Amy Coney Barrett potvrzena – co od ní čekat?

Nejvyšší soud Spojených států je znovu v devítičlenném složení. Senát 52 hlasy ku 48 schválil nominaci Amy Coney Barrettové (ACB) a prezident Donald Trump si tak po Neilu Gorsuchovi a Brettu Kavanaughovi připsal třetí úspěšnou nominaci. Nový poměr na soudu tak s příchodem Barrettové činí šest soudců, nominovaných republikánským prezidentem ku třem nominovaným prezidentem demokratickým. S potvrzenou novou soudkyní je tak na čase rozebrat, co lze od Amy Barretové na Nejvyšším soudu čekat a jaký vliv na činnost soudu jako takového bude mít.

Senátní slyšení, během nichž senátoři z obou stran zpovídali Barrettovou, byla očekávaně ostře sledovaná. Ačkoli tentokrát nedošlo na řešení obvinění ze sexuálního obtěžování jako před dvěma lety u Kavanaugha, demokratičtí senátoři si přesto našli témata, na nichž se snažili nominaci i samotnou osobu Amy Barrettové zpochybnit. Strategii, jakou Demokraté zvolili pro slyšení v senátním výboru, lze však objektivně označit za tragickou a neefektivní. Způsob, jakým vedli slyšení a dotazovali Trumpovu nominantku od počátku reflektoval bezradnost a zoufalost, která se v extrémních případech projevovala otázkami typu zda Barrettová v minulosti někoho sexuálně obtěžovala či zda považuje výraz “sexuální preference” za urážlivý

Skutečně relevantní témata jako je otázka stare decisis (držení se precedentu) a postoje k interpretaci Ústavy a zákonů pak Demokraté uchopili za čistě politický konec a jejich projevy častěji připomínaly spíše běžnou debatu zákonodárců během standardního legislativního procesu než zpovídání nominanta, jehož oborem je právo a jeho výklad. Principiálními tématy byly dle očekávání reforma zdravotnictví prezidenta Obamy (Affordable Care Act, známý jako Obamacare nebo zkráceně ACA) a palčivá otázka potratů. 

ACB a ACA

Ve věci Obamacare Demokraté vsadili na emoční apel. Během slyšení si nechali do místnosti přinést fotografie jednotlivců a rodin, které by případným shledáním Obamacare za protiústavní byly velmi negativně zasaženy a odprezentovali jejich životní příběhy a situaci. Argumentovali tak konsekvencemi, jaké by dle nich mělo potvrzení Barrettové na soud. Ačkoliv Barrettová ještě na Nejvyšším soudu neseděla, natož aby před sebou měla příslušný případ, dotýkající se ústavní konformity Affordable Care Act, již mají jasno, jak by v podobné situaci hlasovala. Barrettová v jedné ze svých odborných prací kritizovala stanovisko předsedy Johna Robertse v kauze NFIB v. Sebelius z roku 2012, v níž díky Robertsovi klíčová pasáž ACA, tzv. “individual mandate” (povinnost si pojištění pořídit) byla prohlášena za Ústavě odpovídající a nepřekračující enumerované pravomoci Kongresu, jelikož podle Robertse se ve své podstatě jednalo o formu zdanění. Avšak prezentovat Barrettovou jako a priori jasný hlas pro shledání celého Obamacare za protiústavní, jak se senátní Demokraté pokoušeli, je značně přehnané. Prvním očividným problémem takového tvrzení je, že nikdy není absolutně jisté, jak se daný soudce zachová, až před sebou skutečně bude mít konkrétní kauzu. Z akademické činnosti lze usuzovat právní filozofii a směřování, ne ovšem najisto vědět, jaké bude reálné hlasování v praxi. 

Sama Barrettová při slyšení uvedla, že “není na misi s účelem zničení Affordable Care Act” a pokud by se jí snad někdo zeptal, jak by hlasovala v otázce ACA v rámci rozhodování, zda ji nominovat na soud či nikoli, “byla by to krátká konverzace”. Kauzy se liší a i pouhý detail může hrát roli. Tak je tomu i v novém “Obamacare případu” California v. Texas, který aktuálně leží před Nejvyšším soudem, což nás přivádí k problému druhému, kterým je samotný nynější spor o ACA před soudem. Kongres v roce 2017 de facto eliminoval zmíněný individual mandate, když poplatek za neúčast v pojištění v případě nespadání do jedné ze zákonných výjimek -Johnem Robertsem označený za daň, nikoli pokutu – snížil na 0 $. Ve stanovisku v NFIB v. Sebelius Roberts popsal právě tento poplatek jako určitou ochranu, která onu pasáž Obamacare (individual mandate) činí ústavně konformní. Tato ochrana však dnes již neplatí a zůstává tak pouze samotný mandát. Barrettová se k této problematice během slyšení vyjádřila:

“Otázkou nyní, když Kongres stanovil částku na 0 $, je, zda jde stále o daň, či zda je možné to nazývat pokutou. Druhým problémem je, že pokud jde o pokutu, zda je možné ji oddělit od zbytku zákona […]” 

přičemž zdůraznila, že:

“[…] presumpce je vždy ve prospěch oddělitelnosti.”

Právě onen druhý problém se může potenciálně ukázat jako nejdůležitější pro přežití zbytku Obamacare u soudu, i kdyby byl individual mandate shledán za protiústavní. Pravomoc soudu je totiž podle Ústavy rozhodovat v individuálních kauzách (case or controversy), o moci prohlašovat zákony jako celky za protiústavní třetí článek Ústavy nehovoří. K této koncepci se v minulosti ve svých stanoviscích přihlásil i nejvyhraněnější originalista a textualista na Nejvyšším soudu, soudce Clarence Thomas. Stejně tak Trumpova administrativa prostřednictvím ministerstva spravedlnosti dala najevo, že nehodlá usilovat o zneplatnění celého Affordable Care Act a ve svém vyjádření adresovaném soudu prakticky přejímá Thomasovu argumentaci a uvádí, že soud by se měl soustředit pouze na části zákona, které byly příčinou konkrétní újmy, tvrzené žalobci. Hypoteticky tedy i kdyby Amy Barrettová a další soudci hlasovali proti části ACA, týkající se individual mandate, nelze usuzovat, že ACA jako celek je v ohrožení, právě naopak.

Potraty a precedenty

Druhé nejožehavější téma – otázka potratů a kauzy Roe v. Wade z roku 1973 je úzce provázáno s problematikou precedentu, kterému se Barrettová ve svých pracích v minulosti věnovala. Americký právní systém klade velký důraz na precedenty, tedy soudní rozhodnutí, která jsou závazná pro budoucí kauzy, které jsou okolnostmi obdobné. Názory na to, do jaké míry je soud vlastním precedentem vázán a kdy může v případě, že shledá, že původní rozhodnutí bylo nesprávné, stanovit precedent nový, se různí. A to jak mezi právními kruhy obecně, tak i v rámci užších originalistických kruhů, k nimž patří i Amy Barrettová. Ta byla kritizována pro její údajný radikalismus, který má zacházet ještě dále než postoje jejího mentora ústavního soudce Antonina Scalii. Jenže si stačí přečíst, co skutečně ve svých pracích Barrettová o precedentu a zásadě stare decisis (zůstat u rozhodnutého) píše. Z její argumentace naopak vyplývá, že Barrettové je bližší Scaliův pragmatičtěji orientovaný přístup k precedentu než krajní přístupy, jaké zastávají např. profesor Gary Lawson či Clarence Thomas. Proto kupříkladu Barrettová nevolá po zvrácení rozhodnutí v přelomových případech jako Helvering v. Davis z roku 1937 (Kongres je oprávněn přijímat zákony v oblasti sociálního zabezpečení) či Brown v. Board of Education z roku 1954 (protiústavnost segregace škol v jednotlivých státech), ač o jejich právním základu lze z originalistické perspektivy pochybovat. Kauzy jako tyto totiž představují tzv. suprerprecedenty, tedy rozhodnutí natolik etablovaná, že neexistuje žádný relevantní tlak na jejich zvrácení. Roe v. Wade však dle Barrettové do této kategorie nespadá

Není tajemstvím, že Barrettová je k verdiktu Roe v. Wade  kritická. Nevolala ale otevřeně po jeho zvrácení, i když její náhled na precedent nasvědčuje, že by mohla být otevřená tuto otázku minimálně otevřít. I kdyby se tak stalo a i kdyby poté Barrettová teoreticky hlasovala proti (což je již opravdu velké “kdyby”), je třeba znovu připomenout, že představit si další čtyři soudce se stejným názorem hraničí za současného složení s utopií.

Opomenuté kauzy

Potraty a zdravotní péče však – ač důležité – částečně zastiňují další oblasti, v nichž už lze najít i stanoviska, psaná přímo Amy Barrettovou coby soudkyní odvolacího soudu pro sedmý obvod. Mezi takové patří i kontroverzní téma zbraňové legislativy a druhého dodatku Ústavy. V roce 2019 Barrettová disentovala v případu Kanter v. Barr, kdy ve svém stanovisku, založeném na historické analýze a vycházejícím z odůvodnění, psaného Antoninem Scaliou v právním milníku D.C. v. Heller z roku 2008, argumentovala, že odpírání možnosti držet zbraň osobám odsouzeným za nenásilné trestné činy odporuje druhému dodatku.

V letošním sporu Purtue v. Wisconsin Department of Corrections se pak Barrettová postavila na stranu odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody, nepravdivě nařčeného z napadení dozorkyně, která byla pro křivé obvinění propuštěna a podala žalobu pro diskriminaci na základě pohlaví.

Za zmínku stojí rovněž stanovisko z oblasti pracovního práva, sepsané Barrettovou v kauze Wallace v. Grubhub Holdings, týkající se arbitráže a možnosti zaměstnanců žalovat zaměstnavatele. Zaměstnanci mají mnohdy smluvní povinnost řešit případné spory se zaměstnavatelem mimosoudní cestou prostřednictvím arbitráže, federální zákon poté uvádí, že smluvní arbitráže jsou obecně vynutitelné a nezrušitelné, přičemž zároveň obsahuje určité kategorie zaměstnanců, vyjmuté z tohoto pravidla. Barrettová se přiklonila na stranu zaměstnavatele, při rozhodnutí poté často odkazovala na precedent Nejvyššího soudu Circuit City Stores v. Adams (2001) a držela se dosavadní praxe. I na tomto případu z praxe je tak možné sledovat, jak se projevuje její nijak nestandardní pojetí precedentu. Během senátních slyšení se poté Barretová vyjádřila na dotaz senátora Hawleyho i k proslulé kauze Lochner v. New York (1905), v níž se soud přihlásil k doktríně ochrany “smluvní svobody” a která se stala symbolem určitého “libertariánského” období, trvajícího až do roku 1937, během něhož soud rozhodoval v duchu zásady laissez faire ve prospěch ekonomické svobody, avšak zároveň mnohokrát na úkor původního významu Ústavy. Barrettová k této kauze uvedla, že:

 “[…] prohlášení zákonů za protiústavní z důvodu, že se neshodují s náhledem soudce na správnou ekonomickou politiku, by znamenalo jít proti vůli lidu, aniž by k tomu Ústava dávala oprávnění”. 

V některých libertariánsky orientovaných originalistických kruzích je případ Lochner dodnes vnímán jako rozhodnutý správně, nicméně ze slov Barrettové lze odvozovat, že na soud podobný “Lochnerovský libertarián” nepřichází.

Originalismus, ne šílenství

Shrnutí postojů Amy Barrettové je tedy takové, že Barrettová je originalistka a textualistka, vyznávající výklad Ústavy v souladu s původním významem, jaký měla v době přijetí. Je to význam založený na textu a jeho znění jako základním výchozím bodu a odmítající teorii vyvíjejícího se textu, představujícího pouze jakýsi okrajový rámec, v němž se soudci mohou pohybovat a zohledňovat v něm společenský vývoj či soudcem vnímané společensky žádoucí konsekvence. V oblasti precedentu se poté výrazně neodchyluje od hlavního proudu a připouští držení se neoriginalistického dřívějšího rozhodnutí v zájmu právní jistoty a stability, byť podstatně méně důrazně než kupříkladu John Roberts.

Barrettová je rozhodně pravým protipólem její zesnulé předchůdkyně Ruth Bader Ginsburgové, její nástup na soud tak může být klíčovým v kauzách, závisejících na jednom rozhodujícím hlasu a v tomto směru tedy lze očekávat změnu. Očekávaní jsou ovšem jednou věcí, samotná rozhodovací činnost věcí druhou a samozřejmě se tak nemusí naplnit, historie je toho důkazem. Nezbývá tedy nyní než vyčkat. 

Co se týče obav z radikalismu a překopávání dlouhodobě zakotvených precedentů, tak pro ni nepochybně platí stejné hodnocení, jaké sám sobě přiřkl Antonin Scalia: “Jsem originalista, jsem textualista, ale nejsem šílenec.”

Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010  Děkujeme!