Berlín → Bejrút → Bagdád

Říká se, že když někdo zaujme nějakou pozici nebo názor z emocionálních důvodů, nemáte šanci jej odvést někam jinam racionálními argumenty. Je to podobné, jako mluvit na Angličana čínsky a čekat, že si z toho něco vezme. Nicméně z té jeho pozice jej může vyhodit jiný silně emocionální zážitek, který jde proti tomu prvnímu.

Něco takového pozoruji v posledních dnech v Německu, co se vztahu k islámským komunitám týče.

Intelektuální kritika islámu není v německojazyčném světě nijak nová, ale za cca 15 let svého trvání nedosáhla téměř ničeho. Domácí autoři jako Ralph Giordano (který přežil Holocaust schovaný ve sklepě sousedů), Constantin Schreiber (mimochodem plynný mluvčí arabštiny, který tak má dokonalý přehled o tom, o čem se v mešitách mluví “mimo dozor státu”), Hamid Abdel-SamadThilo SarrazinNecla Kelek nebo Henryk Broder mohli vydávat jeden článek za druhým, a přeložené knihy od Ayaan Hirsi Ali nebo Salmana Rushdieho mohly ležet v každém knihkupectví, ale stejně jako by to nebylo nic platné. Ani politici, ani média nehodlali opouštět stará klišé.

Ještě loni zrušila spolková ministryně vnitra Nancy Faeserová (SPD) pracovní skupinu Politický islám, kterou rok předtím dal dohromady její předchůdce, Bavorák Horst Seehofer. Studium politického islámu v Německu nechceme, dalo by se říci.

***

Události posledního měsíce, kdy dav na ulici volá po zničení Izraele, háže Molotovovy koktejly, pochoduje pod vlajkami se šahádou a požaduje chalifát, a na židovských podnicích se objevují načmárané Davidovy hvězdy a háknkrojce, měly emocionální efekt, který žádná předchozí snaha o vysvětlování problému neměla. Příliš to připomíná Holocaust, nejhorší skvrnu hanby na německých dějinách, o které se tři generace Němců učily v dějepisu včetně všech krvavých detailů. A berou ji jako svoji dědičnou hanbu. Sousloví „Nie wieder“ (nikdy více) se používá dost běžně a vyskytuje se například na Hitlerově rodném domku v Braunau, což je sice v Rakousku, ale v tomtéž kulturním okruhu.


YouTube player

Šesticípé hvězdy na židovských domech dokázaly, co dlouhá řada trpělivě argumentujících intelektuálů nikoliv: přimět i tu zabedněnější část německého obyvatelstva (čímž bohužel myslím hlavně politiky a novináře) k uvědomění, že islámský svět má ve svém hodnotovém žebříčku věci, které jsou s moderním evropským liberalismem totálně nekompatibilní.

Najednou se i ve velkých novinách objevují zcela upřímné články o podstatě problému, nezapatlané povinnými dodatky typu „jedná se o titěrnou menšinu extremistů“, protože do kolektivního povědomí konečně prosákla informace, že se o titěrnou menšinu extremistů nejedná a že mezi řadovými muslimy je antisemitismus celkem mainstreamový jev. (Odkaz 1odkaz 2odkaz 3odkaz 4.) A tenhle tweet odborníka na Blízký východ Tobiase Schneidera oběhl internet.



Co na to říci? Trochu pozdě, ne?

Co s tím teď chcete dělat, milí Teutoni? Nepřerostl vám ten problém za léta mlčení krapet přes hlavu?

Takto vypadá demografický strom Německa rozdělený podle toho, zda jde o původní Němce, občany přistěhovaleckého původu a cizince:



Když si zvětšíme ten kus odpovídající nejmladším generacím, vidíme, že podíl cizinců a lidí s migračním původem je už vcelku vysoký, mezi 1/3 a 1/4. To je budoucnost Německa, i kdyby se nějakým zázrakem všechny ty současné migrační toky zastavily (a ony se nezastaví). Přitom jsou ty podíly nerovnoměrně rozdělené; na vesnici je typicky etnických Němců více a ve velkých městech méně.

Jistě, ne všichni ti přistěhovalci jsou muslimové, ale řada z nich ano, a navíc mají tendenci se koncentrovat v “paralelních společnostech” (Parallelgesellschaften), jako je Neukölln v Berlíně, do kterých vnější vlivy pronikají jen ve značně omezené míře. “Každý třetí školák je náš!” hlásal řečník na propalestinské demonstraci v Düsseldorfu, a ředitel učitelských odborů Stefan Düll konstatuje, že jsou třídy, kam skoro nikdo jiný než muslimové nechodí.

Po takové demografické změně následuje nutně i změna politická.

Má-li nějaké město třeba 20 % muslimského obyvatelstva původem z Blízkého východu, začne jeho místní politika nevyhnutelně připomínat tu blízkovýchodní. Nejdříve tedy ta pouliční, protože k účasti na demonstraci nebo malování hvězd na židovské podniky žádné občanství nepotřebujete. O něco později – podle toho, jak dotyční získávají volební právo – i mezi volenými zastupiteli. Krásně je to vidět třeba na nizozemském Rotterdamu, kde “multikulturní” (v praxi hlavně turecko-marocká) strana DENK získala roku 2022 desetinu křesel na radnici a je součástí koalice, spravující jedno z nejvýznamnějších přístavních měst v Evropě.

Tentýž jev se postupně, pomaleji, bude projevovat i na vyšších úrovních politiky – v případě Německa na státní a na spolkové (federální). Německo je demokracie a deset lidí fandících Hamásu spolehlivě přehlasuje jednoho Žida a sedm přesvědčených liberálů.

Reálně vzato je ta situace tak zanedbaná, že s tím teď už těžko ti Němci něco nadělají. Čtvrtě jako Neukölln jsou mikrokosmem samy pro sebe, kde můžete prožít celý život, aniž byste přišli do nějakého intenzivnějšího kontaktu s nevěřícími Němci venku. A žádat po učitelích, aby svoje početné žactvo konvertovali na evropské hodnoty, je fantasmagorie. Nejpozději od dekapitace Samuela Patyho si každý učitel dvakrát rozmyslí, jestli na sebe chce přivolat podobný osud, a odhadoval bych, že řada z nich se ze strachu raději sebecenzurovala už dříve.

Prosím vás, uvědomme si to ještě jednou:

Ty samé politické elity Německa, které svojí úmyslnou selektivní slepotou způsobily budoucím generacím tak neřešitelný problém, teď tlačí na menší státy EU, aby se vzdaly práva veta ve jménu “akceschopnosti”.

Přitom ani nemůžou říci, že by nikdo netušil, co se blíží, a co jednoho dne nastane. Prvním politikem, který systematicky z liberálních pozic kritizoval naivitu multikulturalismu, byl zavražděný Pim Fortuyn, Nizozemec, který celkem přesně předpověděl trajektorii dnešního vývoje už před čtvrt stoletím. I v Německu o něm dobře věděli, ale prostě se rozhodli jej ignorovat, i když jej ani nešlo označit za jakéhosi zapšklého národovce, protože to byl opravdu bona fide moderní liberál. Dost možná se některým lidem ulevilo, když Fortuyna těsně před volbami roku 2002 navěky umlčel příslušník radikální levice Volkert van der Graaf.

Ano, řečníka lze umlčet, problém se tím ovšem nevyřeší, vyhnívá dál, a teď už se dostal do stadia, kdy jej popřít nejde; dokonce i ZDF o tom nedávno odvysílala reportáž.


YouTube player

Ne, milí přátelé z Berlína (Paříže atd.), já vám moc nevěřím a žádnou další moc nad Českou republikou vám dát nechci. Tuhle velice zásadní věc jste podělali dokonale a čert ví, jak budou vaše velká města vypadat roku 2050.

Zatím jsou na nejlepší cestě připomínat Bejrút zkřížený s Bagdádem, a to je, aspoň z mého pohledu, krajně nepřitažlivá perspektiva. Nedokážete-li v tomhle směru ochránit vlastní země, nemáte co sahat po vlivu a moci nad cizími. A vy jste to nedokázali.

Marian Kechlibar je autorem knihy Krvavé levandule, a série šesti dílů Zapomenutých příběhů. Publikuje na svém blogu kechlibar.net.

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!