…aneb, chtěl bych být členem takového klubu, do kterého mě nechtějí přijmout. V článku Experti: Romští žáci tvoří většinu v 77 školách, segregace přináší ztráty (fš, Novinky.cz, 31.3.2023), se mj. můžeme dočíst: „Odborníci uvádějí příklad, že pokud absolvent ZŠ následně dokončí i střední školu, přinese za svůj život do veřejných rozpočtů na daních a odvodech v průměru o 2,3 až 2,8 milionu Kč víc než člověk se základním vzděláním. Zlepšení nejslabších žáků může každý rok přinést do rozpočtů 18 miliard korun, spočítala agentura.“
Když člověk přemýšlí nad celkem – řekněme „světem“ –, měl by vzít v potaz, že on sám i jeho myšlení (o světě) nestojí mimo tento celek, ale je jeho součástí a spoluvytváří jeho aktuální stav (snad nejjasnozřivěji si toho tuším v poslední době všimnul Eric Voegelin). Obecněji to možná už vyjádřit nelze. Poněkud vulgárněji by šlo tuto myšlenku přepsat jako doporučení, aby každý analytik zkoumal, zda se mu v důsledku jeho myšlenek nemění předmět zkoumání „pod rukama“. Často mlčky předpokládané ceteris paribus, tedy „za jinak stejných podmínek“, je mnohdy modelově velmi užitečné. Ale jsou i situace, kdy nereflektované přijetí tohoto předpokladu výsledky zkoumání prostě znehodnocuje – někdy se ty podmínky zkrátka nutně mění.
„Zlidovění“ vzdělání
Jaký předpoklad přijímají výše zmínění odborníci? Zjevně ten, že absolvent střední školy má stále stejné znalosti a dovednosti. Jenže to, co je ve společnosti dlouhodobě konstantní, je rozložení inteligence. Ovšemže můžeme velmi mírně zvýšit hodnotu průměru, ale o tom tu není řeč (a uvádím to jen proto, abych se nechytil do podobné myšlenkové pasti, jako ti, kterým tu zkouším radit, že se jí mají vyvarovat…). Navzdory této možnosti pozorujeme dlouhodobou inflaci diplomů a titulů – v tomto případě tedy zejména maturity.
Před rokem 1989 jsme byli v situaci, kdy na vysokoškolské vzdělání dosáhla jen část z těch, kteří „na to měli“ (a kromě toho na něj dosáhli i ti, kteří „na to neměli“, zato byli kádrově preferovaní…). Uvažme nápravu tohoto nežádoucího stavu, přičemž kromě podstatných životních osudů jednotlivců je ve hře také celospolečenský aspekt mrhání talenty. Přidejme k tomu správnou obecnější myšlenku větší diferencovanosti studia (representované zejména zřízením studia bakalářského) směřující k tomu, aby co nejvíce studentů dosáhlo na ten stupeň vzdělání, „na který má“. To vše naplnilo po Listopadu 89 vysokoškolské posluchárny (když k tomu přispělo i to, že studia doháněli lidé, kterým je z uvedených kádrových důvodů bolševik znemožnil… resp. vynucení dopravní inženýři ze Žiliny začali studovat vytouženou historii umění…). Tato přechodová doba je však dávno za námi, tento jev už dnes nemusíme brát v potaz. Momentálně platí, že téměř každý, kdo „na to má“ a kromě toho má i potřebný zájem, vysokou školu vystuduje. Právě popsané platí analogicky a patřičně přizpůsobeno i pro školy střední.
Aktuálně tedy tlak na zvýšení počtu absolventů vysokých škol, resp. na zvýšení podílu vysokoškoláků v kohortách dnešních žáků a studentů, nemůže neznamenat snížení úrovně vzdělávání, protože větší množství nutně znamená, že v posluchárnách zasednou ti, kteří „na to mají méně“ (nebo jsou méně motivovaní). Dokonce vznikají obory, jejichž samostatná univerzitní existence je více než diskutabilní, a které potom lze vystudovat i s jistým deficitem myšlení, který by jinde nutně znamenal rychlý odchod ze studia.
A opět, analogicky platí totéž pro střední školy. Kdyby se někdo díval na profesní dráhy maturantů z prvních (řekněme) tří dekád 20. století, v porovnání s těmi, kteří na maturitu nedosáhli, usoudil by, že maturita je pro jednotlivce i pro stát (a jeho rozpočty) naprostým požehnáním, protože kdyby takovýchto maturantů byl, řekněme, trojnásobek, to bychom se panečku měli… Možná, že trojnásobek by se tehdy ještě unesl bez újmy na kvalitě, možná že překážku tvořily sociální poměry a jistě také to, že podíl studentek byl patrně hluboce pod přirozenou hranicí. To je ovšem jiné téma…
Totální „zlidovění“ maturity ji však, pochopitelně, v porovnání s uvedenou dobou, významně znehodnotilo. Typickým jevem relativně poslední doby v rámci tohoto inflačního procesu je vyřazení povinné zkoušky z matematiky (což by ovšem bylo na samostatný článek…) – to aby se na maturitu snáze dosáhlo. Navzdory tomu je přirozené (a do určité míry i rozumné) si přát, aby maturitu či vysokoškolský diplom mělo co nejvíce lidí. Ale je nesmírně obtížné nepřizpůsobovat tomuto přání, znovu a znovu, úroveň studia (mnohdy pod tlakem rodičovské veřejnosti, která má svá očekávání…) a smiřovat se opakovaně s tím, že toto přání je naplňováno jen mírně, nebo dokonce vůbec. Spíš je na místě zohlednit zkušenost a přiznat si, že takovému tlaku v demokratickém systému odolávat prostě nelze.
Nemůžu také pominout jednu věc, kterou – a nerad bych jim křivdil – asi sami experti neuvážili a která však hovoří ve prospěch platnosti jejich závěru. Inflaci totiž nepodléhá jen vzdělání, ale také peníze. Tak když bychom řekli, „že pokud absolvent ZŠ následně dokončí i střední školu, přinese za svůj život do veřejných rozpočtů na daních a odvodech v průměru o 2,3 až 2,8 milionu Kč víc než člověk se základním vzděláním“, možná něco podobného platilo i před 100 lety, jenže ta částka znamenala násobně jinou hodnotu (nejméně tak asi pět rodinných domů v Praze)… Podobně může celkový pohyb ve společnosti, v jejímž rámci vposledku školství od hospodářství nelze oddělovat, znamenat, že při relativně masivním navýšení počtů maturantů, navzdory nevyhnutelnému konsekventnímu dalšímu snížení úrovně středoškolského vzdělávání, potažmo maturit, zůstane ten zmíněný rozdíl oproti člověku se základním vzděláním, v platnosti. Jen bude representovat výrazně menší hodnotu. Jak už jsem naznačil, aniž bych chtěl komukoli cokoli podsouvat, docela pochybuji, že takhle to oni odborníci mysleli.
Kvalita nebo kvantita?
Každý včelař má dvě možnosti: (1) chovat menší počet včelstev s tím, že má čas se o ně pečlivě starat a v důsledku toho mít v průměru (na 1 včelstvo) špičkové výnosy medu, (2) mít větší počet včelstev, o které se zase tak pečlivě starat nedokáže, a v průměru mít výnosy o něco nižší. Rozhodující je samozřejmě výsledný součet, nikoli průměr. Některé náklady jsou fixní (medomet), jiné variabilní (krmení na zimu) a každý jeden si musí zvážit, kde je ta jeho rovnováha, aby rozdíl mezi výnosy a náklady byl maximální. Faktorů je víc, jinak to samozřejmě vidí hobby včelař, jinak někdo, kdo se jako včelař živí, ale hledání jakési rovnováhy ve zmíněné otázce je přirozeným údělem všech. Podobně s těmi maturitami: podstatné zvýšení počtu maturantů znamená snížení úrovně maturit a snížení hodnoty, kterou společnosti přinesou navíc v porovnání s absolventy ZŠ bez maturity. Rozhodující je součet, hledáme rovnováhu. Víme jistě, že při dalším navýšení počtu maturantů se od této rovnováhy už nevzdalujeme? Jak bychom to mohli vědět, když se tou otázkou nezabýváme… nebo ano? Pokud ano, kde jsou argumenty?
Konečně, což o to, když všichni, nebo alespoň někteří, lhostejno zda s maturitou či bez ní, budeme o něco lepší, zejména moudřejší, statečnější, umírněnější, spravedlivější, tak bude jistě na světě lépe a nepochybně se to časem pozitivně odrazí i na veřejných rozpočtech. Usilujme o to; každý nechť začne v první řadě u sebe.
Autor je předsedou Konzervativní strany
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme