Do Prahy v uplynulých dnech doputovala reakce Evropské komise na české stanovisko k auditní zprávě o údajném střetu zájmů Andreje Babiše. Vcelku nepřekvapivě tento dokument konstatuje vliv („přímý i nepřímý“) pana Babiše na tzv. svěřenecké fondy, do kterých premiér vložil své podniky. Pro nikoho, kdo má oči k vidění a uši ke slyšení, to není žádná novinka.
Riziko pro Českou republiku má spočívat v tom, že přijdeme o „evropské dotace“. Zní to přitom velmi logicky: jsou to evropské peníze a EU – tedy příslušný orgán – má právo kontrolovat, co se s nimi děje. A pokud tedy tyto prostředky nejsou vynakládány v souladu s podmínkami, za kterých byly poskytnuty, typicky a zejména pokud na rozhodnutí o jejich použití má vliv ten, kdo je nakonec ve velké obdrží, nebylo by nic divného, kdyby zkrátka napříště žádné nepřišly. Tolik rámcově k tomu, jak je věc běžně vnímána.
Nicméně, to, že Česká republika má v čele vlády pana Babiše, je náš vnitropolitický problém. Evropská unie nemá řešit žádné vnitropolitické problémy. Nemá, například, co mluvit Polsku do toho, zda chce či nechce svůj systém v justici přiblížit tomu, jako to funguje v České republice. Ti, kteří si vstup EU do našich vnitropolitických sporů z nějakého důvodu přejí, si patrně nedokáží představit, že sice nyní by jim tvrdší postup EU vůči panu Babišovi náramně vyhovoval, ale příště, v jiné kauze, může takto povolaný policajt a soudce v jednom klidně rozhodnout jinak, než si oni sami představují. Jenže když Evropské unii jednou tu moc přiznají, nebude odvolání.
Každopádně, v zájmu České republiky je být čistým plátcem. Čistému plátci totiž v okamžicích, kdy se láme chleba, nemůže nikdo vyčítat, že mu na jedné straně „evropské peníze“ nesmrdí, ale na druhé straně se ošívá být solidární. Nebo prostě obecněji, čistému plátci nemůže nikdo a nijak, skrytě ani otevřeně, naznačovat, že pokud se nezachová „správně“, tak to bude mít na jeho příjmy z „evropských peněz“ dopad. Ne, nemyslím si, že takové vydírání je součástí principu vyjednávání uvnitř EU – kdybych si to myslel, musel bych navrhovat, aby ČR Evropskou unii opustila. Ale někteří konkrétní politici neváhají ve vypjatých situacích s takovým přístupem vyrukovat – a jedinou správnou, čestnou a hrdou reakcí je: O.K., nechte si své peníze! A že se těch palčivých otázek, u kterých to vyděračské pokušení může na leckoho přijít, momentálně v EU řeší – počínaje dohadováním se o azylové politice a podmínkami, za kterých budeme případně stavět nové jaderné bloky, konče.
A na závěr ta titulní banalita. V r. 2019 odvedla Česká republika do rozpočtu EU 51,4 mld. Kč a z tohoto rozpočtu naopak do České republiky zamířilo 119,9 mld. Kč. Obdrželi jsme tedy o 68,5 mld. Kč více, než jsme zaplatili. Nerozumím tomu, proč si s EU posíláme tam a zpět oněch 51,4 mld. Kč. Proč jsme prostě, když jsme tedy zatím čistými příjemci, příkladně v roce 2019 zkrátka neobdrželi 68,5 mld. Kč s tím, že neodvedeme nic? Nerozumím tomu samozřejmě ani u čistých plátců, kteří (třeba) 5 mld. EUR do EU zaplatí a (třeba) jen 3 mld. EUR obdrží od EU zpět. Proč prostě nezaplatí jen 2 mld. EUR s tím, že zpět neobdrží nic? Přinejmenším v souvislosti s těmito nemalými prostředky, které si takto členské země posílají s „Bruselem“ tam a zpět, by se přece celkem významně snížila administrativa – jak na straně nutnosti podávat nejrůznější více či méně (spíše více než méně) složité žádosti, tak na straně nezbytných auditů a jiných kontrol. Možná je to naivní myšlenka, ale ono by se na tom přece také ušetřilo, čili čistí plátci by mohli platit o něco méně a/nebo čistí přijemci dostat o něco více. Nebo je v té úvaze někde nějaká zapeklitá chyba?
Autor je předsedou Konzervativní strany.
P.S. A něco pro pobavení…
