A proč potřebujete někam letět…?

16-year-old Swedish environmental activist Greta Thunberg and Anuna De Wever, a Belgian climate student activist take part in a protest claiming for urgent measures to combat climate, in central Brussels, Belgium February 21, 2019. The placard reads:

Tento týden bude asi takový monotematický. Ale po páteční stávce za klima a včerejším emotivním vystoupení Grety Thunberg v OSN to asi jinak nejde. Gretino vystoupení bylo jakýmsi pomyslným vrcholem infantilizace světové politiky, kdy se stalo zvykem, že nejmocnější muži a ženy světa tleskají tomu, kdo je předtím od řečnického pultu proklíná. Světoví lídři tentokrát tleskali projevu, kde se střídá fanatismus („jsme na počátku masového vyhynutí a jediné, o čem dokážete mluvit, jsou peníze a pohádky o trvale udržitelném růstu. Jak se opovažujete?”) s ublížeností („ukradli jste mi dětství!“) s apokalyptičností („ledovce tají, kvůli suchu vznikají lesní požáry, pouště se rozšiřují, bouře jsou mnohem silnější a více smrtící”).

Konkrétní řešení samozřejmě nenabídla. Prý máme sledovat vědecký konsensus. Jenže tak to opravdu není. Budiž, klima se mění a může za to CO2, dobře… Co s tím je ale otázka výsostně politická.  Půjdeme cestou postupnou nebo radikální? Budeme investovat do těch či oněch technologií?  Snížíme si ve jménu záchrany planety životní úroveň o desetinu nebo o třetinu?  Každé rozhodnutí má své vítěze a poražené, protože zdroje nejsou nekonečné. Uznat tuto prostou pravdu ale vyžaduje trochu méně fanatismus a trochu více realismu.

Možností jak reagovat na změny klimatu je samozřejmě spousta, od masivního zalesňování (velmi efektivně třeba pomocí vojenských letounů dříve určených k plošnému zaminování území), přes lepší zadržování vody v krajině až po nahrazení hovězího koninou (není to taková fantasmagorie, jak se zdá, posuďte sami…).  Nic z toho není tak jednoduché, protože ekosystém není jednoduchý. Takže sázet stromy ano, ale zase ne moc, protože potřebujeme i  pastviny, meze, orchidejové louky, písčiny a křovinaté stráně atd., ale těmito detaily se aktivisté stejně nezabývají.

Jsou posedlí jediným aspektem: produkcí CO2. Ale jen v rámci vyspělého světa, především Evropy. A v rámci boje s CO2 věnují asi tak devadesát procent energie boji s osobní dopravou. V případě Evropy je to obzvláště vtipné, protože Evropa má na globální emisi CO2 podíl asi deseti procent, z toho doprava tvoří asi čtrnáct procent (a z ní ta osobní tvoří opět výrazně menší část). Auta jsou ale jakýmsi všudypřítomným symbolem zla, starozákonním kozlem, na kterého naložíme naše hříchy.  Jenže kdyby šlo alespoň jen o auta… Pokud se podíváte na to, kdo organizuje třeba české Fridays for Future, tak jsou to na svůj věk zkušení a revoluční činností již řádně zocelení soudruzi, napojení na řadu českých krajně levicových iniciativ. Věřím, že to většina účastníků páteční juchandy ani netuší. Ale třeba Íránci, co demonstrovali v roce 1979 proti šáhovi za svobodu a demokracii, také netušili, že si sami kopu hrob, protože jejich hnutí nevyhnutelně převezmou ti nejlépe zorganizovaní a všeho schopní – ajatolláhové. Stejně to netušili umírnění revolucionáři ve Francii před nástupem jakobínského teroru nebo Arabové při arabském jaru.

Potíž je, že nežijeme ve středověku, kdy byl akční rádius  z devadesáti procent omezen zhruba schopností dojít někam za den pěšky. Lidé se potřebují pohybovat z bodu A do bodu B. Ostatně i sami klima aktivisté cestují. Buď vlakem a asi nejlepší jachtou ve své kategorii na světě jako Greta anebo (to většina) letecky. Taková německá Greta (Luisa Neubauer – na titulním obrázku zcela vpravo), autorka věty „létání musí zdražit“ stihla podle svého instagramu za poslední tři roky Indonésii, Británii, Švédsko, Kanadu, Maroko nebo Čínu. Jak to tedy udělat, aby se létalo co nejméně, ale někdo přece jen létat mohl? V zásadě tu jsou dvě řešení. Jedno je létání zdražit, takže létat budou jen bohatí.  Ostatně už nyní směřuje ekologická politika primárně proti chudým vrstvám – levice jakoby zapomněla, že kdysi vznikla právě kvůli zlepšení údělu chudších vrstev (ponechme stranou, jak se jí to podařilo). Druhá varianta je osvědčený sovětský model. Připomeňme, že v SSSR jste si po většinu existence nemohl koupit jen tak jízdenku do místa mimo své bydliště. Pokud jste někam potřeboval, nahlásil jste to vedení kolchozu či svého podniku, ten žádost prostudoval a pokud jí shledal oprávněnou, jízdenku a potřebné povolení vám vydal. Už ty posudkové komise úplně vidím…

 

 

 

 

Podpořte nás

Samo se to neudělá…

Konzervativní noviny potřebují vaši pomoc, aby měly více obsahu, byly více vidět a více slyšet!

Podpořte nás zde.