Ach to hrozné Česko…

Nadávat na „čecháčkovství“ je v určitých kruzích tak trochu normou, ale takový komentář nevyšel už dlouho. Tereza Boehmová v komentáři na aktualne.cz vidí naši zemi v tak špatném světle, že má dojem, že jsme v EU jen papírově a při přejezdu hranic má divný pocit v břiše. Jde asi o to, co Roger Scruton popsal kdysi jako oikofobii – utkvělou averzi k domovu. Přitom – při všech výhradách  – žijeme v jedné z nejlepších zemí na světě.

Britský filozof Roger Scruton vymyslel před mnoha lety termín oikofobie. Řecké slovo oikos znamená něco jako domov nebo také sousedství či obec. Transformované do podoby „eko“ to znamená všem známé okolí ve smyslu životního prostředí.  Oikofobií myslí Scruton averzi vůči domovu. Je to stadium, jímž běžně prochází mysl adolescenta. Jenže puberťák z ní vyroste, zatímco intelektuálové mají sklon nechat se v tomto stadiu uvěznit.

Světoobčan Halík…

Na Západě dochází oikofobie absurdních rozměrů, kdy to vypadá, že dějiny Západu jsou snad jen dějinami otrokářství, kolonialismu a útlaku. V Česku vše (pochopitelně a naštěstí) probíhá v poměrech odpovídajících naší skromné minulosti (kolonialismus by nám mohli vyčítat maximálně Slováci) a méně vyhraněné veřejné debaty. I tak je ale oikofobie přítomna – je to mimochodem hlavní důvod opatrného postupu části inteligence k případu sourozenců Michalákových. Je přece nemožné, že by se v tom vyspělém Norsku děly takové věci… To se může dít jen u nás! To je také důvodem, proč média nevěnovala skoro žádnou pozornost zhoršující se situaci ve švédských městech (až si toho všimla i hlásná trouba progresivní levice, týdeník Respekt, a napsal, že popírání násilí ve švédských městech nikomu nepomůže). Vždyť přece Švédsko…

Přesto se v určitých kruzích stává dobrým zvykem použít čas od času termíny jako „čecháčkovství“, “český provincialismus“ atd. Takový oikofob ostatně dle Scrutona neuznává národní loajalitu a své cíle a nadnárodní instituce staví výš než národní vlády. Hezky to kdysi vystihl Tomáš Halík, když napsal, že namísto „čecháčkovství“ a šovinistického sebezahledění máme pěstovat vědomí, že jsme především Evropané a občané světa. To přesvědčení o jakési vlastní nedostatečnosti, ba dokonce neschopnosti si vládnout, se také krásně vidělo při hlasování o vstupu do EU – kolikrát jen mohl člověk slyšet argument, že je nutno vstoupit, aby v Bruselu „dohlédli na ty naše zkorumpované politiky.“ Výsledkem byl úprk politiků od odpovědnosti („rozhodli to v Bruselu…“) a evropské dotace krmící agrokomplex bývalého estébáka, který je toho času naším premiérem.

Vzpomněl jsem si na to vše při přečtení komentáře spisovatelky Terezy Boehmové na aktualne.cz, kde popisuje svůj návrat z lyžování v Rakousku. Je to vysoce traumatický zážitek…  „Divný pocit v břiše.“ Za hranicemi čekají kasina a night cluby, trpaslíci  a špinavé záchody, které měl už někdo „dávno vyhodit do povětří“, protože „šetrný Čech se vyčůrá v nejhorším za keř.“  České restaurace jsou hazardem se zdravím, k turistům se chováme ošklivě.  Venkov je samý polorozpadlý vrak aut a traktorů či povalující se vlnité plechy. Členy EU jsme jen papírově, rozdíl je pořád vidět, autorka se cítí jako občan druhé kategorie.

Přiznám se, že jsem při čtení měl dojem, že jde o popis zhruba tak roku 1990 nebo 1991 (nepopírám, že jsem se tehdy cítil velmi podobně). Člověk ale musí být opravdu slepý, aby odmítl vidět, jak se naše země od té doby změnila. Nedá se to prostě vysvětlit jinak, než tím, že takhle je prostě určitý druh intelektuálů nastaven a nehodlá si fakty kazit dobrý příběh. Její popis je tak absurdní, jako některá videa, kolující po „vlasteneckých“ webech, ze kterých máte pocit, že při překročení francouzské hranice vás do pěti minut zamordují mohamedáni…

Byla vůbec někdy v Bruselu…?

Ale proč tak urputně zavírat oči před tím, že jsme rozhodně jednou  z nejlepších zemí, kde se dá v Evropě žít? Jak napsal v reakci na její článek jeden můj kamarád: „Byla vůbec někdy v Bruselu? Liège? Bressoux? V celé Belgii je větší bordel, než u nás, o většině Středomoří nemluvě, a to včetně Provence – tedy těch míst v Provence, kde to není vyloženě milionářská čtvrť.“ Když jsem dělal rozhovor s cestovatelem Petrem Horkým, milovníkem cizích zemí a kultur, říkal: „Víte, podle mě je ta největší blbost, kterou si my Češi nosíme v hlavách, dojem, že někde jinde se mají všichni líp. Navštívil jsem přes sto zemí světa a díky tomu mám osobní zkušenost, tvrdá data, chcete-li. Naše země poskytuje snad nejlepší podmínky pro život na celém, světě!“

Mohu to potvrdit. Protože znám Pařížanku, která byla nadšená z toho, že může jet v noci v Praze metrem, aniž by jí někdo obtěžoval. Belgičana, který si liboval, že nemusí trpně mlčet, zatímco pět marockých mladíků si dělá v tramvaji legraci z jeho dívky jako doma v Antverpách. Američany, kteří se popadali smíchy za břicho, když jsem jim ukazoval některé údajně nebezpečné části Prahy. Poláky, kteří si užívali svobodu otevřít si pivo v parku, aniž by platili pokutu. A pokud stále nevěříte, že se u nás dobře žije, podívejte se na tohle video od jedné roztomilé Keňanky, která si život v České republice nemůže vynachválit.

Jsme jednou z nejbezpečnějších zemí na světě s jednou z nejlepších zdravotních péčí, skvělou hromadnou dopravou a snad nejnižší nezaměstnaností v Evropě. Důkaz naší vynalézavosti a schopnosti je, že to všechno pořád funguje navzdory vytrvalému úsilí vlády… Byl bych samozřejmě strašně rád, aby to u nás všude vypadalo jako na jihotyrolském venkově, ale můžu ubezpečit paní Boehmovou i jiné světoobčany, že i tam to má pro liberální inteligenci své chybičky. Třeba pokud nejste Tyrolák jako poleno, tak vám nikdo neprodá dům ani pozemek.

Buď a nebo…

On ten pořádek a úhlednost vyvěrá z jakési společné odpovědnosti za obec, která zase vyvěrá ze společné loajality, kdy nás spojují prvky společné kultury a jistota vzájemné sounáležitosti.  Ale to by se zase nelíbilo Tomáši Halíkovi, protože máme být přece hlavně a především občany Evropy a světa.

 

Matyáš Zrno