Ayaan Hirsi Aliová je známou kritičkou islámu a podle časopisu Foreign Policy 46. nejvlivnější intelektuálkou na světě. Pochází ze Somálska, ale její politicky pronásledovaná rodina žila i v Saudské Arábii, Etiopii a nakonec v Keni. v mládí byla ovlivněna Muslimským bratrstvem. V roce 1992 uprchla do Nizozemí, aby nemusela vstoupit do dohodnutého sňatku. Pracovala jako tlumočnice (mluví šesti jazyky) a pomáhala v centru pro uprchlíky. Dokončila si vysokoškolské vzdělání a po 11. září se stala ateistkou a začala kritizovat islám. Byla autorkou scénáře proti-islámského filmu Podvolení, který režíroval Theo van Gogh, jenž byl později právě kvůli tomuto filmu zavražděn. Známé je její odsouzení proroka Mohameda jako úchyla, pedofila a megalomana. Roku 2007 založila nadaci AHA Foundation, která podporuje ženy v islámských zemích a lidi utlačované v těchto zemích z náboženských důvodů. Od roku 2003 byla poslankyní dolní komory nizozemského parlamentu za pravicovou Lidovou stranu pro svobodu a demokracii. Od roku 2012 žije trvale v USA. Je manželkou britského historika Nialla Fergusona. Pracuje v Hoover Institution na Stanford University a v American Enterprise Institute. Její fascinující intelektuální cesta v tuto chvíli končí její konverzí ke křesťanství. Proč se k tomuto kroku rozhodla, vysvětlila v eseji: Proč jsem křesťankou, který v překladu přinášíme:
V roce 2002 jsem narazila na přednášku Bertranda Russella z roku 1927 s názvem „Proč nejsem křesťanem“. Když jsem ji četla, nenapadlo mě, že jednoho dne, téměř sto let poté, co ji přednesl před jiholondýnskou pobočkou Národní sekulární společnosti, napíšu esej s přesně opačným názvem.
Ateismus jako úleva
Rok předtím jsem veřejně odsoudila teroristické útoky devatenácti mužů, kteří unesli dopravní letadla a narazili s nimi do newyorských dvojčat. Udělali to ve jménu mého náboženství, islámu. Tehdy jsem byla muslimkou, i když ne praktikující. Pokud jsem jejich činy skutečně odsoudila, co mi pak zbývalo? Základní princip, který ospravedlňoval útoky, byl přece náboženský: myšlenka džihádu neboli svaté války proti nevěřícím. Bylo pro mě – stejně jako pro mnoho členů muslimské komunity – možné se od této akce a jejích strašlivých následků jednoduše distancovat?
V té době bylo na Západě mnoho významných představitelů – politiků, učenců, novinářů a dalších odborníků -, kteří trvali na tom, že teroristé byli motivováni jinými důvody než těmi, které oni a jejich vůdce Usáma bin Ládin tak jasně formulovali. Islám tak měl alibi.
Toto omlouvání nebylo jen povýšenecké vůči muslimům. Mnoha lidem na Západě to také poskytlo alibi. Obviňovat chyby americké zahraniční politiky bylo snazší než uvažovat o možnosti, že čelíme náboženské válce. Podobnou tendenci jsme zaznamenali v posledních pěti týdnech, kdy se miliony lidí, kteří soucítí s osudem obyvatel Gazy, snažily racionalizovat teroristické útoky ze 7. října jako oprávněnou reakci na politiku izraelské vlády.
Když jsem si přečetla Russellovu přednášku, zjistila jsem, že se moje kognitivní disonance zmírňuje. Bylo pro mě úlevou zaujmout skeptický postoj k náboženským doktrínám, odhodit víru v Boha a prohlásit, že žádná taková entita neexistuje. A co bylo nejlepší, mohla jsem odmítnout existenci pekla a nebezpečí věčného trestu.
Russellovo tvrzení, že náboženství je založeno především na strachu, se mnou rezonovalo. Příliš dlouho jsem žila ve strachu ze všech hrozných trestů, které mě čekají. I když jsem opustila všechny racionální důvody pro víru v Boha, ten iracionální strach z pekelného ohně stále přetrvával. Russellův závěr mi tedy přinesl jistou úlevu: „Až zemřu, shniju.“
Islamistické mládí
Abyste pochopili, proč jsem se před 20 lety stala ateistou, musíte nejprve pochopit, jakým muslimem jsem byla. Byla jsem teenager, když do mé komunity v keňském Nairobi v roce 1985 proniklo Muslimské bratrstvo. Myslím, že jsem před příchodem Bratrstva náboženskou praxi vůbec nechápala. Rituály omývání, modliteb a půstu jsem snášela jako nudné a zbytečné.
Kazatelé Muslimského bratrstva to změnili. Vyjádřili směr: přímá cesta. Cíl: pracovat na tom, abychom se po smrti dostali do Alláhova ráje. Metoda: Prorokův návod, co se má a nemá dělat – halal a haram. Hadíthy jako podrobný doplněk Koránu vysvětlovaly, jak v praxi uplatňovat rozdíl mezi správným a nesprávným, dobrem a zlem, Bohem a ďáblem.
Kazatelé Bratrstva nenechávali nic na představivosti. Dali nám na výběr. Snažit se žít podle Prorokova návodu a sklízet slavnou odměnu na onom světě. Na této zemi bylo zatím největším možným úspěchem zemřít jako mučedník pro Alláha.
Alternativou pro ty oddávající se světským radovánkám, bylo vysloužit si Alláhův hněv a být odsouzen k věčnému životu v pekelném ohni. Mezi „světské radosti“, které odsuzovali, patřilo čtení románů, poslech hudby, tanec a návštěva kina – styděla jsem se to přiznat, al všechny tyhle věci jsem zbožňovala.
Nejpozoruhodnější vlastností Muslimského bratrstva byla jeho schopnost téměř přes noc proměnit mě a mé spolužáky z pasivních věřících v aktivisty. Nejenže jsme něco říkali nebo se za něco modlili, ale také jsme něco dělali. Jako dívky jsme si oblékly burku a odhodily západní módu a make-up. Chlapci si v co největší míře pěstovali vousy. Nosili bílé šaty podobné těm, které se nosí v arabských zemích, nebo si nechávali zkrátit kalhoty nad kotníky. Působili jsme ve skupinách a dobrovolně jsme se věnovali charitě pro chudé, staré, postižené a slabé. Vyzývali jsme spoluobčany k modlitbě a požadovali jsme, aby nemuslimové konvertovali k islámu.
Během islámských studijních sezení jsme se s kazatelem, který měl sezení na starosti, dělili o své starosti. Například co máme dělat s přáteli, které jsme měli rádi, ale kteří odmítli přijmout naši „dawu“ (pozvání k víře)? V odpovědi nám bylo opakovaně připomenuto, že Prorokovy pokyny jsou jasné. Bylo nám jasně řečeno, že nemůžeme být věrní Alláhovi a Mohamedovi a zároveň udržovat přátelství a loajalitu vůči nevěřícím. Pokud naši výzvu k islámu výslovně odmítli, měli jsme je nenávidět a proklínat.
Zvláštní nenávist vyhrazena jedné skupině nevěřících: Židům. Židy jsme proklínali několikrát denně a vyjadřovali jsme zděšení, odpor a hněv nad proviněními, kterých se údajně dopustili. Žid zradil našeho Proroka. Obsadil svatou mešitu v Jeruzalémě. Pokračoval v šíření zkaženosti srdce, mysli a duše.
Je vám asi jasné, proč se někomu, kdo prošel takovou náboženskou školou, zdál ateismus tak lákavý. Bertrand Russell nabízel jednoduchý únik s nulovými náklady z nesnesitelného života plného sebezapírání a obtěžování ostatních lidí. Pro něj neexistovaly žádné věrohodné argumenty pro existenci Boha. Náboženství, tvrdil Russell, má kořeny ve strachu: „Základem všeho je strach – strach z tajemna, strach z porážky, strach ze smrti.“ Russell byl přesvědčen, že náboženství má kořeny ve strachu.
Jako ateista jsem doufala, že o tento strach přijdu. Také jsem našla zcela nový okruh přátel, tolik odlišný od kazatelů Muslimského bratrstva, jak si jen lze představit. Čím více času jsem s nimi trávila – s lidmi jako Christopher Hitchens a Richard Dawkins -, tím jistější jsem si byla, že jsem se rozhodla správně. Ateisté totiž byli chytří. A byli také velmi zábavní.
Proč si teď říkám křesťanka?
Odpověď je částečně globální. Západní civilizace je ohrožena třemi různými, ale vzájemně souvisejícími silami: obnovením velmocenského autoritářství a expanzionismu v podobě Komunistické strany Číny a Ruska Vladimira Putina; vzestupem globálního islamismu, který hrozí mobilizovat obrovské množství obyvatelstva proti Západu; a virovým šířením progresivistické ideologie Woke, která nahlodává morálku příští generace.
Snažíme se těmto hrozbám čelit moderními sekulárními nástroji: vojenskými, ekonomickými, diplomatickými a technologickými snahami o porážku, podplácení, přesvědčování, uklidňování nebo sledování. Přesto s každým dalším kolem konfliktu ztrácíme půdu pod nohama. Buď nám docházejí peníze, když náš státní dluh dosahuje desítek bilionů dolarů, nebo ztrácíme náskok v technologickém závodě s Čínou.
Nemůžeme se však těmto hrozivým silám ubránit, pokud nedokážeme odpovědět na otázku: Co nás spojuje? Odpověď, že „Bůh je mrtvý!“, je poněkud nedostatečná. Stejně tak snaha najít útěchu v „liberálním mezinárodním řádu založeném na pravidlech“. Domnívám se, že jediná věrohodná odpověď spočívá v naší touze udržet odkaz židovsko-křesťanské tradice.
Toto dědictví se skládá z propracovaného souboru idejí a institucí určených k ochraně lidského života, svobody a důstojnosti – od národního státu a vlády práva až po instituce vědy, zdravotnictví a vzdělanosti. Jak ukázal Tom Holland ve své úžasné knize Dominion, všechny druhy zdánlivě sekulárních svobod – trhu, svědomí a tisku – mají své kořeny v křesťanství.
A tak jsem si uvědomila, že Russell a moji ateističtí přátelé neviděli pro stromy les. Les je civilizace vybudovaná na židovsko-křesťanské tradici; je to příběh Západu. Russellova kritika rozporů v křesťanské doktríně je vážná, ale má příliš úzký záběr.
Například svou přednášku přednesl v místnosti plné (bývalých nebo alespoň pochybujících) křesťanů v křesťanské zemi. Zamyslete se nad tím, jak ojedinělé to bylo před téměř sto lety a jak vzácné je to stále v nezápadních civilizacích. Mohl by muslimský filozof předstoupit před jakékoli publikum v muslimské zemi – tehdy nebo dnes – a přednést přednášku s názvem „Proč nejsem muslim“? Ve skutečnosti existuje kniha s tímto názvem, kterou napsal bývalý muslim. Autor ji však vydal v Americe pod pseudonymem Ibn Warraq. Jinak by to bylo příliš nebezpečné.
Podle mě je tato svoboda svědomí a projevu možná největším přínosem západní civilizace. Není pro člověka přirozená. Je výsledkem staletých debat v židovských a křesťanských komunitách. Právě tyto debaty vedly k rozvoji vědy a rozumu, zmírnily krutost, potlačily pověry a vybudovaly instituce, které mají uspořádat a chránit život a zároveň zaručit svobodu co největšímu počtu lidí. Na rozdíl od islámu křesťanství překonalo svou dogmatickou fázi. Bylo stále jasnější, že Kristovo učení neznamená pouze vymezenou roli náboženství jako něčeho odděleného od politiky. Znamenalo také soucit s hříšníkem a pokoru pro věřícího.
Smysl a cíl života
Nebylo by to úplné, kdybych své přijetí křesťanství přičítala pouze poznání, že ateismus je příliš slabé a rozdělující učení na to, aby nás posílilo proti nepřátelům. Ke křesťanství jsem se obrátila také proto, že jsem nakonec zjistila, že život bez duchovní útěchy je nesnesitelný – ba téměř sebezničující. Ateismus nedokázal odpovědět na jednoduchou otázku: jaký je smysl a cíl života?
Russell a další aktivističtí ateisté věřili, že s odmítnutím Boha vstoupíme do věku rozumu a inteligentního humanismu. „Díra po Bohu“ – prázdnota, která vznikla ústupem církve – byla pouze zaplněna změtí iracionálních kvazináboženských dogmat. Výsledkem je svět, v němž se moderní kulty přiživují na zmatených masách a nabízejí jim falešné důvody k bytí a jednání – většinou tím, že se zapojují do „divadla ctnosti“ ve prospěch jakékoliv menšiny nebo naší údajně ke zkáze odsouzené planety. Věta často připisovaná G. K. Chestertonovi se změnila v proroctví: „Je velký omyl domnívat se, že když lidé přestanou věřit v Boha, nebudou věřit v nic. Naopak! Budou věřit úplně v cokoliv.“
V tomto nihilistickém vakuu před námi stojí civilizační výzva. Nemůžeme se postavit Číně, Rusku a Íránu, pokud nedokážeme našim obyvatelům vysvětlit, proč na tom záleží. Nemůžeme bojovat proti ideologii Woke, pokud nedokážeme bránit civilizaci, kterou je odhodlána zničit. A islamismu nemůžeme čelit čistě sekulárními nástroji. Chceme-li získat srdce a mysl muslimů zde na Západě, musíme jim nabídnout něco víc než videa na TikToku.
Lekce, kterou jsem si odnesla z let strávených v Muslimském bratrstvu, spočívá v tom, jakou sílu má sjednocující příběh, zakotvený v základních textech islámu, který dokáže přitáhnout, zaujmout a mobilizovat muslimské masy. Obávám se, že pokud nenabídneme něco stejně smysluplného, bude eroze naší civilizace pokračovat. A naštěstí není třeba hledat nějaký „new age“ odvar z léků a psychologie. Křesťanství to všechno má.
Proto se už nepovažuji za muslimského odpadlíka, ale za odpadlého ateistu. Samozřejmě se mám o křesťanství ještě hodně co učit. Každou neděli v kostele objevuji o něco víc. Na své vlastní dlouhé cestě pustinou strachu a pochybností o sobě samém jsem však poznala, že existuje lepší způsob, jak zvládat výzvy existence, než jaký nabízel islám nebo nevíra.
Převzato z magazínu Unherd
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!