Na první pohled to zní možná, tváří v tvář ruské agresi na Ukrajině a možnému nástupu Donalda Trumpa do čela USA, poněkud šíleně, napsat takový titulek. Jistě – samozřejmě že je záměrně provokativní. Podíváme-li se ale na na celou věc blíž, zjistíme, že na něm leccos je. Zatímco válka na Ukrajině dříve či později skončí, a já nepochybuji o tom, že s dobrým výsledkem pro Ukrajinu, Evropu a celý demokratický svět, a zatímco Trump se k moci vrátit nemusí a nejspíš ani nevrátí, vnitropolitický, ekonomický a „mentální“ vývoj v největší a nejmocnější zemi Evropy je poněkud znepokojivý. Co všechno mám v této souvislosti na mysli?
Úpadek sociální demokracie
Německá sociální demokracie (Sozialdemokratische Partei Deutschlands; SPD), jejíž tradice sahají až do počátku šedesátých let 19. století, je jednou ze dvou nejen nejstarších, ale i – zcela po právu – nejrespektovanějších politických stran v Německu a v celé Evropě.
SPD si ve svých dějinách prošla horšími i lepšími obdobími, tak jako každá jiná politická strana. V současné době by se dokonce mohlo zdát, že je na vrcholu moci – německý kancléř i prezident jsou totiž sociální demokraté.
Zatímco prezident Frank-Walter Steinmeier (v úřadu od března 2017) je nezpochybnitelnou autoritou, kancléř Olaf Scholz (ve funkci od prosince 2021) si vede v čele koaliční vlády tak mizerně, že se jeho strana těší rekordně nízké oblibě (mezi 15 a 20 %) a vesměs se má za to, že se nemusí dožít konce volebního období. A nejen to, většina Němců soudí, že strana ztratila tvář, směr i vizi – a na průzkumech veřejného mínění je to znát.
https://twitter.com/EuropeElects/status/1697304039296315392?s=20
Vezmeme-li v potaz, že němečtí sociální demokraté stojí v čele vlády poprvé od pádu kabinetu Gerharda Schrödera (to, jak jej vnímá vzhledem k jeho příchylnosti k ruskému prezidentovi německá veřejnost, by bylo na samostatný text a „socanům“ to velmi, velmi škodí) v roce 2005 a že si přesto vedou takto špatně, má to mimořádně silnou výpovědní hodnotu.
Otázka, zda SPD nemůže čekat podobná neradostná budoucnost jako třeba francouzské socialisty či, in extremis, české sociální demokraty, se přímo nabízí, a to není dobrá zpráva ani pro ně samotné, ani pro Německo, ani pro Evropu včetně nás.
Nevyzpytatelnost Zelených a nestabilní vláda
Němečtí Zelení (Bündnis 90/Die Grünen; B’90/Grüne), de facto v čele s vicekancléřem a ministrem pro hospodářství a ochranu klimatu Robertem Habeckem (formálně jsou šéfy strany od ledna 2022 společně Ricarda Langová a Omid Nouripour), jsou stranou, bez níž by sociální demokraté nedali dohromady vládu.
Současně jsou ale důrazem na „zelenou politiku“ (zejména jejich levicové křídlo), což lze a priori jen stěží kritizovat, jedná-li se o strany Zelených, její nejslabší, či spíše nejkřehčí (sou)částí.
Německá veřejnost za poslední dvě desetiletí, již za vlády kancléřky Angely Merkelové (2005–2021), o které ještě bude řeč, silně „zezelenala“, některé kroky a návrhy rudo-zelené vlády jsou ale i na ni příliš silné (primárně proto, že by v jejich důsledku pravděpodobně došlo k reálnému, nezanedbatelnému poklesu životní úrovně).
Německá vláda je v důsledku toho nestabilní, mimo jiné i s ohledem na třetího koaličního partnera – liberální Svobodné (Freie Demokratische Partei; FDP), jejichž představa o směru vládní politiky je přirozeně odlišná. Nestabilita takové vlády je samozřejmě velký problém, nejen pro ekonomiku, ale i pro politiku a, znovu to opakuji, nejen pro tu německou.
CDU/CSU nejsou zárukou žádoucího zvratu
Opoziční koalice CDU/CSU (Christlich Demokratische Union Deutschlands – CDU a Christlich-Soziale Union in Bayern e. V. – CSU), v jejímž čele stojí od ledna 2022 Friedrich Merz (CDU), respektive Markus Söder (CSU), od března 2028 premiér Bavorska, sice relativně bezpečně vede v průzkumech veřejného mínění (plus minus 25+ procent), ani její popularita ale není, zejména tváří v tvář neschopnosti vládní koalice, nijak závratná.
Její lídři, hlavně Merz, navíc nejsou charismatickými figurami, které by dokázaly strhnout voliče, nemluvě o tom, že nenabízejí výrazně odlišnou variantu vládnutí.
V tomto ohledu CDU/CSU velmi uškodilo dlouhé koaliční vládnutí společně se sociálními demokraty v merkelovské éře – řada mých německých přátel mi otevřeně řekla, že věcně přestali vnímat rozdíl mezi SPD a CDU/CSU jako zásadní a že jejich motivace volit (jak tomu bylo v některých rodinách tradičně) CDU/CSU je výrazně nižší než kdykoli dříve. Ani to není pro Německo v žádném případě dobrá zpráva.
Růst síly a vlivu AfD
Vezmeme-li v potaz výše zmíněné body, je logické, že na tom vydělává mainstreamem nenáviděná a médii ostrakizovaná „krajně pravicová“, „anti-migrační“ a „populistická“ (na všech těchto nálepkách něco je) Alternativa pro Německo (Alternative für Deutschland; AfD), placená přinejmenším zčásti, jak se alespoň zdá, z Moskvy.
Několik průzkumů veřejného mínění uvedlo AfD v poslední době opakovaně na druhém místě (za vedoucí CDU/CSU a před vládní SPD), nedávno pak AfD poprvé získala post zemského rady v okrese Sonneberg v jižním Durynsku při hranicích s Bavorskem. Establishment bije na poplach a není se co divit, čísla pro „krajní pravici“ jsou z jejich pohledu silně zneklidňující.
Ještě větší problém než aktuální čísla, která se ostatně mohou rychle změnit, víte, jak to v politice chodí, je, že stále více Němců, a to nejen z východních částí země, ale z celé SRN, přestává vnímat AfD jako nežádoucí „extremisty“.
V současné doby by pro ni hlasovala pětina voličů a dalším 10, 15 % přinejhorším „nevadí“. Povede-li to vládní koalice z pohledu voličů dále jako dosud, a nenajde-li CDU/CSU způsob, jak veřejnost přesvědčit, že je skutečnou opozicí s přesvědčivou vizí budoucnosti země, může mít AfD brzy klidně 25 % a třeba i více. A potom už se může stát úplně všechno, však to znáte. Hlavně nikdy neříkej nikdy.
„Prokleté dědictví“ paní M.
Se všemi výše zmíněnými body souvisí věc, o níž se v Německu stále ještě pořád příliš otevřeně nemluví, navzdory jistým náznakům. Způsob, jakým Německo vedla šestnáct let adorovaná a fakticky nedotknutelná „Mutti“ Angela Merkelová, se dnes jasně ukazuje jako přinejmenším problematický.
Posuďte sami: posun CDU výrazně doleva, takže takřka splynula s SPD (viz výše), neschopnost vygenerovat schopného nástupce (Annegret Krampová-Karrenbauerová zvaná AKK i Armin Laschet byli naprostou „katastrofou“) a v důsledku toho porážka ve volbách, dlouhodobě budovaná závislost na ruských surovinách, až přílišná vstřícnost k Vladimiru Putinovi i po agresi na Krymu v roce 2014 (vzpomínáte si na jednání v Minsku, při nichž bylo každému slušnému člověku hanba?), nemilosrdné až brutální prosazování německých zájmů v Evropě (nejen Řekové by mohli vyprávět) atd. atd. atd.
Teprve až si tohle všechno Němci, zejména členové, voliči a sympatizanti CDU, připustí a „vyrovnají se s tím“, jak se říká, bude moci Německo opravdu vykročit do nové éry.
Německo bez jaderné energetiky – slabé Německo
Jedním z katastrofálních rozhodnutí vlád Angely Merkelové a Olafa Scholze je skoncovat s jadernou energetikou. Kancléřka učinila jasné politické, opakuji, politické, ekonomicky zcela iracionální rozhodnutí a trvala na něm, Olaf Scholz nenašel odvahu ani sílu změnit je.
O tom, že si řada Němců „drtivý dopad“ tohoto „verdiktu“ uvědomuje, svědčí to, že šéf opoziční CDU Merz nedávno řekl, že to byla „chyba“; podobně se ostatně vyslovil i Elmar Braun ze strany Zelených, a to už je vážně co říct.
Naposledy Němce v tomto ohledu nebývale ostře kritizoval i francouzský prezident Emmanuel Macron, jenž se navíc netají tím, že by ve Francii ve druhém období jeho vlády měla začít „jaderná renesance“. Díky bohu za něj, jenom škoda, že takové hlasy nezní i od našich západních sousedů.
Vzhledem k vývoji německé ekonomiky a vesměs neradostným prognózám nicméně stále není vyloučené, že zdravý rozum nakonec zvítězí i v SRN a že pro ni jádro ještě není úplně ztraceno.
„Evropské Německo“, nikoli „německá Evropa“
Ve „zlatých časech“ evropské integrace se v souvislosti se zapojením Německa do tohoto projektu často mluvilo o tom, že jedním z jeho cílů je vybudovat „evropské Německo“ namísto „německé Evropy“, se kterou měl starý kontinent zkušenost, částečnou, z let 1914–1918, a mnohem intenzivnější a tragičtější z let 1939–1945.
Diskuse na téma, do jaké míry se to podařilo, je velmi zajímavá. Spolková republika je nejsilnější evropská ekonomika, a to se přirozeně promítá i do politických rozhodnutí EU. Nakolik se daří držet Berlín na pomyslné „uzdě“, nechávám na povolanějších, faktem nicméně je, že po odchodu Velké Británie z EU pozice Berlína (i Bruselu, však víme, kdo stojí v čele Evropské komise) vzrostla.
Vnitropolitické potíže a zjevná neschopnost být „novou Merkelovou“ Olafa Scholze a k tomu evropské ambice Emmanuela Macrona ale dávají naději, že bude platit spíš to první, a nikoli to druhé z nadpisu této části textu. Alespoň doufám.
Na druhé straně, aby mi nebylo špatně rozuměno – jen málo evropských zemí mám tak rád jako Spolkovou republiku Německo. Strávil jsem tu po roce 1990 během svých studijních a přednáškových pobytů dohromady velmi dlouhou dobu a nikde jsem nenalezl vstřícnější, laskavější a empatičtější kolegy a kolegyně než právě tady, moje vděčnost za jejich laskavost a pomoc je vskutku mimořádná. Proto také věřím, chci věřit, že se Německo v reálu nestane, opakuji, nestane „hrozbou“ z provokativního názvu mého textu. Jak jsem už řekl – byla by to katastrofa pro Německo samotné, pro Evropu včetně nás a pro celý svět.
Převzato z info.cz
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme