„Ďábel je otcem zmatku a chaosu. Potřebujeme, aby se našeho srdce ujal Bůh a dal mu řád a pokoj.“ řekl Konzervativním novinám o své naději pro nadcházející Vánoce šéf sekretariátu pražského arcibiskupa a ceremonář Vojtěch Mátl.
Jste římsko-katolický trvalý jáhen a ceremoniář pražského arcibiskupa. Zastavím se nejprve o funkce jáhna. Můžete ji čtenářům Konzervativních novin přiblížit?
Jáhenství není ani tak funkce, jako spíše služba. Jáhen se řecky řekne diákon, což znamená služebník. Jáhnem se člověk stane přijetím jáhenského svěcení, které je prvním stupněm kněžského svěcení. I papež, i arcibiskup měli nejprve jáhenské svěcení a zůstávají jáhny. Pěkným znamení toho je, že na Velikonoce nebo při velkých církevních slavnostech biskup či arcibiskup na sebe obléká jáhenskou dalmatiku, tedy jáhenský oděv a na něj teprve obléká ornát, aby si uvědomil, že jednou byl jáhnem, služebníkem, a jáhnem také zůstává. Další zajímavostí je, že dalmatiku, jáhenský oděv oblékal také král, aby si uvědomil, že je také služebníkem. Známe obrazy, na kterých je císař a král Karel IV. takto zobrazen.
Ale Vy máte rodinu a jste jáhen.
Ano, trvalými jáhny se mohou stát i ženatí muži od 35 let věku, musí s tím však souhlasit jejich manželka a ten souhlas dokonce před svěcením veřejně vyslovit. Mělo by jít o muže, kteří žijí spravedlivým životem a již se osvědčili ve službě církvi. Institut trvalých jáhnů známe z prvních staletí církve, v průběhu staletí se však vytratil a znovu byl obnoven až po II. vatikánském koncilu, v druhé polovině minulého století. Při studiu jsem narazil na citaci textu z prvotní Církve, kde se píše o jáhnech, a uvádí se, že jáhnové při svěcení přijímají dary Ducha k tomu, aby dokázali rozlišovat. Přímo se píše, že jáhen rozhodoval, koho k apoštolům a poté jejich nástupcům pustí a koho ne. Měl je chránit a zabezpečovat péči o ně a být jim průvodcem. Být ceremoniářem a sekretářem biskupa je tedy funkce v základu jáhenská. Rozlišit, komu dát schůzku u arcibiskupa a komu nedat, s jakým tématem ho k arcibiskupovi pustit, nebo žadatele přesměrovat někam jinam, kde mu mohou lépe pomoci, je docela náročné. Snažím se dbát o to, abych někomu neublížil, abych rozlišil potřebu duší a srdcí od nejrůznějších póz a tlaků. Rozlišování je, myslím, jeden z darů svátosti a posiluje člověka, aby to dokázal dělat dobře a spravedlivě. Vytvořit biskupovi prostor pro jeho službu.
Jste sekretářem a ceremoniářem pražského arcibiskupa. Nejprve jste byl v této funkci u královéhradeckého biskupa Karla Otčenáška, později u biskupa tamtéž Dominika Duky. Poté jste odešel s arcibiskupem Dukou do Prahy a nyní pracujete pro arcibiskupa Jana Graubnera. Co funkce ceremoniáře obnáší, co vlastně děláte?
Nejprve – označení ceremoniář je trochu zavádějící, je obecně známo z filmu s mistrem Hrušínským. My používáme výraz ceremonář. Znamená to magistr ceremonie neboli učitel ceremonie. Ceremonář má za úkol znát předpisy civilního, ale zejména církevního protokolu, tzn. závazné liturgické předpisy a z nich vycházet během přípravy obřadů. Ceremonář má na starosti přijímání civilních i církevních autorit a zároveň má na starosti přípravu všech protokolárních, společenských a liturgických akcí, které arcibiskup pořádá.
Znamená to tedy, že Vy zodpovídáte jak za společenskou roli a vystupování arcibiskupa, tak za tu liturgickou, protože se účastníte, pokud vím, všech významných akcí.
Ceremonář liturgie připravuje. Tzn. musí např domluvit s dirigentem, ředitelem kůru, co se bude zpívat, pomáhá vybrat texty, případně je i vytvořit, řídí nácviky liturgií, v některých případech jde vlastně o formu jisté choreografie. Připravuje, jak bude obřad vypadat, kde kdo bude stát, kde kdo bude sedět, jaká budou procesí, jakým tempem půjdou. Někdy říkám z legrace, že si připadám jako dirigent, protože musím dobře udat tempo jednotlivým obřadům a zejména pečovat o jejich maximální harmonii. Třeba při pohřbu je jiné tempo a atmosféra než na Velikonoce nebo při svatbě. Musíte se trefit do toho, co lidé prožívají a vytvořit jim prostor umožňující modlitbu, soustředění, prožití radosti, ale i smutku…To je citlivá věc. Samozřejmě probírám obřady s arcibiskupem, který je hlavním liturgem a všemu dává směr. Je maximálně důležité, aby ceremonář respektoval povahu a priority arcibiskupa. To se s novým panem arcibiskupem učím, abych věděl, kde má své priority a kam chce směřovat. S panem kardinálem Dukou jsem byl 22 let, tak už jsem dost přesně věděl, jaké má představy. Takže poslední roky to už pro mě bylo do jisté míry jednodušší. U pana arcibiskupa Graubnera si na to teprve zvykám.
Jste člověk, který je pražskému arcibiskupu nejblíže, ať už to byl Dominik Duka či nyní Jan Graubner. Zajímá mě, v čem se, podle Vás, liší?
Jsem ceremonář a zároveň jsem vedoucí sekretariátu arcibiskupa. To znamená, že mu také organizuji schůzky a celý chod sekretariátu. A nejsou to jen věci liturgické, ale i věci úřední. V Hradci Králové jsem byl jenom ceremonář a také majordomus, na to rád vzpomínám. Od příchodu do Prahy jsem i vedoucí sekretariátu. Nejvíce, co řeším je, abych do této služby neprosazoval příliš sám sebe, abych arcibiskupa netlačil do svých pozic, ale naopak abych ho co nejvíce vnímal a dělal vše maximálně v jeho intencích.
Musíte být trochu psycholog, že?
Je to o empatii a trošku psychologii.
Měl jste před nástupem Jana Graubnera nějaké období příprav, čas na to, ho více poznat?
To vůbec ne. Krátce poté, co se pan arcibiskup dozvěděl, že přijde do Prahy, myslím, že to bylo ještě neveřejné, mi volal a oslovil ke spolupráci. Pak se spustila lavina úkolů spojená se stěhováním, předáním úřadu, intronizací (uvedení do úřadu). Nebyl prostor pro nějaké poznávání, hned ostrá služba. Samozřejmě, že jako když kněz přijde do farnosti, tak první rok se říká, že nemá nic měnit, jen se seznámit se situací. Také pro ceremonáře a šéfa sekretariátu je první rok důležitý. Je dobré si projít s novým arcibiskupem celý liturgický rok, vidět, jak on to vnímá a pak teprve něco upravovat a nově vytvářet.
Znovu se vrátím k rozdílům mezi dvěma posledními pražskými arcibiskupy. V čem jsou otcové Dominik a Jan odlišní?
Můj první i druhý šéf, tzn. biskup Otčenášek a biskup Duka byli za minulého režimu vězněni. Karel Otčenášek 12 let, Dominik Duka 18 měsíců. Musím říct, že na obou to nechalo stopu v tom, že byli vnitřně skromní a velmi pokorní. V podstatě jsem jinak nastaveného „šéfa“ nezažil. Bylo to vidět např. tehdy, když jsme s arcibiskupem Dukou přijeli do vězení (vždy jeden den v roce jsme strávili ve vězení) a on tam celý den s vězni seděl, bavil se s nimi. Brali ho jako svého. Oni to hned poznali, že je bývalý vězeň. Byla legrace, když se ho ptali, co provedl. Oni vůbec nechápali, že bolševik ho zavřel jen pro víru. Arcibiskup Graubner, pokud vím, ve vězení nebyl, ale byl z rodiny, které v 50. letech sebrali podnikání a kterou uvrhli do velmi, velmi skromných podmínek. A pan arcibiskup je vnitřně opravdu velmi skromný člověk a v této skromnosti žije skutečně pravdivě. Právě to bych chtěl co nejvíce respektovat a ve všech věcech to zohledňovat, aby pan arcibiskup i na venek působil opravdu autenticky, takový, jaký je. To víte, je to výzva, my ceremonáři máme rádi trochu té pompy (smích).
Dominik Duka byl nejen ve funkci pražského arcibiskupa, ale je i kardinálem. Byla to z hlediska Vaší funkce důležitá okolnost?
Tak funkce kardinála je trochu jiná. Už oslovení „Vaše Eminence“ je jiné, než oslovení „Vaše Excelence,“ které přísluší biskupům, velvyslancům a vysokým představitelům státu. Také bylo znát, že slovo kardinál budí ve společnosti zvláštní respekt, asi v souvislosti s pověstným kardinálem Richelieu. S funkcí kardinála souvisí korespondence týkající se kardinálského kolegia a činnosti ve vatikánských kongregacích, což jsou vlastně taková ministerstva, na jejichž práci se jednotliví kardinálové konkrétně podílejí. V té souvislosti musím uvést, že sekretariát arcibiskupa zajišťuje nyní servis nejen pro současného arcibiskupa, ale i pro emeritního, tedy i pro kardinála Duku. To vnímám jako velmi dobrou věc, že pan arcibiskup Graubner nabídl panu kardinálovi, že může mít pracovnu zde, na pražském arcibiskupství. Pan kardinál sem do úřadu dochází přibližně 2x týdně.
Kardinál zde nebydlí?
Bydlí tam, kde bydlel pan arcibiskup Vlk. Arcibiskupství, ve spolupráci s Metropolitní kapitulou u sv. Víta, vyčlenilo trvale jeden byt na Hradčanském náměstí pro emeritního arcibiskupa. Byt je bezbariérový, aby to pro staršího člověka bylo pohodlné. Pan arcibiskup Graubner moudře stanovil, že se arcibiskupský sekretariát stará o oba pány najednou. Dokonce jsme to udělali tak, že pan Graubner má priority více nastavené do oblasti pastorace a vnitřního chodu arcidiecéze a pan kardinál mu pomáhá v otázce diplomatického sboru, reprezentace a některých kulturních záležitostí. Je to výborná spolupráce.
V naší rozdělené společnosti je to velmi pozitivní zpráva, že dva přední muži české katolické církve spolu dobře vycházejí. Je tak?
Už se znají řadu let, vystřídali se v pozici předsedy České biskupské konference. Oni vědí, jak těžké je to pallium (vnější znak arcibiskupského úřadu), které oba nesli na ramenou, a že je dobré se v tom podporovat. A dělají to.
Jako ceremonář jste měl v roce 2011 na starosti státní pohřeb Václava Havla. Co takový státní pohřeb obnáší?
Byly tři velké pohřby, na kterých jsem měl tu čest se podílet. Pana prezidenta Havla, pana kardinála Vlka, Mistra Karla Gotta a velkou akcí byla i repatriace pana kardinála Berana. Poslední akce nám přinesla půl roku intenzivní práce. Je rozdíl pohřbu, kdy musíte obřad připravit v krátkém čase, kdežto u repatriace máte času dostatek. S repatriací jsme si mohli protokolárně pohrát a všechny symboly promyslet do nejmenších detailů. U pana prezidenta Havla si pamatuji, že situace se odvíjela na 4. adventní neděli. Před jeho úmrtím jsem přišel domů s tím, že konečně adventní maratón končí a já se můžu věnovat rodině a vánočním domácím přípravám. A v tom přišel telefonát, že zemřel pan prezident Havel. Rozpoutalo se pětidenní období skoro bez spánku. Pohřeb byl den před Štědrým dnem. Na Štědrý den jsem jen seděl a hleděl před sebe v úplném vysílení. Byly to zvláštní Vánoce. Musím ale říct, že jsem měl velkou radost z toho, jak to náš národ prožíval. Vzpomínám si na dlouhou frontu lidí, kteří se před pohřbem přišli poklonit panu Havlovi do Vladislavského sálu. Venku chumelilo, byla zima, bylo to v době, kdy většina chodí nakupovat dárky. Ta fronta byla zcela tichá, nikdo nemluvil a stály tam stovky lidí. To byl mimořádný zážitek. A další zážitek byl, že všichni na pohřbu táhli za jeden provaz. Bez ohledu na sympatie, na politické preference. To je v našem národě zcela ojedinělá věc. Neměl jsem však na starosti celý pohřeb, jen tu církevní, liturgickou část. Podílel se na něm hlavně šéf hradního protokolu pan Forejt, který odvedl neuvěřitelnou práci a během těch 5 dnů příprav spal jistě ještě méně než já.
Jsme v adventní době, a tak se v závěru našeho rozhovoru nemohu nezeptat, jakou naději spojujete s Vánocemi 2022?
Právě jsem si promýšlel kázání, které mívám každý rok na sv. Štěpána ve své rodné farnosti v Ústí nad Orlicí. Jsme rozněžněni z pohledu na narozené betlémské dítěte a den poté slyšíme o kamenování Štěpána, tedy o obrovském zlu, které se na člověku – následovníku toho betlémského dítěte děje. Celý Advent jsme poslouchali při čtení z Bible přísliby, že přijde kníže pokoje, který přinese na svět řád, pokoj a spravedlnost. Prožijeme Vánoce a říkáme si, splnily se sliby proroků nebo ne? Balistické rakety s plochou dráhou letu asi budou i po Vánocích létat dál, pokud se tedy nestane zázrak. A kde je tedy tajemství Vánoc? Ježíš, Boží Syn se nepochybně narodil, to víme z pramenů a potvrzuje to naše víra. O každých Vánocích se chce znovu narodit v srdci každého člověka, ale narazí často na naši lidskou svobodu, která je i pro Boha nepřekročitelná, protože nás nestvořil jako své roboty, ale ke svému obrazu, jako svobodné bytosti. A my ho do srdce nepustíme, protože v něm často nemáme již místo, jako pro něho nebylo místo v městě Betlémě. Mír, pokoj v pravém slova smyslu, se nevytváří tím, že se vyhraje válka, vybojuje bitva nebo že se po dlouhém jednání uzavře mírová smlouva. Opravdový pokoj se rodí v lidských srdcích. Proto bych naše čtenáře vyzval, aby se nebáli ve svém srdci udělat místo a nechat Ježíše, aby se v něm narodil a přetvořil ho v místo pokoje. V tu chvíli se mír a pokoj začnou šířit v našich rodinách, domovech, v práci a všude kolem nás. Poté je vyloučeno, aby společnost a třeba i svět politiky byly vynechány. Zdá se, že Zlo hýbe světem, který upadá do chaosu, neumí se bránit a chová se iracionálně. Zlo je totiž vždy v konečném důsledku neracionální. Modlíme se při každé mši svaté – ať žijeme v bezpečí před každým zmatkem… Zmatek je dílem Zla, ďábel je otcem chaosu. Naproti tomu Bůh je ten, který stvořil svět a dal všemu smysl a řád. Víme, že malé děti se cítí dobře, pokud žijí v řádu a harmonii. A to přesně potřebujeme, myslím, i my. Potřebujeme, aby se našeho srdce i světa ujal Bůh a dal mu řád a smysl. To je mé konzervativní přání pro letošní Vánoce.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!