Do Prahy v uplynulých dnech doputovala reakce Evropské komise na české stanovisko k auditní zprávě o údajném střetu zájmů Andreje Babiše. Vcelku nepřekvapivě tento dokument konstatuje vliv („přímý i nepřímý“) pana Babiše na tzv. svěřenecké fondy, do kterých premiér vložil své podniky. Pro nikoho, kdo má oči k vidění a uši ke slyšení, to není žádná novinka.
Riziko pro Českou republiku má spočívat v tom, že přijdeme o „evropské dotace“. Zní to přitom velmi logicky: jsou to evropské peníze a EU – tedy příslušný orgán – má právo kontrolovat, co se s nimi děje. A pokud tedy tyto prostředky nejsou vynakládány v souladu s podmínkami, za kterých byly poskytnuty, typicky a zejména pokud na rozhodnutí o jejich použití má vliv ten, kdo je nakonec ve velké obdrží, nebylo by nic divného, kdyby zkrátka napříště žádné nepřišly. Tolik rámcově k tomu, jak je věc běžně vnímána.
Nicméně, to, že Česká republika má v čele vlády pana Babiše, je náš vnitropolitický problém. Evropská unie nemá řešit žádné vnitropolitické problémy. Nemá, například, co mluvit Polsku do toho, zda chce či nechce svůj systém v justici přiblížit tomu, jako to funguje v České republice. Ti, kteří si vstup EU do našich vnitropolitických sporů z nějakého důvodu přejí, si patrně nedokáží představit, že sice nyní by jim tvrdší postup EU vůči panu Babišovi náramně vyhovoval, ale příště, v jiné kauze, může takto povolaný policajt a soudce v jednom klidně rozhodnout jinak, než si oni sami představují. Jenže když Evropské unii jednou tu moc přiznají, nebude odvolání.
Každopádně, v zájmu České republiky je být čistým plátcem. Čistému plátci totiž v okamžicích, kdy se láme chleba, nemůže nikdo vyčítat, že mu na jedné straně „evropské peníze“ nesmrdí, ale na druhé straně se ošívá být solidární. Nebo prostě obecněji, čistému plátci nemůže nikdo a nijak, skrytě ani otevřeně, naznačovat, že pokud se nezachová „správně“, tak to bude mít na jeho příjmy z „evropských peněz“ dopad. Ne, nemyslím si, že takové vydírání je součástí principu vyjednávání uvnitř EU – kdybych si to myslel, musel bych navrhovat, aby ČR Evropskou unii opustila. Ale někteří konkrétní politici neváhají ve vypjatých situacích s takovým přístupem vyrukovat – a jedinou správnou, čestnou a hrdou reakcí je: O.K., nechte si své peníze! A že se těch palčivých otázek, u kterých to vyděračské pokušení může na leckoho přijít, momentálně v EU řeší – počínaje dohadováním se o azylové politice a podmínkami, za kterých budeme případně stavět nové jaderné bloky, konče.
A na závěr ta titulní banalita. V r. 2019 odvedla Česká republika do rozpočtu EU 51,4 mld. Kč a z tohoto rozpočtu naopak do České republiky zamířilo 119,9 mld. Kč. Obdrželi jsme tedy o 68,5 mld. Kč více, než jsme zaplatili. Nerozumím tomu, proč si s EU posíláme tam a zpět oněch 51,4 mld. Kč. Proč jsme prostě, když jsme tedy zatím čistými příjemci, příkladně v roce 2019 zkrátka neobdrželi 68,5 mld. Kč s tím, že neodvedeme nic? Nerozumím tomu samozřejmě ani u čistých plátců, kteří (třeba) 5 mld. EUR do EU zaplatí a (třeba) jen 3 mld. EUR obdrží od EU zpět. Proč prostě nezaplatí jen 2 mld. EUR s tím, že zpět neobdrží nic? Přinejmenším v souvislosti s těmito nemalými prostředky, které si takto členské země posílají s „Bruselem“ tam a zpět, by se přece celkem významně snížila administrativa – jak na straně nutnosti podávat nejrůznější více či méně (spíše více než méně) složité žádosti, tak na straně nezbytných auditů a jiných kontrol. Možná je to naivní myšlenka, ale ono by se na tom přece také ušetřilo, čili čistí plátci by mohli platit o něco méně a/nebo čistí přijemci dostat o něco více. Nebo je v té úvaze někde nějaká zapeklitá chyba?
Autor je předsedou Konzervativní strany.
P.S. A něco pro pobavení…
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
