Bezuzdné řádění mladistvých, zejména z řad imigrantů a jejich potomků, formálně již ve třetí nebo i čtvrté generaci občanů páté republiky, ve velkých francouzských městech včetně Paříže, obrovské materiální škody a hlavně strach, který zůstal v myslích „obyčejných“, středostavovských občanů a zčásti i politických elit – to byla, při veškerém respektu k dění na Ukrajině, hlavní zpráva minulého týdne v Evropě. Takřka současně zneklidnila Spolkovou republiku zpráva o přelomovém úspěchu protiimigrační Alternativy pro Německo, která poprvé získala post zemského rady v okrese Sonneberg v jižním Durynsku při hranicích s Bavorskem. Ve skutečnosti není ani jedna z těchto událostí překvapivá, ba právě naopak.
Co že se to vlastně děje ve Francii?
Ve skutečnosti nebyly pro mnohé šokující události ve Francii z posledních dnů ničím víc než vyvrcholením dlouhodobého vývoje a trendu, který jsme s Michalem Půrem a Miroslavem Bártou podrobně rozebírali v sedmnáctém dílu podcastu Nový svět. Nespokojenost se svým postavením ve společnosti, vědomí totální bezvýchodnosti a nekonečná, „neléčená“ frustrace, do značné míry oprávněné vědomí toho, že jsou občany „druhé kategorie“ a některé další, méně důležité faktory (náboženský a v tomto slova smyslu civilizační) byly hlavní příčinou násilí, jež se vládě a jejím pořádkovým silám sice podařilo po několika dnech zvládnout, pocit ohrožení však zůstal.
A právě to je téma, kterému se chci ve svém dnešním textu věnovat. Naštvání, opravdu silné naštvání až vztek a strach. Strach a obavy z budoucnosti. Kdy vzplanou ohně na předměstích našich měst příště? A zastaví je ještě policejní jednotky, nebo bude muset být povolaná armáda? Přesně takové otázky si poté, co násilí opadlo, kladly miliony francouzských občanů, zejména těch ze středních vrstev. Mimochodem, s nasazením armády souhlasilo v minulých dnech na sedmdesát procent obyvatel Francie…
Současná vláda v čele s premiérkou Élisabeth Borneovou, a hlavně prezidentem Emmanuelem Macronem mají velké štěstí, že je rok po prezidentských a parlamentních volbách. Kdyby šli Francouzi k volebním urnám teď, měl by to Macron v souboji s Marine Le Penovou, která již loni získala ve druhém kole přes 41 % hlasů, mnohem, mnohem těžší, o volbách do Národního shromáždění nemluvě, tam ostatně Macronova strana En Marche! (Republika na pochodu, či Vpřed!) nezískala většinu ani loni. Na jaře 2022 ještě většina Francouzů, téměř 60 % volila kontinuitu a kultivovaného, inteligentního Macrona, tím spíš, že jej tak poslali do druhého a posledního funkčního období.
Přinejmenším část z nich totiž pravděpodobně věřila tomu, že Macron, jenž se nebude muset znovu ucházet o hlasy liberálních voličů (ano, ve druhém kole jej proti Le Penové vždy volili, byť se skřípěním zubů, i liberální levičáci, mimochodem, podobně jako jimi nenáviděného Jacquesa Chiraka v květnu 2002), zajistí „návrat vlády a pořádku“ na krvácející a často smrtelně nebezpečná předměstí velkých francouzských měst. Místo toho se dočkali „penzijní reformy“ a prohlášení, že by rodiče problémových teenagerů, vesměs maghrebského původu, měli dohlédnout na to, aby se jejich děti méně dívaly na akční filmy a aby hrály méně akčních her na počítačích a mobilech, což je podle prezidenta jedna z hlavních příčin jejich chování v minulém týdnu.
Nedivme se, že jsou Francouzi stále více naštvaní. Jejich život se během jedné, dvou generací zásadně změnil, v řadě ohledů k horšímu, v otázce bezpečnosti především. Jak jsem před pár dny četl kdesi na internetu, myslím, že na Twitteru, anebo ve zprávě od některého kamaráda, parafrázuji: Když jsem byl na Eiffelovce jako kluk, hlídali ji dva strážníci v typických, pro nás cizince trochu komických kulatých čepicích; podruhé už to byli ozbrojení policisté v neprůstřelných vestách, připravení kdykoli zasáhnout; loni jsme procházeli bezpečnostními rámy a policisté měli automatické pušky a samopaly…
Tahle mikro-vzpomínka je naprosto příznačná. Kamarád, jenž jezdí do Marseille a miluje ji, pro změnu říká, že s ním už rodina na procházky do města nechodí a on má klid především proto, že je jaksepatří vysoký a vypadá, že si nenechá nic líbit. Moji angličtí přátelé, kteří tráví každé léto v Provence, zvažují, že své byty a domy prodají, dokud to ještě jde, protože tu je „ku…va nebezpečno“.
V tom, že se ve svém popisu situace nemýlím, mě utvrdil i můj spolužák z univerzity blahé paměti, bývalý velvyslanec ve Francii, znalec tamních (nejen) politických poměrů a senátor Pavel Fischer, jenž včera ve svém blogu na Aktuálně.cz napsal: „Co se to děje ve Francii? Protože tu právě jsem, shodou náhod v době, kdy se na ulicích rozpoutala obrovská vlna násilí, pokládám tuto otázku svým přátelům a známým. Všichni se shodují na jednom: atmosféra nenávisti se stupňuje a něco se musí změnit…“ A ještě jednou Pavel Fischer: „Za poslední týden bylo zničeno a vypleněno 1000 obchodů, 250 prodejen tabáku a 370 poboček bank. Zájem navštívit Francii v červenci 2023 si rozmyslelo podle prvních odhadů až 25 % turistů. Popelem lehly budovy radnic, pošty, knihoven, napadeny byly desítky policejních stanic…“
Až se zvednou francouzští „páni Dupontové“
V této souvislosti nemohu nepřipomenout film, jejž jsem vzpomínal už ve svém textu pro Datarun. Pan Dupont (Dupont-Lajoie) režiséra Yvese Boisseho z roku 1975. Příběh o tom, jak „dobrý občan – pan Dupont“ svede znásilnění a zabití mladé dívky na barevného přistěhovalce a jak ho v tom podpoří nejen „spořádání spoluobčané“, ale, fakticky vzato, i policie, ve mně zanechal silný dojem už jako v teenagerovi. Jak sleduji nálady ve francouzské společnosti, musím říct, že se podobného jednání, podobného „výbuchu“, jenž bude důsledkem nespokojenosti „de gaulleovských tichých milionů“ (tj. potomků těch, které generál – prezident povolal na svoji podporu v kritickém roce 1968 a kteří jej „nenechali ve štychu“), obávám stále víc.
V moderní společnosti není, řekl bych, nic nebezpečnějšího než revolta příslušníků středních vrstev, kteří se k ní (vzhledem ke své povaze) odhodlávají teprve tehdy, kdy opravdu „hoří“ a kdy mají pocit, že je nechali všichni „na holičkách“. Ve Spojených státech to byli převážně příslušníci nižších Middle Classes, znechucení totálním nezájmem demokratického i republikánského establishmentu, kteří v roce 2016 (a téměř i v roce 2020) přivedli k moci Donalda Trumpa; v Británii stála většina těch samých lidí za odchodem země z Evropské unie v roce 2016 (brexit).
Ve Francii může být výsledkem jejich revolty nejen zvolení Marine Le Penové prezidentkou země, ale i občanská válka svého druhu. Kdo ono proslulé „Mene Tekel“ na zdi nevidí napsané (jako je viděl Klaus Mann v Německu ve dvacátých letech minulého století; viz jeho posmrtně vydané vzpomínky s názvem Bod obratu; Der Wendepunkt; 1952), není mu pomoci.
Když už jsem zmínil mého navýsost oblíbeného spisovatele Klause Manna (kromě memoárů [viz výše] stojí za přečtení zejména jeho Mefisto: Román jedné kariéry; Mephisto: Roman einer Karriere, 1936), rád bych, než přejdu k Německu, ocitoval ještě jednou Pavla Fischera: „Tenhle průšvih se nevyřeší tím, že jakmile trochu opadne napětí, přikryjeme pokličku zpátky a budeme se tvářit, že se vše vyřešilo. Francie potřebuje výraznou změnu systému i myšlení. A protože její vliv v Evropě je značný, tuhle změnu potřebují i občané dalších států EU…“
…a až se Němci přestanou bát volit (nejen) AfD
Výše zmíněný citát jsem uvedl proto, že jsem při jeho četbě nemyslel na nikoho víc než na Německo, na Němce. Jak jsem uvedl již v perexu, šokovala mnoho obyvatel Spolkové republiky před pár dny skutečnost, že se opoziční, proti-imigrační Alternativa pro Německo Alternative für Deutschland; AfD) stala v několika průzkumech veřejného mínění druhou nejsilnější stranou zemi s podporou více než 20 %, což je více, než kolik mají vládní sociální demokraté (SPD).
Zisk postu zemského rady v okrese Sonneberg v jižním Durynsku dodal těmto průzkumům na vážnosti, stejně jako předvolební výzkumy v této spolkové zemi, v níž se příští rok budou konat volby. AfD v nich drtivě vede se 34 %, druhá je CSU s 21 % a třetí antisystémová Die Linke s 20 %. (spolu s AfD má 54 %!). Hlavní vládní strana SPD zde má 10 %, Zelení 5 % a FDP 4 %.
Pokud si snad někdo myslí, že je to pouhá banalita, protože se koneckonců nejedná „o nic víc“ než o část bývalé komunistické Německé demokratické republiky (NDR; 1949–1990), hluboce se mýlí. Jak jsem již řekl, AfD má 20 % i v celoněmeckých průzkumech, a to není žádná legrace. Nechci malovat čerta na zeď, ale když se na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století rozpadala tehdejší Výmarská republika a když šla strmě nahoru podpora Hitlerových černo- a hnědokošiláčů (tím ani v náznaku nesrovnávám někdejší NSDAP a dnešní AfD, aby mi někdo „náhodou“ nepodsouval, co jsem neřekl), bagatelizovala to spousta Němců i Evropanů tak dlouho, až se po 30. lednu 1933 probudili ve Třetí říši.
Znovu to opakuji: AfD není NSDAP, jinak by ostatně ve Spolkové republice nemohla oficiálně fungovat. Že je to strana, jíž nejde pouze o to, dostat se do vlády, ale o změnu systému svého druhu, ale příliš nepochybuji. Osobně mám k merkelovskému a post-merkelovskému Německu řadu, myslím, že oprávněných výhrad a k bývalé kancléřce zvlášť, psal jsem o tom, koneckonců, ještě když byla u moci. O tom, že by AfD byla pro Německo, pro Evropu a pro Českou republiku zvlášť lepší alternativou, ale silně pochybuji. Proto ty obavy, proto ta ostražitost.
A teď, na závěr, co s tím vším? Konkrétně nevím, v zásadě si ale nepřeji nic víc než to, aby vlády v Paříži a v Berlíně přestaly brát problémy, o nichž píšu, na lehkou váhu a začaly je doopravdy, ale doopravdy (nikoli pouze formálně a na papíře) řešit, jinak z toho bude velmi brzy nejen v těchto dvou pro Evropu klíčových zemích veliký, ale skutečně veliký malér. Snad ještě není pozdě. Snad.
Autor je historik, vysokoškolský pedagog a novinář.
Převzato z Info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme