V osobní seberealizaci nalezla Nová levice nejvyšší cíl, protože jedním rázem popřela základ západní civilizace a získala revoluční zbraň, výzvu k akci a možnost vytvářet různá spojenectví zaměřená na likvidaci politického systému. Teorie hlásí: lidského sebevědomí a sebeúcty nelze dosáhnout, dokud existují strukturální překážky jako sexismus, rasismus a náboženský fanatismus. Neprojevují se vždy navenek, jsou skryté v zavedeném politickém systému, především v jeho zakořeněném předsudku vůči všem menšinám. Potlačované skupiny jsou obětí institucionálního násilí a nemohou se osvobodit a plně realizovat, dokud instituce nepadnou.
Americké ženy se nacházejí ve společenské roli „chovankyň pohodlného koncentračního tábora”, napsala Betty Friedanová (1921–2006), feministka druhé vlny. Podobně jako ostatní členové Nové levice tvrdí i ona, že ženám v dosažení opravdového životního naplnění brání neformální očekávání a požadavky ze strany společnosti. V Ženské mystice (The Feminine Mystique, 1963) přímo běduje, „jakými nešťastnými pocity trpí uprostřed 20. století ve Spojených státech ženy a jak je přemáhá podivná nerealizovatelná touha a nespokojenost.“ Co způsobilo tak nevýslovné utrpení? Friedmanová mimo jiné souhlasí s Maslowem, že se ženy zaprodaly, podřídily se společenskému tlaku a proměnily se v „chodící mrtvoly“. Feministická autorka Druhého pohlaví a Sartrova existencialistická partnerka Simone de Beauvoirová dokonce navrhla, že by společnost měla bránit ženám v mateřství: „Máme-li změnit společnost, neměly by mít ženy možnost vychovávat své děti doma. Mají-li na výběr, mnohé takovou volbu využijí. My ale přinutíme ženy, aby se vydaly žádoucím směrem.“
Systémový rasismus?
V důsledku hnutí za občanská práva, jež kdysi naprosto legitimně zápasilo s institucionalizovaným rasismem právního řádu, se objevil nový argument, že Amerika je nevyléčitelně rasistická a že její zakořeněný postoj nelze nikdy překonat. Typickým příkladem je tvrzení Malcolma X z roku 1963, že lidskoprávní hnutí za změnu občanského zákoníku a za dodržování právních předpisů je naprostá hloupost, protože „taková změna nic nevyřeší“. Čestný předseda tzv. Vlády Black Panther (černých panterů) Stokely Carmichael spolu s Charlesem Hamiltonem napsali v roce 1967 v knize „Černošská moc a politika osvobození” (Black Power: The Politics of Liberation), že americký rasismus má příliš hluboké historické kořeny, než aby ho mohla zrušit nějaká částečná reforma namísto totální systémové přeměny. „Rasismus je u nás zjevný i skrytý a má dvě vzájemně se podporující stránky, jednu individuální, kdy běloch jedná s černochem a jednu kolektivní, kdy bělošská komunita jedná s komunitou černošskou. Takový je rozdíl mezi individuálním a institucionálním rasismem.“ Institucionální rasismus je neurčitý a je nesnadné jej postihnout, pozná se podle svého ovoce. Každá nerovnost znamená diskriminaci. Když Afroameričané postrádají „kvalitní potraviny, slušné bydlení a zdravotnická zařízení, současně tisíce z nich strádají fyzicky, psychicky i intelektuálně kvůli chudobě a diskriminaci černošské komunity, považujeme něco takového za funkci institucionálního rasismu“. Běloši už dávno neútočí na kostely ani neházejí kameny po rodinách černochů „podporují ale politické instituce a úředníky, kteří udržují v chodu institucionálně rasistickou politiku“. Proto jsou politické spory často zástupné a pouze zastírají skrytý rasismus.
Podle názoru feministek se jediná možnost, jak utlačované skupiny získají svou sebeúctu, nachází v kolektivní bojové akci proti systému. Gloria Steinem napsala, že ženy a jiné skupiny obětí nemají v současném politickém systému žádnou jinou šanci. Aby získaly svou důstojnost, musí všechny oběti vytvořit společnou frontu „s ostatními, kteří sdílejí podobné zkušenosti (od skupin různě zneužívaných osob až po sdružení domorodých národů), a to nejen aby získali větší moc… ale i proto, aby zaujali své místo v kruhu pronásledovaných a objevili své pravé potlačené já. Profesorka Kimberlé Crenshaw z Kolumbijské univerzity vymyslela pojem, který koalici obětí společenského útlaku definuje: je to intersekcionalita. Podle něho jsou lidé členy různých skupin: rasových, pohlavních, náboženských, sexuální orientace a podobně a jejich „žitou realitu“ lze popsat odkazem na průnik mezi těmito skupinami. Černoška a muslimka s lesbickou orientací má naprosto odlišnou životní zkušenost než bílý mužský heterosexuální křesťan. Kromě toho můžeme určit také míru prožitých potíží jednoduše odkazem na různé menšiny, kterých je kdo členem. Přináležitost k různým skupinám obětí znamená zkušenost daleko širší viktimizace, což jim všem uděluje větší právo na kritiku institucionální diskriminace ve Spojených státech.
Crenshaw přiznává, že konečným cílem intersekcionality je zastrašování všech, kdo nejsou členy těchto průnikových skupin. Tito lidé mají být donuceni, aby se naučili „brzdit své privilegium”. „Uznat vlastní zvýhodněné postavení”, říká, „nebude pro každého snadné, když je sám obětí diskriminace a vyloučení”. Nedá se však nic dělat, uznat to prostě musí, jinak na něj padne obvinění ze spoluúčasti na institucionálním rasismu.
Není černoch jako černoch…
Neuznají-li bledé tváře své privilegium, musíme je vytlačit z veřejného prostoru, což platí i pro muže, kteří si nechtějí přiznat své vrozené mizogynní mužství. Politika identit a kmenové solidarity je jediná cesta k opravdové spravedlnosti, není ovšem realizovatelná bez „represivní tolerance”. Ti, kteří odmítají přijmout diktát intersekcionality a tvrdí, že navzdory barvě své pokožky se necítí být obětí americké společnosti, považujeme za zrádce, za novodobé vtělení strýčka Toma. Proto soudce Clarence Thomas nemůže být z pohledu legitimity černoch, když v Nejvyšším soudu nehlasuje s demokraty. Republikánka Nikky Haleyová zradila své pohlaví – jestliže neuznává potrat, není legitimní ženou. Ta Nehisi Coates míní, že když černoši propagují individualismus a neřídí se tradiční ideologií demokratů, dopouštějí se pravicové úchylky a podporují tak „bělošskou svobodu, svobodu utlačovatelů, svobody být pyšným ignorantem”.
Další pokračování ukázek z knihy amerického konzervativního novináře, komentátora a spisovatele Bena Shapira Jak zachránit západní civilizaci, kterou vydalo nakladatelství Leda v roce 2020, přijde příští týden.
Benjamin Aaron Shapiro (36) vystudoval na Kalifornské a Harvardově univerzitě politickou filosofii a právo cum laude a od svých 17 let, kdy se stal nejmladším syndikovaným sloupkařem píšícím pro konsorcium médií, patří mezi nejaktivnější politické debatéry v americké slovní válce mezi progresisty a konzervativci.
Od roku 2015 vede své vlastní liberálně konzervativní webové stránky The Daily Wire. Svou obhajobou svobody slova a racionální diskuse si vysloužil nenávist levice a dnes už nemůže veřejně přednášet bez ochrany policie. Stal se také hlavním terčem antisemitských útoků ze strany extrémních nacionalistů.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!