Ano, to jsem já. Těší mě.

Nina Nováková je předsedkyní sdružení Středoevropská inspirace, které veřejně vystupuje proti přijetí Istanbulské úmluvy. S tímto programem také kandiduje jako nestraník na osmém místě kandidátky KDU-ČSL do Evropského parlamentu (s podporou Koruny České, Konzervativní strany, SNK Evropských demokratů a Sdružení pro místní správu).  

Byla jste poslankyní za TOP09 ? Proč jste vlastně ze strany odešla? A co se to s TOP09 vlastně stalo?

Byla jsem v TOP09od doby jejího založení v roce 2009, byla za ní zvolena do Středočeského krajského zastupitelstva a nakonec do Poslanecké sněmovny. Velkou část členů TOP09 od začátku tvořili lidovci, kteří následovali Mirka Kalouska, přidali se liberálové, kteří viděli v nové straně novou šanci a vstoupili také lidé vysloveně konzervativní, kteří svou oporu viděli v Karlu Schwarzenbergovi, lépe řečeno v tom, co si do představ o něm sami promítali. Po odstoupení pana Schwarzenberga stále častěji vyvstávaly otázky, jaká vlastně TOP09 bude. Přestávali jsme být politicky čitelní. V některých krajích se tvořily skupiny konzervativních idealistů – ve Středočeském kraji právě kolem mne. Postupně jsem pochopila, že nové liberálně zelené a slepě promerkelovské TOP09 nemám už čím prospět. Můj oblíbený slogan „nadosmrti mám jen svou víru a manžela“, jako už poněkolikáté v jiných životních souvislostech, zase vstoupil v platnost. Chtěla jsem jen odejít co nejkorektněji, tedy až s koncem mandátu poslance. Necítím k nikomu zášť, ani trpkost a s řadou topáků mám pořád výborné vztahy. S odstupem roku a půl vidím, že TOP09 pokračuje do prostoru, jehož část už zabírají piráti, zelení a dokonce i tzv. pokrokoví socialisté.

Před TOP09 jste byla politicky aktivní?

Byla jsem vždycky aktivní občansko-společensky. Jako učitelka, bezpartijní komunální politik, nebo předsedkyně České křesťanské akademie. V žádné politické straně jsem před TOP09 nebyla.

Věnujete se teď na plný úvazek varování před Istanbulskou úmluvou, nebo jste se vrátila do civilního zaměstnání?

Ze Sněmovny jsem se vrátila na milované gymnázium, ale jen na část úvazku. Přece jen potřebuji čas na přednášky a besedy. Vůbec nejsem aktivista, ani „neziskovkář“ a s Istanbulskou úmluvou jsem spojena prostě proto, že jsem gender ideologii sledovala už dřív a znala jsem materiály z Polska, Slovenska a Rakouska. Zúčastnila jsem se řady konferencí o rodině a s několika podobně založenými lidmi jsem pořádala kulaté stoly v Rakousku, v Bratislavě a v Budapešti. Mými základními tématy jsou výchova mladé generace v době špatné kondice rodiny, ochrana evropské kultury a péče o její předávání dál – tedy opak multikulti trendů. Nečekala jsem, že v tzv. svobodné Evropě bude potřeba bránit práva a svobody, která z člověka dělají lidskou bytost (právo na život a uznání důstojnosti od početí do přirozené smrti, svoboda myšlení, svědomí a vyznání). Mám také velkou obavu o budoucí spravedlivé postavení seniorů. Jsem praktikující katolík a latinář. Rozum, spravedlnost, víra, naděje a láska jsou pro mě tak důležité, že kvůli tomu neváhám jít do politiky, zorganizovat petici, jezdit celé dny vlakem na besedy, zkrátka obětovat energii i peníze

A proč vlastně Istanbulská úmluva?

Istanbulská úmluva mě zmobilizovala hned z několika důvodů: je nespravedlivá k mužům, nebezpečná výchově dětí, rozkladná v udržení vztahů v práci i doma a patří k dokumentům, které zásadně otevírají dveře antilidské gender ideologii.

A jak se to může projevit prakticky? Na našich životech?

Istanbulská úmluva legitimizuje na úrovni mezinárodní smlouvy trendy, které si hledají – a často už našly – i jiné cesty, jak ovládnout život společnosti. Neohrožuje pouze jednu sociální skupinu. Nejbezbrannější jsou samozřejmě děti, jejichž harmonický vývoj je ohrožen povinným zavedením genderově citlivé výchovy. Učitelé to budou mít těžké, a – stejně jako v jiných totalitách – bohužel  zřejmě mnozí podlehnou. Ten, kdo to vzdát nesmí, jsou rodiče.

Tragikomické poměry mezi dospělými ve firmách, na úřadech a zejména vyšších stupních škol buď totalitářsky zavládnou, nebo se jim lidé vzepřou – typické téma pro demonstraci na Václaváku.

Třetí skupinou jsou věřící, zejména katolíci, na které má spadeno neomarxista i genderista. To, že řada duchovních nevnímá nebo nechce vnímat reálné ohrožení náboženské svobody, lze pochopit snad jen u těch, u nichž je silná touha trpět pro víru. Nepředpokládám, že bude vydán zákaz křesťanského vyznání. Nastane ale situace, v níž křesťan bude označen za stoupence a šiřitele nedovolených stereotypů, za homofoba, transgenderfoba, fluidgenderfoba … to vše má být podle již existujícího usnesení Evropského parlamentu posuzováno a trestáno stejně jako  rasismus.

Přitom ještě donedávna nikdo nevěděl, co je to gender …

Ani teď v tom nemají genderisté jasno, a v tom vidím, byť malou, šanci.

Důležité osobnosti ve skupině vůdců gender ideologie – je třeba si uvědomit, že se nejedná o tisíce lidí – se energicky ohrazují vůči mé definici genderu. Pravda, rozdíl v přístupu je velký. Souhlasila bych totiž se studiem specifických rysů chování a také potřeb žen a mužů, tedy se studiem feminity a maskulinity (např. v Rakousku začali s gender medicínou, která pracuje s předpokladem, že pohlaví by např. mělo být bráno v potaz při předepisování léků, už za socialismu se vědělo, že ženy a muži nemají nosit stejně vážící břemena, existují studie užitečné pro děti – odlišnost sluchového vnímání, pozornost atd.) Je také jasné, že při řešení všech – i politických – problémů může výrazně pomoci odlišný vhled mužů a žen. Když to slyšela jedna studentka gender studies, zděsila se a vykřikla: „ale tak to není, gender je o moci jednoho pohlaví nad druhým, gender je o tlaku společnost, která stereotypně vnímá člověka jako muže nebo ženu. Mužem a ženou se nerodíme, ale jsme tak formován výchovou.“ Důležité je slovo moc, nadvláda. U zrodu stojí totiž marxismus a jeho třídní boj.

Nyní stručně k teorii generové identity: člověk se narodí a je už v porodnici (bez dovolení dotyčného) označen jako muž nebo žena. Tady už gender ideologie dosáhla velkého úspěchu: existuje třetí, resp. neurčené pohlaví (nejblíže od nás v Německu). Pohlaví je možné měnit – ne už terapiemi a chirurgicky, stačí to prohlásit před úřady. Úplně jiná věc je sexuální orientace, která je hetero-, mono-, bisexuální nebo jiná (včetně pedofilie nebo sexuální orientace na přírodu). Třetí, co člověka charakterizuje, je genderová identita, kterých jsou desítky (v zásadě body na úsečce mezi mužem a ženou, ale existuje také identita psa). Všechny tyto tři roviny se dají volně kombinovat a měnit. A je trestuhodné někomu to zakazovat nebo někoho kvůli tomu diskriminovat. Jogjakartské principy, které si daly jako cíl proniknout do ústav všech zemí, tvrdí následující: určí-li si člověk svou identitu, úřady ji musí respektovat a zapsat (potom se celkem snadno stane muž matkou). Další princip ctí právo nikomu to nesdělovat. Vždy však platí trestnost diskriminace. Máte už v hlavě zmatek?

Přidám suché konstatování: právě toto je genderová rovnost. V mezinárodních úmluvách probíhal proces takto: v roce 1979 byla schválena Úmluva o zákazu všech forem diskriminace žen (socialistické Československo bylo signatářem). Šlo skutečně o rovnost žen a mužů, žena však měla v době mateřství výsadní postavení. V průběhu let byla rovnost mužů a žen nahrazena genderovou rovností (pro nezasvěcené jen jiný název rovnosti mužů a žen). Pak přišel rychlý rozvoj genderových identit, různých pohlaví a různých sexuální orientací. Binarita (muž x žena, samec x samice a jejich komplementarita) je odsuzována. Genderová rovnost je tedy rovnost všech genderových identit a různých sexuálních orientací.  Toto je báze, z níž vychází genderově citlivá výchova!

Ještě dodám charakteristiku antigenderisty z příručky levicové organizace Social watch: chrání rodinu, otravuje s uchováváním kultury, navíc evropské, založené na moudrosti antiky a prosociálnosti křesťanství, tvrdí, že děti máme vychovávat, aby dosáhly co největší harmonie fyzické, psychické a vztahové. Navíc se přiznává, že je sám křesťan, dokonce katolík. Ano, jsem to já. Těší mě.

Nyní kandidujete do Evropského parlamentu za KDU-ČSL. Cítíte u KDU-ČSL otevřenost konzervativním tématům?

KDU-ČSL, jejímž členem nejsem, má veliký potenciál zaplnit smutně prázdný politický prostor vedle ODS a připravit se na to, jak být pravdivější alternativou pro lidi, na které přestala myslet ČSSD.

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 . Děkujeme!