. (Titulování snah Bidena slovy „nejvážnější ohrožení“, se mi v jeho případě zdá až příliš časté.)
Nejvyšší soud USA je vedle ozbrojených sil, daleko nejstabilnější oporou americké demokracie – představuje nejdůležitější a poslední ochranné pásmo před totálním společenským rozvratem zevnitř. Z Bidenova výkonného nařízení je smrdutě cítit, že to myslí smrtelně vážně… To však neznamená, že se mu to podaří.
Na obrázku je můj hrdina týdne Bernie Sanders (79). Je předseda rozpočtového výboru Senátu Kongresu. Je to nejpopulárnější americký progresivista, sociální inovátor a spirituální komunista. V amerických federálních zákonodárných sborech působí už od roku 1991. Na prezidenta USA kandidoval třikrát.
A připomeňme si i senátora Joe Bidena a jeho projev z roku 1983, kde zavzpomínal na Roosveltův nápad navýšit počet soudců na 15, aby prosadil některé prvky svého „New Dealu“:
„Roosvelt měl právo navýšit počet soudců. Bylo to plně v jeho pravomoci. Neporušil tím žádný zákon. Ale byla to pitomá myšlenka. Byla to velká, velká chyba. Na celou dekádu zpochybnil nezávislost nejdůležitější instituce v této zemi.“
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!