V pohnutém roce 1968 vydal tehdy jednačtyřicetiletý teolog Joseph Ratzinger svou slavnou knihu Úvod do křesťanství. Na jejím začátku chce popsat situaci člověka, který chce dnes (teď na konci šedesátých let) mluvit o víře, a pomáhá si Kierkegaardovým vyprávěním o klaunovi z cirkusu, kde vypukl požár. Klaun utíká varovat obyvatele vesnice, kde cirkus stojí, před požárem. Vzbuzuje velkou pozornost a má obrovský úspěch, ale jiný, než jaký by chtěl mít. Lidé totiž jeho varování chápou jako povedené číslo a smějí se mu. Čím je klaun zoufalejší a naléhavější, tím větší úspěch má a tím většího aplausu se mu dostává. Cirkus a vesnice nakonec úplně shoří. A Joseph Ratzinger si jako odpovědný teolog – tedy jako ten, kdo má mluvit o víře – klade otázku, co má klaun dělat, aby ho začali brát vážně. Odlíčit se, převléct a zcivilnit své vystupování? Samo o sobě to podle něj nestačí. Víra není něco, co lze jednoduše předat poté, co dostaneme svými silami a schopnostmi posluchače do správného nastavení, aby nás brali vážně. Jako obvykle je celý problém mnohem složitější. Podívejme se na život emeritního papeže Benedikta optikou tohoto klaunského příběhu. Za všechna nutná zjednodušení se předem omlouvám.
Na konci šedesátých let v Bavorsku byl kněz pevnou součástí společnosti a její kultury. Všichni mu naslouchali, měli ho rádi, ale vlastně ho často nebrali příliš vážně. Podobenství o klaunovi je zde naprosto srozumitelné. Společnost se ale v dalších desetiletích dynamicky vyvíjela. Jak se s ní Joseph Ratzinger v oné (při vší úctě a vážnosti) pomyslné roli nešťastného klauna vyrovnal? Jako teolog se o zlomení onoho obrazu teologa – klauna poctivě snažil a hledal srozumitelné způsoby, jakými by společnost oslovil. Za zmínku stojí jistě mezinárodní katolická revue Communio, kterou založili společně Ratzinger, Balthasar a de Lubac. Tento časopis si od začátku své existence kladl za úkol komunikaci teologie s duchovním životem a světem kultury.
O necelých deset let později se Joseph Ratzinger stal arcibiskupem v Mnichově-Freisingu, hned nato kardinálem a za několik let pak prefektem Kongregace pro nauku víry, tehdy nejvyššího vatikánského úřadu po papeži. Zde už nepůsobil jako dobrácký klaun, který sice v očích lidí dobře hraje svůj kus, ale lidé ho nechápou. Stal se pro mnohé „Božím rotvajlerem“ nebo „pancéřovým kardinálem“. Jeho důraz na pravdu a neměnnost základních článků víry, kterou měl jako prefekt své kongregace v popisu práce, z něj pro mnoho teologů a církevních představitelů dělala necitlivého vyvrhele. I když v rozhovorech, které s ním dělali Vittorio Messori a Peter Seewald působil spíše jako člověk citlivý, ale zásadový, církevní veřejnost se jaksi rozdělila na ty, co ho nesnášeli, a na ty, kteří do něj vkládali své naděje na budoucnost katolické církve. Pro ty první možná byl klaunem, ovšem nikoli dobráckým cirkusovým nešikou, ale spíše krutým Jokerem. Pro ty druhé už klauna vůbec nepředstavoval.
Když se stal papežem, čekali ti první, že nastolí bezmála jakousi konzervativní apokalypsu. Ti druzí jásali. Apokalypsa nenastala, takže se první uklidnili, a druzí byli spokojeni, ale možná nikoli naprosto. Všichni byli totiž určitým způsobem překvapeni papežovým vystupováním. Už svou první encyklikou nadchnul teology i mnoho lidí mimo církev a jeho neokázalé vystupování mu získalo srdce asi většiny lidí. A jeho rezignace na papežský úřad byla skutečně revolučním činem. Za klauna ho už nepokládal asi nikdo. Někteří však těžce nesli, že stále neodložil některé (podle nich) klaunské atributy. Takže se diskutovalo o vhodnosti starobylé papežské čapky (camauro), červených polobotek či krajek na albě. Z rotvajlera se prý stal Pontifex elegans. Situace se za několik desítek let opravdu změnila. Kdysi byl klaun někým, koho všichni znali, vítali ho, tleskali mu, ale neposlouchali ho. Nyní se stal někým, koho za klauna vlastně nepovažují, naslouchají mu, i když s ním třeba nesouhlasí, tak si ho váží, ale nestojí o jeho kostým.
Dnes čteme v narychlo sepsaných nekrolozích, jak byl Benedikt XVI. konzervativní ve věci církevní nauky a morálky. Je to jistě pravda v tom, že uchovával (konzervoval) to podstatné, co ke křesťanství patří. Ale tak to asi většinou myšleno nebylo. Obvykle se dnes slovem „konzervativní“ označuje cosi na způsob jednoho z politických extrémů. V tomto smyslu ovšem Benedikt XVI. rozhodně konzervativec nebyl. Pokud konzervatismem myslíme jeden z pólů legitimní teologické plurality, tak byl mnohem spíše klasickým středovým myslitelem, biskupem a papežem. Hájit neměnné principy není v tomto smyslu konzervativní, ale něco, kde jde o podstatu a politicky chápaná pluralita není možná. Sem patří (abych připomněl asi nejčastěji zmiňované věci) výlučnost Krista jako cesty ke spáse, potřeba milosti, nerozlučitelnost manželství, nebo odmítání sexuálního života mimo manželství apod. Ty, kteří je nepřijímají, nebudeme nenávidět, ale církev nemůže být tak inkluzivní, aby na tyto zásady rezignovala, aniž by se zřekla svého poslání. A právě tyto zásady zesnulý emeritní papež neúnavně hájil jako Joseph Ratzinger i jako Benedikt XVI. Jeho heslo cooperatores veritatis (spolupracovníci pravdy) je v tomto ohledu více než výmluvné. Tam, kde legitimní pluralita možná je, byl docela odvážný na obě strany, což dokázal na jedné straně uvolněním restrikcí spojených s mešním obřadem z doby před reformou Pavla VI., na straně druhé návštěvou mešity Al-Aksá a především svým odstoupením z úřadu.
Papež Benedikt XVI. byl velký člověk, křesťan, biskup, papež a teolog. I ti největší z nás jsou ale hříšní lidé. Přestože se při bilancování zesnulého emeritního papeže nabízí hlavně chvála a vděčnost, nezapomeňme na modlitbu za jeho duši, neboť na velké lidi se kladou velké nároky a nikdo nejsme s to jim stoprocentně dostát.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme