Píše mi Milion chvilek z.s., tedy mluvčí tohoto spolku Hana Strašáková: „Milí a vzácní přátelé, bylo to napínavé, ale nakonec to dopadlo! Poslanci včera večer na čtvrtý pokus konečně zvolili zbývající členy do Rady České televize. Rada ČT je tak opět v plném počtu. Volba radních probíhala překvapivě veřejně a zúčastnili se jí pouze zástupci vládní pětikoalice. Opozice na protest nepřišla. K veřejné volbě radních jsme politiky vyzývali už před dvěma lety a opětovně posledních několik týdnů. A nyní se ukázalo, že měla opravdu smysl! Není to totiž tak dávno, co jsem Vám psala o tom, že poslanci nezvládli dovolit nové členy Rady České televize. Bylo to fiasko vládních stran, které ukázalo, že ani pro ně není lehké předvolební sliby dodržet. Vyšly také najevo problémy v komunikaci v rámci poslaneckých klubů, což vyústilo v neschopnost domluvit se na jednotném postupu. Je proto skvělé, že jsme se teď (i díky veřejné volbě) konečně dobrali k tomu, že je Rada ČT znovu usnášeníschopná a tedy schopná provozu.“
Proveďme triviální myšlenkový experiment: premiérem je (někdo jako) Andrej Babiš a vláda vládne díky tiché podpoře SPD Tomia Okamury (netřeba více komplikovat). Do nějaké té mediální rady je navržena Hana Lipovská a pár dalších obdobně populárních kandidátek a kandidátů. Vládní většina však v tajné volbě není schopna navržené kandidáty zvolit – opakovaně chybí několik málo hlasů, připravuje se již několikáté kolo voleb. Některý z vládních poslanců přijde v této situaci s tím štěpným nápadem volit veřejně… Jak by asi vypadal e-mail rozesílaný paní mluvčí Strašákovou?
Jednoduše řečeno, v každé slušné společnosti stačí, aby jeden jediný její člen požádal, aby se o nějaké otázce hlasovalo tajně, a k tajnému hlasování se přistoupí. Tajné hlasování je totiž přirozenou bariérou proti veškerému nátlaku na hlasující, proti nátlaku z jakékoli strany. Ne, samozřejmě, že ani tajné hlasování v tomto není účinné na sto procent, ale je účinné opravdu hodně… Ten, komu není tajná volba po chuti, bývá (mylně) přesvědčen, že má na veřejný nátlak monopol, a to na věčné časy a nikdy jinak. Vzdávat se principu tajného hlasování jen pro „nutnost“ prosadit svou v jedné konkrétní otázce s přesvědčením (ať již oprávněným či nikoli), že veřejná volba mi k tomu dopomůže, je velmi krátkozraké – brzy to můžu být já, kdo bude takto tahat za kratší konec. Pro svobodu je to každopádně v dlouhodobé perspektivě devastující.
A pro pořádek: toto je samozřejmě předně kritika vládních poslanců, kteří na tajnou volbu v tomto případě resignovali. Chci ale věřit, že alespoň někteří z nich se za to stydí. Zvláštnost spolku Milion chvilek spočívá v tom, že to ústy své mluvčí veřejně vyhlašuje za správnou cestu. Nedivme se však potom, že se nedostává sluchu námitkám proti zavedení korespondenčního hlasování – námitkám, které poukazují zejména na obtížnost dodržení požadované tajnosti voleb. Jenže v tomto případě tu tajnost předepisuje Ústava (čl. 18), jejíž zachovávání, paní senátorky a poslankyně, páni senátoři a poslanci, jste slíbili, vzpomínáte?
Autor je předsedou Konzervativní strany.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!