Při četbě delšího z Homérových eposů si nelze nevšimnout, že obsahuje množství spoilerů. Homér se jimi snaží navnadit posluchače a připomenut jim, na co se mohou těšit. Možná právě dnes je vhodná doba sáhnout zrovna po nejstarším dochovaném díle evropské literatury. Zjistit, v čem je univerzální a co říká do dnešní rozjitřené doby.
Hlavním tématem prvního z eposů – Iliady – není ani tak trojská válka, jako spíš Achilleův hněv a jeho proměny, odehrávající se na pozadí konfliktu před Trojou. Hněv je počátkem i dějem básně. Ta nebyla původně recitovaná, ale zpívaná za doprovodu lyry. Dá se říct, že i samotná báseň má performativní charakter: neomezuje se na suchý popis událostí, ale promluvy, prožívání a jednání hrdinů posluchačům zpřítomňuje.
Nadčasovost a výjimečnost Homérových eposů spočívá v mistrovském vyjevení osudu hrdinů a jejich emocí. Právě v nich je pramen jejich jednání, jež pak není pouhou loutkovou hrou bohů, jak by se mohlo zdát. Je bohy mnohdy inspirováno, má ale i silné motivace a důvody. Homérští hrdinové své úmysly a emoce nezakrývají. Co mají na srdci (nebo „v hrudi“), vyjadřují většinou přímo a veřejně.
Kosmický hněv
Achilleův hněv, který se rozhoří po hádce s Agamemnonem, je příkladem zvláštního, nadlidského hněvu (řecky ménis). Typicky je to hněv bohů, dopadající na lidské společenství ve chvíli, kdy byl narušen řád věcí, za nějž odpovídají: kupříkladu když není učiněno zadost úctě vůči nadřazeným (bůh–smrtelník, hrdina–člověk), nebo respektu mezi sobě rovnými (bůh–bůh, hrdina–hrdina).
Tento hněv lze nazvat s německým filologem Wolfgangem Schadewaldtem „hněvem uražené cti“, nebo s profesorem Leonardem Muellnerem „kosmickým sankcionováním“. Protože urážka bohů ovlivňuje celý kosmos, stejně tak urážka hrdinů znamená narušení společenského řádu, jako když Odysseus před mužstvem exemplárně zpráská Thersíta, který svými posměšnými řečmi znevažoval krále.
Prvním příkladem zmiňovaného kosmického hněvu je hněv boha Apollóna-Foiba na Achájce (a jejich zvířata). Jejich velitel Agamemnon totiž urazil jeho kněze – starce Chrýsa – navzdory nabídce velkého výkupného a uctivé prosbě. Dalším příkladem je Achilleův hněv na téhož Agamemnona, když zneužil svého mocnějšího postavení u vojska a uzurpací Brísovy dcery – Achilleovy milenky – chtěl patrně zvýšit vlastní prestiž na úkor Achillea. Otázku spravedlnosti v Iliadě tedy nelze chápat ryze v morálním nebo právním smyslu, jak jsme zvyklí, neboť etické a právní myšlení teprve čekalo na své rozvinutí. Hněv na cti uražených bohů a výjimečných hrdinů, i jeho zvládnutí, jsou projevy božské síly.
Proměny Achilleova hněvu
Achilleův hněv prošel pozoruhodným vývojem. Od prvotního vzteku na pýchou zaslepeného Agamemnona a touhy po satisfakci vlastní hrdinské cti, přes vnitřní zatvrzelost a odhodlání neslevit navzdory nepřekonatelné nabídce od vystřízlivělého Agamemnona, až po touhu pomstít se Hektorovi za smrt nejbližšího přítele Patrokla. Následuje Achilleovo šílenství, nad nímž se pozastaví i samotní řečtí bohové, které jen tak něco nepohorší.
Rozhněvaný Achilleus dostal možnost vybrat si mezi dvojí cestou. Byla to osudová volba: buď se vrátí domů a v poklidu dožije, nebo se vrátí do boje a smrt v Troji mu přinese nehynoucí slávu. Achilleovo prvotní rozhodnutí vrátit se domů a upadnout do zapomnění změní smrt Patrokla, který zahynul, když šel bojovat za něho samotného.
Achilleus poprvé „umírá“, zasažen smrtí nejbližšího přítele. Když byla padlému Patroklovi svlečena Achilleova výzbroj, jako kdyby umřel sám Achilleus. Jeho hněv tím pádem přechází do nové fáze: od uražené cti k vůli pomstít se Hektorovi a zemřít v bitvě. Achilleova zpověď v žalu obsahuje pozoruhodnou úvahu, vrhající nové světlo na celý hrdinský epos (ukázka je z překladu Rudolfa Mertlíka, 18. zpěv, verše 107 až 112):
„Kéž by ve světě bohů i lidí svár veškerý zanik,
jakož i hněv, jenž ponouká k zlosti i moudrého muže,
neboť je sladší než med, když lidem do hrdla stéká,
mocně však v hrudi mužů jak kouř se šíří a vzmáhá.
Tak mě teď popudil k hněvu vojsk náčelník Agamemnon.
Co se už stalo, však nechme, ač křivda nás nesmírně rmoutí,
potlačme zlobu v svém srdci již z nutnosti.“
Achilleus pokládá právě hněv za příčinu sváru bohů i lidí. Pomsta z hněvu bývá na začátku sladká, ale v závěru hořká. Achilleus ji ještě jednou zažije při Hektorovi.
Tak jako děj Iliady začal urážkou a vypuzením starce, kněze Chrýsa, končí přijetím a poctou jinému starci – Priamovi, který prosí Achillea o vydání těla svého syna Hektora. Patroklos zemřel poté, co chtěl v Achilleově zbroji získat jeho slávu a zbořit město. Sám byl ale zbořen. Achilleus si u Homéra vyslouží uznání tím, že zastaví šílenství svého bezmezného hněvu a projeví soucit s otcem Hektora, který mu připomenul budoucí žal jeho vlastního otce Pélea. A právě úcta k otcům a umožnění řádného pohřbu učiní zadost jménu Patrokla.
Je to i o dnešku?
Co mají společného řečtí hrdinové s politiky? Zastupují své společenství, umí mluvit, vyhledávají konflikty, berou se smrtelně vážně a zpravidla končí tragicky. Hlavní homérské hrdiny opravdu charakterizuje silné prožívání, obrovská hrdost a mnohdy i jejich nepochopitelná rozhodnutí.
Aristoteles proto héroje nazývá megalopsychoi – ti s velikou duší. Hrdinové starého řeckého typu ztělesňují lidstvo v nadživotní velikosti – žijí, milují, a trpí mnohem intenzivněji než ostatní. Ukazují nám, čeho bychom mohli s božskou pomocí dosáhnout. Harvardský profesor Gregory Nagy proto jejich nálady nazývá „silnější než život“. V konfliktech jednají, jako by šlo o všechno, především o vlastní čest a pověst ve společenství. S jistou nadsázkou lze homérské hrdiny označit za první lidské individuality. I když jejich zájem o to, jak budou vypadat v očích druhých znamenal, že tenhle proces individuace nedošel k objevu odděleného „já“.
Historie je plna příkladů konfliktů, vyvolaných nezvládnutým hněvem nebo touhou mstít se a vybít si nahromaděnou zlost. Opakovaně vidíme, jak nejznámější individuality naší doby, které se přílišně ztotožnily s vlastní rolí, systematicky zneužívají nejsilnější lidské emoce, jako je hněv a strach. Samy mají přitom občas potíž ovládnout vlastní hněv ve veřejném prostoru. Kdo se jim postaví a kdo je nahradí?
Achillea popudil k hněvu král Agamemnon. Nás k podobné emoci mnohdy popuzují nynější političtí hybatelé. V čem nás ale takový hněv zároveň paralyzuje? Nesedíme někdy také „jak zbytečné břemeno země“, jak to o sobě řekl Achilleus? Nevydávame své štěstí i neštěstí všanc osudu, podobně jako tisíce bezejmenných lidí, hynoucích v krvavé řeži před Trojou? Probudí nás z neplodné uraženosti až tragédie někoho blízkého, nebo další válka, která se nás dotkne? Máme přece na víc, než na postoj Thersíta stěžujícího se na špatné velení a radícího opustit bojiště.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!
Autor je filosof a pedagog, učí na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze
Zdroj: Kontexty humanity