Levice popisuje Ameriku jako kulturní poušť a americký sen jako noční mů-ru. Slavný román Sinclaire Lewise Babbitt (1922) představuje omezeného maloměstského podnikatele jako nenaplněného materialistického snílka – jeho jméno se stalo hanlivým označením běžných Američanů. Po válce byl sen o společenském vzestupu rozhodně velmi živý, nikdy ale neodpovídal známé karikatuře předměstského domku s bílým plotem, automobilem, pejskem a dvěma dětmi. Týkal se rovněž kulturního obohacení a společného účelu. Stačí se podívat na statistiku.
Jak uvádí historik Fred Siegel, v letech 1940 až 1955 se počet oblastních symfonických orchestrů zvýšil o 250 pro-cent, v roce 1955 třicet pět milionů lidí navštívilo nějaký koncert, ale jen patnáct milionů baseballové utkání. I televize měla zpočátku ambici být součás-tí kulturního vzdělávání: stanice NBC představila tříhodinové drama Richard III. s Laurencem Olivierem v hlavní roli. V roce 1951 měly knižní debatní kluby tzv. velké literatury dvacet pět tisíc členů a během jednoho roku si 50 000 Američanů za nemalé sumy koupilo sebrané spisy Platóna, Aristotela, amerických Otců zakladatelů, Hegela nebo encyklopedie.
Jde o kulturu..
Kulturní zájmy svých spoluobčanů ale nenávistní progresivisté prostě nehodlají uznat, kapitalismus je zlo a o materialistické Americe to platí dvojnásob. Proto se společnost nemůže kultivovat, o toleranci ani nemluvě. Bohatnoucí americká střední třída vidí v kultuře nanejvýš prestiž. Ti, kteří si dopřejí tzv. kulturní vyžití, jsou stejně povrchní jako ostatní a přetvařují se jako Stepfordské paničky ze stejnojmenného románu nebo manželé Babbittova typu. Americkou kulturu určují primitivní hmotaři, kteří uctívají mamon a honí se za bohatstvím, aby se jím mohli honosit, a vyhýbají se pohledu na lidské utrpení. V srdci ukrývají zapšklou závist a pod postelí pornografické časopisy.
Jedině převratná změna společenského řádu může zrodit nové lidstvo. Aby získalo pravý individuální i komunitární cíl, musí se lidé zbavit své iluze, že pod vládou židovsko-křesťanského osvícenství měl jejich život nějaký účel a smysl. Progresivisté jsou přesvědčeni, že dokud nebude stávající systém ležet v troskách, lidé se své falešné představy nikdy nezbaví a jejich životy nebude možné změnit k lepšímu.
Taková argumentace má na marxistické levici úctyhodný rodokmen. Italský socialista Antonio Gramsci (1891–1937) se už v roce 1916 domníval, že první světová válka nenastolila globální socialistickou revoluci proto, že jí v tom zabránila kultura kapitalistické ideologie, pod jejímž tlakem lidé vyrůsta-li. „Lidský život se řídí především myslí, vědomím, což znamená, že je pro-duktem dějin, nikoli samotné přírody. Neexistuje žádné jiné vysvětlení, proč socialismus ještě nevznikl.”
Frankfurtská škola
Gramsci zemřel na následky věznění za Mussoliniho vlády, jeho výklad ale přijali členové tzv. Frankfurtské školy německých sociálních myslitelů, které vyhnal z Německa vzestup národně-socialistické strany. Jejich duchovní vůdce Max Horkheimer (1895–1973), kázal evangelium sociální změny a jako první přišel s myšlenkou dekonstrukce společnosti, která by uvolnila cestu radikální přestavbě. Jeho známá „kritická teorie” odmítá kategorie současného myšlení, je „nedůvěřivá a podezřívavá vůči pojmům, jako jsou lepší, užitečný, vhodný, produktivní nebo kvalitní, a to právě v tomto pořadí”. Kapitalistický řád je tedy zapotřebí zgruntu změnit, „mizérie naší doby leží v samotné struktuře společnosti.“ Tu je nutné zničit především. Není náhoda, že se nejrůznější univerzitní sociologická studia zabývající se oběťmi společenské diskriminace – ať už jde o černochy, Židy nebo sexuální menšiny –, nacházejí pod společným jmenovatelem „kritické teorie“.
Horkheimer a jeho druzi z Frankfurtské školy museli opustit nacistické Německo a s pomocí populárního rozhlasového reportéra Edwarda R. Murrowa emigrovali do Spojených států. V Novém světě všichni záhy objevili nevyléčitelný materialismus a všeobecnou důvěru v tržní hospodářství. Jejich stoupající hvězda Theodor Adorno (1903-1969), napadl Američany za antirevoluční hmotařství, Erich Fromm (1900-1980) objevil v americkém materialismu sám původ totalitarismu a předpovídal brzký nástup fašismu. Konzumem odcizení jedinci se podle něj díky osvícenským lžím západní civilizace domnívají, že jsou svobodní a říkají, „jsme hrdí, že nepodléháme vnější autoritě, že bez omezení vyjadřujeme své myšlenky a pocity a považujeme za samozřejmé, že tato svoboda zaručuje naši individualitu. Právo vyjádřit své myšlenky má ale smysl jen v případě, že nějaké máme.” Bezmoc západního člověka nachází útěchu v „nutkavé konformitě, která z izolovaného jedince vytváří pasivní automat, nebo autoritáře.” Jak vidno, bez marxistické přestavby člověka, nemají lidé jinou volbu, než se stát nacisty, nebo ubohými spotřebiteli, což z nich dříve nebo pozdě vytvoří jakési protofašisty.
Bylo to zoufalé neporozumění americkému individualismu s jeho náboženskými kořeny! Fromm se samozřejmě nemýlil ve svém odsudku materialismu, jenž je samozřejmě škodlivý a popírá účel i smysl individuálního života a společnosti. Problematická je ale jím navrhovaná radikální léčba, místo návratu k základním hodnotám americké tradice totiž navrhuje její likvidaci. A představa, že německý nacismus vznikl z individualistického konzumerismu, je naprosto absurdní, nacismus se přece zrodil z poblouzněného národního kolektivismu, aby kultem státu a mobilizací společnosti nahradil osobní účel a iniciativu. Nacismus je příbuzný s marxismem, nikoli s kapitalismem.
Fromm a jemu podobní ideologové navrhují řešení falešného problému, který si sami vymysleli. Věří v nevyhnutelný vývoj od nudné spotřebitelské konformity k fašismu a totálním odmítnutím kultury hodlají zničit politický systém zevnitř. Vyhlašují každodenní vzpouru proti tradici v oblasti sexuální, v umění, v zaměstnání – prostě ve všem a všude je podle nich třeba odmítat zvyky a hodnoty společnosti.
MARX, MAO A MARCUSE!
Předním propagátorem plíživé kulturní revoluce byl Herbert Marcuse (1898–1979), jeden z hlavních předchůdců tzv. Nové levice. Jako první kázal, že lze převažující řád zničit postupnou likvidací jeho základů. V roce 1955, shodou okolností paralelně s podobným vývojem myšlení u Kinseyho, napsal knihu Eros a civilizace, v níž dokazuje, že teprve emancipace z viktoriánské mentality a škodlivé represivní sexuality vysvobodí lidstvo a nastolí nový lepší svět. Tak jako Kinsey i Fromm odmítá Freudovu psychologii a propaguje nevázanou smyslnost jako „koncepci nerepresivní civilizace na základě fundamentálně nového prožívání bytí, zcela odlišného vztahu mezi člověkem a přírodou a naprosto odlišných existenciálních vztahů“. Kapitalismus strukturoval člověka podle pracovní specializace a obdobně strukturoval i erotické vztahy, v nichž mají různé tělesné orgány předurčené role. Už nikdy víc! Nastává čas, aby „se tělo stalo předmětem kathexis, zdrojem potěšení a nástrojem rozkoše”. Klíčem k šťastnému a báječnému světu je naprostá a neomezená seberealizace člověka: „Nebudou-li lidé užíváni jako nástroje v udržování odcizených úkonů, stanou se ze zábran proti absolutnímu uspokojení elementy lidské svobody… Tato smyslná racionalita má své vlastní morální zákony.“
K osvobození světa prostě stačí zavést bezuzdné dionýsovské pohanství. Marcuse se proslavil heslem, „Make love, not war” (láska je lepší než válka), se kterým v roce 1968 pochodovali revoltující studenti v Paříži a v průvodu nesli i kryptogram revoluce, tři písmena M – MARX, MAO A MARCUSE.
Marcuseho oslava pohanství se ale nezastavila u sexuální revoluce. podstatou jeho pokrokové teorie je rovněž nová forma cenzury, kterou orwellovsky pojmenoval „represivní tolerance“. Paradoxně je třeba určité názory potlačovat jako nepřípustné, aby nezvítězily a nesvrhly kritickou teorii. „Cíl osvobozenecké tolerance vyžaduje jednak netoleranci vůči převládající politice, postojům a názorům, jednak posílení tolerance vůči zakázaným a potlačovaným politickým názorům a postojům.“ Svoboda, prohlašuje Marcuse, „dnes slouží útlaku, a proto musí útlak sloužit svobodě. Ano, tento myslitel zcela jistě předstihl svou dobu – jak dnes často slyšíme, svoboda projevu je násilí.
Marcuse vyzval k „přehodnocení tradičního rozlišování mezi násilným a ne-násilným činem“ a nabídl novou definici agresivní mluvy. „Osvobozenecká tolerance znamená netolerovat pravici a tolerovat levici… zahrnuje nejen jednání, ale i veškeré diskuse a propagandu, nejen skutky, ale také slova.“ Tržní svobodu názorů je zapotřebí zlikvidovat, musíme si uvědomit, že „ji zorganizovali a vymezili ti, kdo určují národní a individuální zájmy“. Je zapotřebí poskytnout společenská privilegia a výhody menšinám, aby umlčely opozici: „osvobození „psanců této Země” není uskutečnitelné bez potlačení nejen jejich starých, ale také jejich nových pánů. Marcuse položil základy politické korektnosti, cenzury veřejného projevu ve jménu permanentního osvobozování utlačovaných menšin, údajných obětí institucionálního sexuálního a rasového násilí.
V padesátých letech minulého století levice jistě právem poukazovala na problém rasismu a sexismu v americké společnosti. V tradici marxismu však jako jediný lék navrhovala naprosté zničení kapitalistického řádu, v němž viděla hierarchii soukromých majitelů utlačující své podřízené.
Současná levice pokročila ještě dál, přijala Marxovo ztotožnění kapitalismu se západní civilizací a nelítostně útočí na všechny hodnoty americké kultury. V šedesátých a sedmdesátých letech sociálních změn a nepokojů (vietnamská válka) se jí podařilo ovlivnit mládež a založit antikulturu, pro kterou je Amerika čiré zlo a hrůzné utrpení. Touto ideologií postupně ovládla univerzity i hlavní proud masových sdělovacích prostředků.
Další pokračování ukázek z knihy amerického konzervativního novináře, komentátora a spisovatele Bena Shapira Jak zachránit západní civilizaci, kterou vydalo nakladatelství Leda v roce 2020, přijde příští týden.
Benjamin Aaron Shapiro (36) vystudoval na Kalifornské a Harvardově univerzitě politickou filosofii a právo cum laude a od svých 17 let, kdy se stal nejmladším syndikovaným sloupkařem píšícím pro konsorcium médií, patří mezi nejaktivnější politické debatéry v americké slovní válce mezi progresisty a konzervativci.
Od roku 2015 vede své vlastní liberálně konzervativní webové stránky The Daily Wire. Svou obhajobou svobody slova a racionální diskuse si vysloužil nenávist levice a dnes už nemůže veřejně přednášet bez ochrany policie. Stal se také hlavním terčem antisemitských útoků ze strany extrémních nacionalistů.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!